Denudace

, geologie souhrn exogenních procesů vedoucích k snižování zemského povrchu, resp. odkrývání starších vrstev uložených pod mladšími, tj. zvětrávání, eroze a odnos.

Ottův slovník naučný: Denudace

Denudace (z lat. denudatio = obnažení) značí ve fysikálním zeměpise a geologii odnášení částic uvolněných na povrchu zemském a ukládáním jich s míst výše položených na místa nižší. Konečným účelem všeliké denudace jest, aby veškery vyvýšeniny povrchu zemského vzniklé dislokacemi a účinky vulkanismu byly srovnány a vytvořena rovina denudační. Horizontální písčité a kamenité pouště označované názvy Serír, Sebcha, Hamáda jsou výsledkem činnosti denudační, »Bad Lands« ve Wyomingu, Dakotě, Coloradě tvořily druhdy šírou, rovnou planinu, která nyní silami denudačními jest rozervána ve tvary nejrozmanitější, a Mušketov prohlašuje o pouštích turkistánských, že jsou taktéž výsledkem denudace Postup denudace jest různý podle klimatických a meteorologických poměrů jednotlivých krajin, jiný v tropech, jiný v krajinách polárních a jiný opět v krajinách erosí rozervaných nebo na pobřeží mořském. V tropech pokračuje zvětrávání velmi rychle, ale není tam dostatek sil, jež by uvolněné částice rychle odstranily, takže denudace jest poměrně skrovna. Naproti tomu veliké účinky jeví denudace ve velehorách, kdež nejen jsou činny veškery síly, jež podmiňují rychlé zvětrávání, nýbrž i značné rozdíly ve výšce podporují odstraňování zvětralého materiálu do nížin. V pralesích jest denudace nemožna, poněvadž bujné rostlinstvo veškery odloučené částice zadržuje, naproti tomu v poušti vítr veškeren písek hravě unáší. Intensita denudace jest největší na velehorách, pokud se pnou nad hranici rostlinstva, ve středohorách jsou účinky její značně slabší a nejskrovnější v nížinách. V krajinách polárních sice mráz skaliny rozrušuje, avšak toliko nejmenší částice odplavovány bývají vodou a velké balvany zůstávají ležeti právě tak, jako na poušti, kdežto ve velehorách i tyto se odstraňují. Podle podnebí jednotlivých krajin jsou také rozdílny mechanické síly, jež při denudaci v prvé řadě působí; vedle tíže jest veledůležitým činitelem voda ve stavu tekutém i pevném (ledovce) a to nejen jako síla transportující, nýbrž též jako činitel erodující, a konečně proudy vzdušné. Hledíce pak k jednotlivým těmto faktorům a působení jejich na povrch zemský, rozeznáváme denudaci fluviatilní (účinkem vod tekutých), denudaci glaciální (účinkem ledu a ledovců) a denudaci aeolickou (účinkem vzduchu). Účinky vody jako síly denudující závisí jednak na spádu a množství vody, jednak na jakosti a uložení zvětralých hornin. Příkrý svah a řídké rostlinstvo podporují odplachování částic uvolněných; naproti tomu vedle uvedeného mechanického rozrušování přispívá voda rozsáhlou měrou k chemickému rozkladu hornin a tento process jest zase bujným rostlinstvem (hlavně v mírném pásmu a v tropech) značně podporován. Rovněž ledovce odstraňují značné množství hlíny, písku, štěrku a p. se svahů a temen horských do údolí. Avšak nejmocnějším činitelem denudačním jest mechanická síla větru, jež obrovské spousty částic v podobě jemného prachu přenáší s místa na místo; a tato aeolická denudace rozvíjí se v obrovských rozměrech v krajinách s nepatrným množstvím srážek dešťových, kde rostlinstvo skoro úplně schází. Proto také denudace v pouštích jest nyní předmětem bedlivého studia. V poušti není pravidelných srážek a jenom zřídka dostavují se lijáky; avšak právě tyto lijáky, jež spadají s velikou prudkostí, rozvíjejí neobyčejnou sílu transportující, stupňovanou ještě tím, že rozrušené horniny v poušti skládají se ze sypkého štěrku a písku a nejsou vespolek slepeny hlinou a bahnem: účinky pak těchto krátkých ale prudkých lijáků bývají mnohem mocnější, než kdyby množství vody jejich bylo rozděleno na několik deštivých dnů. Jest tedy denudující síla dešťů v poušti veliká, avšak vyskytujíc se jen velmi zřídka zůstává za účinky, způsobenými velkým rozdílem mezi teplotou denní a noční. Lysý povrch skal, prostý všeliké pokryvky prsti a nechráněný rostlinstvem, jest při suché atmosféře, jaká v poušti panuje, vydán úplně účinkům temperatury. Nerušená insolace (vnikání, vssávání slunečních paprsků) nerovnoměrným zahříváním způsobuje na povrchu skal a balvanů odprýskávání částic šupinovitých nebo lasturovitých, a tento úkaz zvaný desquamací objevuje se právě tak na různých vápencích jako na žule. Naproti tomu zvětrávání pochodem lučebním jsouc odkázáno na přítomnost vody jakožto činitele vysoce důležitého, má v poušti význam toliko místní, a naskytuje se hlavně jen ve stínu, kde vláha se rychle nevypařuje a delší dobu může účinkovati (v dutinách, puklinách, úzkých roklích, na zpodu skal, kam paprsky sluneční nesnadno pronikají); teprve během tisíciletí bylo by pozorovati na místech takových zřetelné účinky denudační. Zvětrání způsobem uvedeným nevyskytuje se na větších plochách, nicméně přece vytváří na skalách tvary pozoruhodné, na př. okrouhlé díry, jeskyně a zejména proslulé skály tvaru hřibovitého. Vedle insolace a občasných lijáků jest vítr nejdůležitějším činitelem při utváření povrchu zemského v pouštích, a jemu připadá zde táž úloha, kterou v krajinách na srážky bohatých vykonává voda ať již tekutá, ať zmrzlá. Vítr vyniká tu činností jak transportující tak denudující. Odnášeje vše, cokoli insolací, prudkými lijáky a zvětráním na skalách bylo uvolněno, zabraňuje hromadění odloučených částic, vystavuje nové nerozrušené plochy skal účinkům insolace a kupí písek s výšin odnesený v údolích, při čemž vertikální a vírovitý jeho pohyb jest geologicky veledůležitým faktorem při vývoji kotlin a údolí, na druhé pak straně mechanické působení písku větrem unášeného, omítajícího lysé skaliny, vyvíjí značnou činnost denudující. Odvívání písku větrem, zvané deflace, jest nejdůležitějším pochodem denudačním v poušti. Denudující činnost větru jest v poušti mnohem mocnější než činnost vody, poněvadž tato z veliké části jest závislá na nerovnostech povrchu zemského, kdežto vítr denuduje i na úplné rovině, když na ní shledá materiál uvolněný. Vůbec činnost větru má na utváření povrchu pouští vliv největší; bez deflace by denudace v poušti ihned zanikla, poněvadž rozrušování kamení děje se toliko na povrchu, kdežto vítr nemaje překážek v pokryvce rostlinné, odkrývá odnášením uvolněných částic stále nové plochy pro činnost faktorů rozrušujících. Celkem tedy možno o denudaci v poušti říci tolik: Insolace a zvětrávání mají činnost přípravnou a poskytují materiál pro deflaci; erodující a transportující činnost vody přichází k platnosti sice jen zřídka, ale dostaví-li se, jest účinek její tím intensivnější. Srv. Neumeyer, Erd. geschichte sv. 1., str. 368 n. (Lipsko, 1886); Zittel, Beiträge zur Geologie und Palaeontologie der Libyschen Wüste (Kassel, 1888); Walther, Die Denudation in der Wüste und ihre geologische Bedeutung (Lipsko, 1891); Geikie, On the Denudation now in Progress (Geolog. Magazin, 1868); Penck, Über die Erdziele der Denudation (1892). p.

Související hesla