Derviš

, dervíš – persky původně snad potulný žebrák; člen islámského mystického bratrstva (taríka), asketa. Termín užíván zvláště v perské a turecké jazykové oblasti (arabskými synonymy jsou fakír, súfí, v severní Africe též ach (plurál ichván, hovorově chuán). V prvních generacích muslimů zbožní asketi tvořili jen volné skupiny, organizované řády vznikají od 12. stol. Derviši měli k dispozici řádové domy (tekke, chángáh, závija), mnozí však dávali přednost potulnému životu. Byl pro ně typický chudobný šat a brašna (keškúl) na almužny. Někteří, zvláště ze společenství kalandaríja nebo malámatíja, pohoršovali okolí drsným, vyzývavým chováním. Viz též súfí, súfismus.

Ottův slovník naučný: Derviš

Dervíš, slovo perské, jež přešlo do všech jazyků nového Orientu, slovně »u dveří se plazící«, jdoucí ode dveří ke dveřím, pak nuzný, potřebný a sice milostí boží, odtud vůbec člověk zbožný, jenž z lásky k Bohu světa se zříká, a člen mysticko-náboženského řádu zvlášť. Muhammed prohlásil sice, že v islámu není mnišství, ale jinak znám jest jeho výrok »Chudoba moje jest pýcha moje«. Možno-li tedy souditi, že instituce dervíšů aspoň ve svých počátcích jest původu cizího (snad indického, odkud přes Persii dále do islámu pronikla), tož osvědčila se pro hloubavého a samotářského orientála velmi přitažlivou. A tak setkáváme se s ní i v islámu nedlouho po smrti prorokově čile rozkvétající. Za původce života asketického v islámu pokládá se přímo zeť Muhammedův chalífa Alí (jmenuje se i Abú Bekr). Naproti tomu vypravuje tradice muslimská, že zjevil se r. 37 po smrti prorokově archanděl Gabriel Uvaisovi v Kamu v Jemenu a vyzval jej, aby z lásky k bohu odřekl se světa a věnoval se askesi. Uvais uposlechl prý a v upomínku na proroka, který v bitvě Ohodské ztratil dva zuby, dal si vytrhati všecky zuby, žádaje téhož od svých stoupenců. To byl počátek, který našel hojně následovníků. Vystupovali zakladatelé nových řádů s mírnějšími podmínkami a dnes čítá se v islámu na 72 různých řádů dervíšských (tarík), z nichž asi polovice zastoupena jest v Turecku. Dvanáct z těchto řádů povstalo ještě před založením říše turecké, ostatní již za sultánátu tureckého, a sice nejstarší za Osmána r. 1319 (řád nakšbendiů), nejmladší r. 1750 za Ahmeda III. (řád džemáliů). Řády tyto neměly a nemají nijakého styku s duchovenstvem, jež pohlíželo na ně nevraživě, také stát nenáležel celkem k příznivcům jejich pro politický význam, jaký někdy měly, třeba jednotliví vladaři dervíše podporovali a hojně legáty je obdarovali. Hlavní oporou jejich byly a jsou posud massy lidu, jež dovedly zmařiti všecka opatření proti nim podniknutá. Z nich (hlavně ze zámožných řemeslnických cechů měst orientálních) doplňují se posud z největší části členové i příznivci řádů dervíšských. Nejdůležitější z řádů mimo uvedené již přívržence Uvaisiovy jsou nejstarší olvání (zakladatel Olván † 766), adhemí (zakl. Ibráhím ibn Adhem † 777), bestámí (zaklad. Bájezíd Bestámí † 874), zakáti (zakl. Sirri Zakátí † 907), kádirí (zakl. Abdul Kádir z Gílánu) z r. 1165, rufáí (zakl Sejjid Ahmed Rufaí) z r. 1182, núrbachší (světlo skytající), zal. Šihábuddín Zohráverdí († 1205), z nichž vyšel i slavný perský mystik Dželáluddín Rúmí, zakladatel řádu mevleví (1273), dále nakšbendí (zal. Muhammed Nakšbend r. 1319), sadiovci (Sadí, založil Sad-ud-dín Džabarí r. 1335), bektaší (zal. Hádží Bektaš r. 1357), beirámí (zal. Hádží Beirám † 1471) a současně s ním v Egyptě založený řád bedewí (beduinský, pro něž výhradně určen); z pozdějších gulšení či rúšení z r. 1533, šemsí z r. 1601 a poslední džemálí z r. 1750 (zal. Džemál-ud-dínem). Řády tyto rozšířeny jsou po celém území islámu v Turecku, Persii, Arabii a Egyptě, nyní nejvíce ve Střední Asii. Členové řádů bydlí společně v klášteřích (tekje, též chánika), jichž jest v jediném Cařihradě asi 200, většinou v bezženství (členové ženatí, bydlící mimo klášter, mají povinnost několik nocí v týdnu tráviti v klášteře), a konají společné pobožnosti a jiná cvičení náboženská (posty, mrskají se a p.), mají však povinnost, buď zcela neb aspoň z části starati se o svoji výživu a šat. Odtud různé zaměstnání v různých řádech. Tak jsou na př. členové řádu kádirijje většinou rybáři, členové řádu mevleví náležejí třídám úřednictva civilního, begtaší, jediný žebravý řád, rekrutoval se z vojáků, hlavně janičarů, po jichž rozpuštění i sám rozpuštěn sultánem Mahmúdem II. r. 1826. Jiní, jako na př. sadiovci, rufáiovci a j. jsou kejklíři, polykající nože a pojídající oheň, a zaklínači hadů, již za peníze své umění ukazují a pod. Členové jednotlivých řádů liší se od sebe nejen zevnějškem, ale i povahou své bohoslužby. Zde rozeznávají se hlavně dvě kategorie, t. j. dervíšů řvavých , hulákajících (dle způsobu přednesu při bohoslužbách, jakými jsou na př. kadarí, rufaí, bedeví a j.) a tančící (jakými jsou na př. mevleví, ). Poslednější provázejí svá náboženská cvičení (zikr) tancem mystickým, při němž jednotlivci na témže místě 5–7 minut (někdy i celé hodiny) nepřetržitě se otáčejí, s rukama na prsa skříženýma, po té nad hlavou vyzdviženýma, až sklesnou bez vlády. – Oděvem dervíšů jest dlouhý, vlněný, zřídka lněný kabát, tmavé barvy a nad ním až po kotníky sahající, široká, tenká sukně barvy tmavozelené, na hlavě nosí deové vysokou, homolovitou čepici plstěnou (kuláh) nebo turbany různého tvaru. Odznakem jest teber (sekera umrtvování náruživostí), chirka (vlastně hadr. pytlík z jehněčí kůže), asá (zakřivená hůl neb ohnuté železo s umělou rukojetí) a keškub (šál). Mimo to nosí růženec (tesbíh) se 33, 66 neb 99 kuličkami, na nichž recitují několikráte denně attributy boží (tak zvaná krásná jména boží). Povahy jsou mírné, dobročinné, k jinověrcům, zvláště křesťanům, snášeliví. V čele kláštera stojí pír (= stařec, starší), arabsky šeich. Nejdůležitější řády nynějšího Orientu jsou za Oxem nakšbendí, před Oxem mevleví. Mevleví mají hlavní svůj klášter o 500 celách s generálem řádovým v Kónii. V klášteře žije však toliko 100 dervíšů, ostatní jsou stále na missiích. Generál jmenuje šeichy všech klášterů, a od té doby, co přivtělena Konie říši Turecké, opíná šavli Osmánovu nastupujícímu sultánovi. Arabský název dervíše zní fakír. Srv. Brown P., The dervishes or oriental spiritualism (Londýn, 1868); Vambéry, Sittenbilder aus dem Morgenlande (Berlín, 1876). Dk.

Související hesla