Descartes René

, francouzský filozof a vědec (matematik, fyzik, fyziolog); tvůrce novověké koncepce subjektu, zakladatel novověkého racionalismu a vědeckého objektivismu. Účastnil se třicetileté války (snad i bitvy na Bílé hoře), 20 let žil v liberálnějším Nizozemí, zemřel ve Švédsku. Rozhodujícím způsobem přispěl k novověkému pojetí přírody jako nekonečného, matematicky propočitatelného a předvídatelného univerza. Usiloval o vytvoření autonomní filozofie, opírající se o suverenitu lidského rozumu a vybudované z pravd, jež by měly nespornost pravd matematických. Za základní princip filozofování stanovil bezprostřední evidentnost (jasnost a zřetelnost) poznatku (Rozprava o metodě). Pevné východisko filozofování nalezl pomocí metodické skepse v sebejistotě myslícího (pochybujícího) Já (latinsky ego; viz též cogito). Ego interpretováno jako „myslící věc“ (duchovní substance) protikladná přírodě jako „rozprostraněné věci“ (hmotné substanci). Nad oběma substancemi stojí třetí, tzv. neomezená substance – Bůh. Přírodu (hmotu) chápal jako geometrické tvary a souřadnice; její poznání se proto uskutečňuje v rozumu abstrakcí. Jeden ze zakladatelů analytické geometrie; zavedl pojem funkce a proměnné veličiny a soustavu pravoúhlých (kartézských) souřadnic. Na Descarta navázalo bezprostředně karteziánství, poté zejm. B. Spinoza. Svou fyzikou Descartes ovlivnil zvláště francouzský materialismus 18. stol., racionalistickým budováním filozofie vytvořil její vzor pro osvícenství 18. – 19. stol. Ve 20. stol. považován za otce moderního subjektivismu. Další díla: Úvahy o první filozofii, Pojednání o vášních a jiné.

Ottův slovník naučný: Descartes René

Descartes [dekàrt] René, latině zvaný Renatus Cartesius, filosof franc, narodil se 31. bř. 1596 z rodu starého a vzácného, v místě Lahaye (v krajině Touraine). Později na rozeznanou od staršího bratra podle zemanského statku svého uváděn jest s praedikatem »Seigneur du Perro◁. Prvního vzdělání nabyl na škole jesuitské v Laflèche (v prov. Anjou) a dokonal svá studia v Paříži. Mohutný pud, poznati země a lidi, hnal ho do světa. Descartes chopil se ovšem prostředku tehda oblíbeného u mladých šlechticů, ale vykořistil jej vznešeným způsobem, stále se vzdělávaje a přemýšleje: věnoval se totiž dobrovolně zaměstnání vojenskému, nejdříve v službách prince Morice Oranžského a pak r. 1619 kurfiršta Maximiliána bavorského. S vojskem tohoto byl i přítomen v bitvě Bělohorské dne 8. list. 1620 a druhý den po bitvě přitáhl s vítězi do Prahy, kdež trávil několik měsíců. Po té prošel s císařským vojskem různá místa v jižních Čechách, na Moravě a v Uhrách a konečně vystoupiv z vojenské služby r. 1621 domů se vrátil, odkudž urovnav záležitosti rodinné několik cest vykonal (mezi jinými také do Italie), až r. 1629 trvale přesídlil do Hollandska. Nechtěje býti vyrušován návštěvami a jinými nároky společenského života měnil často bydliště i byt svůj, v lidnatém kraji nízozemském hledaje a nacházeje samoty, aby se mohl úplně oddati studiím vědeckým a klidnému vypracování svých filosofických záměrů. Neboť jak sám dokládá – právě v hojném davu jednotlivec mizí, zůstane nepozorován a chráněn proti dotěrné všímavosti, jež v malých místech člověka pronásleduje. Zde za dvacetiletého pobytu složil a z části tiskem vydal všechna svá rozvážně připravovaná díla. Odtud také proniklo jméno jeho v učené kruhy evropské, a sláva, které nehledal, našla ho i v jeho úkrytu. Descartes viděl svou nauku růsti, prospívati, počet jeho žáků a přívrženců se množil, ale také námitek a odpůrců. Nic nebylo střízlivé mysli jeho tak daleko jako mam mučedničí, a proto se polemikám a zejména srážkám s mocnostmi uznanými opatrně vyhýbal, ač se jich neubránil. V Haagu seznámen byl s učenou a zvěduchtivou princeznou Eliškou, nejstarší dcerou Bedřicha Falckého (krále českého), s nížto o filosofii své jednával a si dopisoval; ano i svá »Principiæ jí věnoval a svou knihu »Traité des passions de l'âme« vlastně pro ni napsal. Roku 1649 do Štokholma povolán byv královnou Kristinou, jež chtěla blíže stýkati se s filosofem a poznati jeho nauku v rozmluvách s ním samým, došel sice úspěchu a cti, ale nezvyklý způsob života a drsné podnebí severní podryly útlé zdraví jeho. Po čtyřech měsících svého pobytu v Štokholmě Descartes ochuravěv zánětem plic zemřel 11. února 1650 a pochován tam na hřbitově katolickém. Tělo jeho po 17 létech přeneseno do Francie a uloženo v kostele sv.Genovéfy, napotomním Pantheonu pařížském. Descartes svou filosofii počíná pochybováním. On byl poznal vše, co mu tehdejší učenost podati mohla, ale nic neposkytlo mu žádoucího světla. Podobně i skutečný život, v nějž se nořil, ukázal mu jen směsici povah a náhledů, ale žádné jistoty; lidé i smysly nás klamou. Všude zastal jen nesvár a rozštěpenost v tábory, které s sebou zápolily, nikde jednoty a nepopíratelných výsledkův. Jediná věda činila výjimku, mathematika. I položil si Descartes vysoký cíl, projíti totiž od pochybnosti k jistotě a zavésti k tomu konci nový způsob ve filosofování, jenž by jasnost i jistotu mathematické methody slučoval. Jeho pochybování bylo všeobecné a hluboké; myslitel nesmí žádnou větu jakožto pravdivou přijmouti od jiného, dokud se sám o její pravdě nepřesvědčí. Ani podání ani obecné mínění, ani zvyk a vychování nesmí míti vlivu na jeho vědecké rozhodnutí. Chtějíce každému klamu na stopu přijíti, radí D., abychom i každou větu, kterou jsme posud za pravou měli, pochybě podrobili, ano záhodno prý mysliti si, jakoby nás jakýsi zlý duch podváděti chtěl, tak že bychom stále měli býti na stráži a všechno v pochybnost bráti. Kdybych však i o všem pochyboval, něco zbude, o čem pochybovati nelze. To jest pochybování samo. Ono jest vůbec jakési dění duševní, které s rozmanitými svými útvary zahrnuje se také slovem myšlení. O myšlení nemohu se tázati, zdali jest; neb otázka tato jest myšlénka a tedy potvrzením sebe samy. O každé činnosti mohu pochybovati; o tom, že myslím, nikdy; pochybování samo jest myšlení. V něm jsem si bezprostředně jist své jsoucnosti. Kdybych všechen obsah jakožto věc pochybnou ze svého myšlení vymýtil, ta věta konečně zůstane: Myslím, jsem (Cogito, ergo sum). Tak opatřil si Descartes pevné východisko. Pochybováním přišel k vlastní bytosti co k nejjistějšímu poznatku – já existuji jakožto myslící bytost. Tuto učinil počátečným bodem celé filosofie, položil důraz na zkušenost vnitřní (sebezření, sebevědomí). V tom spočívá význam jeho a za tou příčinou kladou jej dějepisci filosofie v čelo myslitelů novověkých. On člověka odkazuje k člověku, a zveme-li tohoto subjektem, má jeho soustava ráz subjektivismu. Já jsem si bezprostředně jist své jsoucnosti, že totiž existuji co bytost myslící, kdežto všechno ostatní může býti v pochybnost vzato, i vlastní tělo moje, ostatní lidé, nebe, země – o existenci toho všeho prozatím nejsem přesvědčen, o nich mohu věděti, jen pokud je myslím, totiž je představuji. Všechno to může býti představou pouhou (ideou) v bytosti mojí, ale věcnou existenci míti nemusí (idealismus). Nyní bylo snahou Descartesovou, aby jasnou jistotu východiska svého přenesl na další poznatky filosofické. Marně se ohlížel po nauce, v níž by tento požadavek byl vyplněn. Toliko mathematika mu zůstala jakožto vzor vědy onomu požadavku vyhovující. I žasne, že na této pevné podstavě posud nic vyššího zděláno nebylo, než odbory mechaniky. Východiskem mathematiky jest několik zásad, které každému bez důkazův vysvítají, a na ně pak všechno další dokazování bezpečně spoléhá, vydávajíc poučky rovněž tak jasné a jisté. Těchto dvou prospěchů chtěl pro filosofii dosíci – východisko měl (Cogito, ergo sum), nyní šlo o to, jak dále. Jak poznáme na větě, že jest skutečně pravda? Descartes si odpověděl: Když tu větu tak jasně a zřetelně prohlédám jako větu mathematickou. Abstrakce však šla o krok dále, vynechala mathematiku a zevšeobecnila ono pravidlo. I praví D.: »Mohu stanoviti za všeobecné pravidlo, že všechno to jest pravdivé, co velmi jasně a zřetelně pojímám.« Totě Descartesovo pověstné sudidlo (criterium) pravdy. Když vykládáme slova »jasně a zřetelně« v obdobě s porozuměním mathematickým, jest sudidlo to zajisté oprávněno. Každou poučku mathematickou mohu tak proniknouti, že mi nezbude nic temného v ní, sleduji ji až k zásadám, zřím její souvislost s jinými větami a přece ji od nich různím a zírám její pravdu jako duševním okem patrně před sebou (intuitivně), věta jest mi jasná i zřetelná. Tak to podle přání Descartesova mělo býti i ve filosofii. Pídě se pro ni po jistotě připadl na mathematiku, což jest další význak jeho snahy: všeobecná vzornost mathematiky (mathematičnost jeho filosofie). Na základě svého východiska a sudidla, methodou mathematickou hodlá nejdůležitější věty filosofické dokazovati důvody rozumovými, tedy na příklad, co dříve jen na víře spoléhalo, má nyní uznáno býti rozumem, – chce tímto rozumováním nejen empirii pronikati, nýbrž překročiti meze možné zkušenosti a dokázati zejména náboženské základní články o jsoucnosti Boha a nesmrtelnosti duše. I sluje tento směr (ve filosofii a theologii) rationalismus. Mezi představami svými shledávám jednu, která ode mne pochoditi nemůže, to jest představa o nejdokonalejší, neskončené bytosti. Té představy příčinou nejsem já, poněvadž jsem bytost konečná, obmezená. Neexistuji tedy já sám, nýbrž ještě něco jiného, co jest oné představy dostatečnou příčinou, a to jest právě bytost neskončená, nepodmíněná, Bůh. Existence jeho jest mi tedy jistější než existence věcí konečných. Já v sobě shledávám představu o Bohu, avšak nepřišla mi ze světa smyslného, pouhou činností smyslův, nýbrž jest mi vrozena, od počátku v bytost mou vložena. Descartes praví: »Bůh tvoře mne ideu tuto do mne vložil, aby byla jako známka umělce dílu jeho vtištěná.« Mimo to, jestliže já v přítomném okamžiku sebe existovati vím, nenásleduje z toho, že také existovati budu v budoucím okamžiku, leč by mne příčina jakás udržovala a takořka na novo tvořila. Síly podobné v sobě samém nejsem si vědom, já sebe stvořiti a udržeti nemohu, ano vím, že veskrze závisím na příčinách, ty zase na jiných, a tak dále, až se dojde ku příčině poslední, nezávislé, která k žádné prvotnější více neukazuje, prapříčina všeho, což jest – Bůh. Konečně Descartes dodává obměnu důkazu ontologického. Táhna se k svému sudidlu pravdy dí, že to všechno k věci náleží skutečně, co si jasně a zřetelně s pojmem jejím spojeno představuji. V pojmu bytosti nejdokonalejší zahrnuta jest jsoucnost její; neboť jest jasné a zřetelné, že bytost, která by jsoucnosti neměla, nebyla by nejdokonalejší. Nemohu jsoucnost od oné představy odloučiti, nýbrž musím onu s touto mysliti. Bůh dle pojmu už existuje nutně; jako z pojmu trojúhelníka vyplývá, že součet vnitřních úhlův jeho rovná se 180 °, tak z ideje o Bohu jsoucnost jeho. Jedna z nutných vlastností jeho jest pravdivost (veracitas). »Chtíti klamati buď o zlomyslnosti svědčí nebo o slabosti, tudíž v bytnost Boží nespadá.« Touto pravdivostí podpírá i své sudidlo pravdy, ano z ní plyne, že jasný a zřetelný poznatek nemůže býti křiv. Na základě jistoty o existenci Boha a jeho pravdivosti soudí Descartes dále, že všechny naše jasné a zřetelné představy mimo nás zvěstují nám něco skutečného, zevnější svět, těla a bytosti jiné, že tyto nejsou pouhými představami a přeludy našeho nitra, jak tvrdí extremní idealismus. Idea o Bohu Descartesovi zaručuje objektivní jsoucnost světa zevnějšího. Jako všechno dění na tělech má svou podstatu, hmotu, tak i dění duševní má podstatu: ducha. Význak hmoty jest rozestřenost, rozsáhlost v prostoře, význak ducha jest myšlení. Všechny ostatní vlastnosti mohu si od hmoty odmysliti, rozestřenost zůstane, a tak Descartes hmotu skoro svedl na pouhý prostor; – a zase od ducha mohu vše odmysliti, jen myšlení zůstane. Jakožto myslícího sebe přímo znám, záleží tedy má podstata ne v těle, nýbrž v duchu. Podstatu pak vymezuje takto: »Podstatou nic jiného nemůžeme vyrozumívati než věc, která tak existuje, že žádné jiné věci nepotřebuje k existování.« Takových podstat stanoví dvé, docela různých, na sebe nepřevoditelných, rozestřenou a myslivou, tudíž jest jeho soustava dualismus (hmoty a ducha). Přes to vykládá dále: »A tak sice podstata, která docela žádné jiné věci nepotřebuje, v pravdě jen jediná může pojata býti, totiž Bůh; ostatní nejinak než přispěním Božím existovati mohoų. Hmota a duch jsou samostatné podstaty v poměru k sobě, ale závisejí na Bohu. Pročež jim praedikat podstat týmže smyslem (univoce) nepřísluší jako Bohu, ony jsou podstaty podružné. Tím vyznačen jest nejen dualismus soustavy jeho, ale též idea Boha. Bůh není členem oné dvojice, nýbrž jest nad ní – a zoveme-li dvojici tu se všemi zjevy jejími světem, vysvítá, že Bůh není v něm obsažen, nýbrž že jest nad světem. A teď se teprve může doložiti, že filosofie Descartesova jest theismus. Ježto podstata duše lidské záleží v myšlení a prostorovost od ní vyloučena jest, nemůže býti rozdělena, jest nezahladitelna čili nesmrtelna. Pojímám duši co podstatu myslící zcela jasně a zřetelně, aniž nucen jsem nadati ji prostorem, jenž jest dělitelný; proto mocí přijatého sudidla pravdy duše existuje a existuje tak, jak si ji myslím. Ona nezajímá prostoru a s tělem souvisí bezprostředně jen v jediném bodě v mozku. Bod ten jest tak zvaná šišimka čili žláza šutková (Zirbeldrüse, glans pinealis). Člověk jakožto spojení čili jednota obou podstat jest bytost dualistická (člověk z těla a duše nesmrtelné). Vespolné působení obou podstat zdá se při úplné různosti jich vyloučeno býti; avšak ono jest a to přispěním Božím (assistentia divina). Odtud vynikají v napotomní filosofii ony usilovné pokusy, objasniti blíže nepopíratelnou stávající vzájemnost mezi tělem a duší. Jako všecky úkazy přírodní tak vysvětluje Descartes i tělesný život člověka, zvířete i rostliny toliko po zákonech hybu. Proto odpíral (proti učení Aristotelovu), že duši přísluší také úkon vyživovací, jejž vysvětloval ovšem čistě mechanicky. Duše má dle něho jen úkon myslící, jenž v sebevědomí se projevuje, – a nic jiného. Proto popíral také, že by zvířata měla duši; co se na těle zvířecím děje, musí se pojímati obdobou stroje. Zvíře prý jest živoucí stroj, automat bezduchý. Tělo člověka rovněž tak, jen že se k němu druží nesmrtelná duše, toto coelo rozdílná od těla dělitelného, tedy smrtelného. Tak Descartes položil základ k vysvětlování zjevů hmotných i duševních, k fysice i k psychologii. Jakož podstatou hmoty jest rozestřenost, takož ona jest tatáž celým světem; může míti podobu a stavy zevnější (pohyb), ale žádných stavů vnitřních, žádných sil a žádného působení do dálky. Tělo jen tlakem a rázem hyb svůj sděluje tělu druhému. Kde prostor, tam hmota, a jako prostor i ona dělitelna do neskončena. Není prázdného prostoru, ale také není atomů. Neboť i nejmenší částečka hmoty zaujímá prostor jakýs, a byla by dělitelna, tedy ne atomem. Nicméně obsahuje Descartesova nauka o hmotě i výhody atomistiky; neboť fakticky skládá se hmota z malých tělisek, která pro své potřeby můžeme pokládati za atomy a spolu je mysliti jen Bohem dělitelné (nauka korpuskulární). Všechna změna jest pouze změna místa (pohyb). Z pohybu a dělitelnosti hmoty následují všecky úkazy přírodní. Při vysvětlování jich musí býti všechny zřetele účeloslovné vyloučeny a jen čisté příčinnosti se dbáti. Descartes vyhledává nikoli účely (causae finales, nýbrž činné příčiny (causae efficientes). Jeho přírodosloví jest rozhodně mechanistické. Každé tělo trvá v tom stavu, v jakém jest, nemohouc o sobě ničeho změniti. Totě zákon setrvačnosti v nejširším formulování. On jest oprávněnou reakcí proti oduševnění hmoty, které se druhdy provádělo. Hmota byla rejdištěm daemonů a skřítků; ti musili býti zahnáni, nežli se člověk zmocniti mohl panství jich a přírodu zpytovati. Místo nich byl uveden zákon, jemuž hmota – bez libovůle tajemných mocností – bez výjimky podrobena jest. Descartes zbavil přírodozpyt substanciálních forem, nevystižných mohutností i skrytých qualit (jichž užívala scholastika) a hmotě ponechal jen attribut prostoru a trpnost. Všecka síla pochodí od Boha, hyb stvořením samým už dán, a ježto Bůh jest nezměnitelný, soudí D., že Bůh nejen udržuje hyb, nýbrž jej i ve stálé velikosti zachovává, že totiž velikost (čili quantum) hybu (součin z hmotnosti a rychlosti mc) u vesmíru zůstává tatáž. Duše může pouze směr hybu změniti, ale nikdy jeho velikost. Ze zásoby jeho čerpáme, pomocí strojův svých jej v jiná místa řídíme, ale zploditi ho nemůžeme. »Dejte mi hmotu i hyb, a sestrojím svět!« Výrokem tím naznačil Descartes fysikálnost svého přírodosloví. Jako úkazy hybu na nebi i na zemi, jako tělo lidské a zvířecí, tak celá příroda jest mechanismus, v němžto vše děje se podle zákonů hybu. Mysleme si hmotu z počátku v úplném klidu. Bůh dodal jí prvního postrku, a ježto prostor pln jest hmoty, rozšíří se postrk a sdělí všem částem. Ty postupují směrem přímočarým, však jedny překážejí druhým, odchylují se z přímé čáry opisujíce křivky. Tak povstává pohyb krouživý, vír (tourbillon). Na základě theorie vírové vysvětluje Descartes pohyb těl nebeských, světlo, tíhu. Jako automat-zvíře, tak i vír byl předmětem četných pří a učených hádek, zejména mezi Descartesovci a přívrženci Isaka Newtona. Ale takového snižování, jakého se mu dostalo, nezasloužil, myšlénka ta zůstane pozoruhodna jako ona podobná při Démokritovi, ano v novější době někteří přívrženci Descartesovi chtějí v jeho vírech viděti jakousi anticipaci vítězné nauky vibrační; vír jest prý předvěsť kmitu. Tak ačkoli s jedné strany Descartes utvrdil ono rozdvojení (duch a hmota) a dokonal zcela abstrakci, že duše jest jen myslící bytost čili že to, co v nás myslí, jest pro sebe, něco oddělitelného od celého člověka: přece s druhé strany snaží se důsledně podle svého návodu mechanistického všechno to, co v duši při spojení jejím s tělem se děje, vysvětlovati důsledně po mechanisticku, totiž podle zásady příčiny a účinu. I zjednal místo pro pravou psychologii vysvětlovací, jež hledá zákony duševního dění bez ohledu k pomyslům metafysickým a setkával se na její půdě s fysikou a s fysiologií, ač jinak obor její od těchto co nejpřísněji lišil. Hluboce vnikl v pravé jádro člověka a ukazuje se býti bystrým znatelem přirozenosti lidské. Ve svém pojednání Des passions de l'âme třídí všechna hnutí mysli a hodlá převésti je na šestero základních tvarů. Jsou to: 1. podiv, 2. láska. 3. zášť, 4. chtíč, 5. radost, 6. trud. Nejušlechtilejší hnutí mysli jest láska k Bohu. Všechna slasť záleží v uvědomění jakési dokonalosti, ctnosť pak v ovládání vášní rozumem, a tak blaho životní závisí na vnitřních hnutích člověka. Žádné hnutí samo o sobě není zlým, ale každé může míti dobré a zlé účiny. Ethiku Descartes soustavně sice nevzdělal, ale k ní ve spisech svých zejména také v psychologickém právě dotčeném po různu trefnými poznámkami a výklady přispěl. Vyhlašuje sám metafysiku za kořen, fysiku za kmen a ethiku pak za jednu ze tří hlavních větví všeho vědění (mechanika [technika], medicina, morálka). O mravouku ovšem bylo postaráno náboženstvím křesťanským, a mohla se tedy péče filosofova obraceti skoro výhradně k filosofii theoretické. Nicméně najde se u něho dosti míst, kde se svého stanoviska podrobněji se vyslovuje o smýšlení a povinnostech člověka, a zabíhá až k nejpraktičtějším předpisům soukromého chování, k jakési prozatímné morálce či vlastně životosprávě, jako jsou pravidla v »Rozpravě o methodě« uvedená (věrným zůstati zákonům a víře vlasti své, – z různých náhledů současně vznikajících, přijmouti vždy ty mírnější, – vystříhati se všech excessův a také všech závazkův, které by byly na úkor osobní svobodě a nezávislosti, – býti pevným a důsledným jak v jednání tak i v náhledu svém, o kterém se člověk už rozhodl, – spíše zápoliti s samým sebou než s osudem, a spíše chtíti změniti své žádosti nežli řád světa zavedený a j. p.). I byla několikráte z výroků takových sestavena jakási Ethica Cartesiana, jež však není soustavnou mravovědou, nýbrž pouhou životosprávou a obsahuje též motivy starověké. zejména stoické (ku př. o ctnosti a blaženosti). Ale Descartes významně zasáhl i do jiných nauk speciálních. Ve fysice jest přímo pokračovatelem Galileiho a tedy jedním z původcův novověké vědy fysikální, svým radikálním stanovením zásady setrvačnosti, provedením principu mechanistického i v říši organické, svou kosmologií, i jednotlivými pracemi v optice, v hydrostatice i aerostatice (»Kartesianský čertíče▽ jest hoden zmínky). Též v anatomii a ve fysiologii tenkráte vlastně vznikající horlivě a samočinně se účastnil (zákon pohybů reflexních čili odrazových, oběh krve, embryologie a jiné záhady). Mathematiku, jak z nástinu celého vysvítá, zvláště pěstoval. Tu pochodí od něho zejména methoda neurčitých koefficientů, zvaná poučka Descartesova; upozornil, že i záporné kořeny rovnic mají svůj dobrý význam, a ukázal, jak vykládati je; poznal souvislost mezi znaménky členů rovnice a kořenů jejích, že totiž každá rovnice má nanejvýš tolik kladných kořenů, kolik stříd, a nanejvýš tolik záporných, kolik sledů v znaménkách; podal své zvláštní řešení rovnic čtvrtého stupně, probral nauku o tečnách křivek a sestrojení jich, rozřešil množství určitých úloh geometrických, jakovéž tehdy mathematikové sobě na vzájem zasílávali, a konečně, což jeho největší na tomto poli zásluhou, pojal znamenitou myšlénku: formami algebraickými vyznačovati vztahy prostorní a tak počítáním řešiti úlohy geometrické (užívání algebry na geometrii) a zkoumati vlastnosti křivek či útvarů prostorních vůbec přetřásáním čili rozborem rovnic, které vyjadřují bytnost jejich, udávajíce vztahy mezi abscissou a ordinatou všeobecného bodu (Descartes strůjce analytické geometrie). Totě stručný nástin filosofické soustavy Descartesovy. On jest reformátorem východiska a methody; co se týče vlastního jádra, činí Descartes totéž, co všichni filosofové: sestrojuje na základě všeho, co ví neb co jeho doba obsahuje, názor světa, počíná však odjinud, nežli se činilo před ním, a pokračuje jinak. Tresť jeho filosofie může býti vytčena jakožto upravený názor křesťanského lidstva: vychází ze sebe, vědomí, připojuje k tomu ideu Boha, stanoví a uznává podstatnou různost mezi přírodou a duchem jakožto dvou Bohem stvořených jestot, považuje člověka za jednotu jich obou, dokazuje nesmrtelnost duše a vedle prospěšných rad své životosprávy přijímá celou mravouku křesťanskou. Descartes začíná řadu filosofů rationalismu na pevnině evropské (D., Spinoza, Leibnitz) a určuje tedy vývoj soustav nejznamenitějších. Hned při svém vyniknutí vzbudila nauka jeho veliký ruch, získala přívržence a protivníky, tyto poslední zejména jednak mezi jesuity, kterýmž jeho výzev k pochybování i rationalistický způsob se povážlivým zdál, jednak mezi materialisty zřejmými i pokrytými. Co se týče odhadu domácího, tam skuteční znatelé dějin filosofie se shodují, že Descartes jest posud nejčelnější filosof Francouzův. Spisy Descartesovy: I. Essays Philosophiques, v nichž byly obsaženy: a) Discours de la méthode pour bien conduire la raison et chercher la vérité dans les sciences, b) Dioptrique, c) Météores, d) Géométrie. (Lejda, 1637, latině 1644.) – II. Meditationes de prima philosophia (Amsterdam 1641). – III. Principia philosophiae (t., 1644). – IV. Traité des passions de l'âme (t., 1650). – V. Traité de l'homme a spolu De la formation du foetus (t., 1668). – Pohrobně vydány od přívrženců Descartesových ještě jiná menší pojednání, jakož i sbírka listův jeho, velice poučná. Sebrané spisy vyšly latině v Amsterdamě 1670–83, francouzsky od V. Cousina v Paříži 1824–26. Jednotlivé z nich o sobě vydávány, se zprávami více méně podrobnými o jeho filosofii a zásluhách v přírodozpytu i v mathematice. O jeho životě psali Tepelius (Norimberk, 1674), Bayle (Amsterdam, 1681) a Baillet (Paříž, 1691), mimo to četní spisovatelé dějin filosofie, tak zejména Fr. Bouillier v díle »Histoire de la philosophie Cartésienne« (t., 1854, 3. vyd., 1868), Damiron »Histoire de la philosophie du XVII. Siècle«, Kuno Fischer v knize »Geschichte der neuern Philosophie« díl I. (nové vydání), jsou asi nejhlavnější. Co se týče literárních zjevů o filosofii Descartesově vůbec neb jednotlivých látkách jejích nelze zde podávati jich výčet, dlužno však v té příčině odkázati k Überwegovu Dějepisu filosofie, kdež výkaz literatury tak pečlivě proveden, že k němu se nyní táhnou i Francouzi sami. Že spisové Descartesovi z frančiny a z latiny do jiných vzdělaných jazyků hojně překládáni, netřeba zvlášť vytýkati: částečný výkaz překladův též v uvedené knize shlédnouti možno. – Po česku psáno o Descartesovi v »Časop. čes. Museæ, 1851, a sice jeho životopis od J. Hanuše, pak od téhož článek v Kobrově Slovníku Naučném, a příslušný výklad o nauce jeho v Dějepisném nástinu filosofie novověké od J. Durdíka (Praha, 1870). – Konečně máme ve svém jazyce dva hlavní spisy Descartesovy a to Discours de la méthode (Rozpravu o methodě), již dr. Jiří Guth (Praha, 1892) a Meditationes de prima philosophia (Úvahy o první filosofii), jež Jan Slavik (Praha, 1889) přeložil. Dd.

Související hesla