Determinismus

, příčinná podmíněnost; názor, že každé dění včetně lidského jednání je nutným důsledkem podmínek a příčin. Rozlišují se různé formy determinismů, např. mechanický, ekonomický (podoba a vývoj společnosti jsou dány potřebami a výsledky ekonomiky), geografický (určující pro vývoj společnosti jsou geografické podmínky), technologický (rozhodující je technika a technologie). Z pozice determinismu bývá jedinec předurčen buď biologicky, geneticky, nebo sociálně. Běžnou zkušenost našeho svobodného rozhodování se někteří filozofové (G. W. Leibniz) snaží smířit s determinismem tím, že mezi determinující podmínky zahrnují i naši tendenci rozhodnout se tak a ne jinak. Podle jiných deterministů je lidská svoboda pouhou subjektivní iluzí. Významnou roli hrál mechanistický determinismus 17. – 19. stol. (jeho principy formulovány zejm. P. S. Laplacem), tvrdící, že řetěz příčin a účinků následuje s neochvějnou nutností, a proto lze na základě znalosti všech parametrů současného stavu systému matematicky přesně vypočítat stav předchozí i budoucí. Ve 20. stol. se zejm. v důsledku nových fyzikálních objevů (mikrosvět, deterministický chaos ap.) striktní determinismus odmítá. Opak indeterminismus.

Ottův slovník naučný: Determinismus

Determinismus (lat.). Zkušenost učí, že člověk, když něco chce, má k tomu určitou příčinu více méně uvědomělou. Náhled, že tomu vždycky tak jest, čili že jednání člověka jest veskrze příčinami určováno (determinováno), i kdyby si jich člověk ani vědom nebyl, vytýká se jménem determinismu a objasňuje nejlépe svou protivou, totiž indeterminismem, jenž učí, že člověk ve svém chtění na oněch příčinách nezávisí a libovolně (liberum arbitrium, libertas indifferentiae) i proti nim rozhodnouti se může. Podle toho, jaké ony příčiny jsou, vyskytuje se několik útvarů determinismu. Určuje-li člověka nějaká zevnější, temná, avšak neodolatelná moc, vzniká determinismus fatalistický (fatalismus, předurčenost); tento náhled hlásí se ve známých průpovědech, že člověk, dělej co dělej, svému osudu neujde; »bylo mu to souzenœ, jakož i v obtěžkaných výrazích jednotlivých, jako jsou osud, nutnost (heimarmené), fatum, kismet a j. Jiný útvar hlásá, že onou určovací mocí jest sama příroda, a že cokoli člověk koná, probíhá podle týchž zákonů přírodních nutně jako dění na každém jiném organismu, na bylině na příklad, ano ještě neobojetněji řečeno, jako na stroji (l'homme plante, l'homme machine); totě determinismus naturalistický (v materialismu). Je-li onou mocí Bůh, jenž jakožto bytost všemohoucí, vševědoucí a napřed vědoucí všechny příčiny, tedy i pohnutky činů lidských ovládá, vzniká determinismus theologický (praedestinace). Konečně může člověk určovati vůli svou důvody rozumovými, což mu sice není vrozeno a hotově dáno, ale vývojem rozumu a sebevědomí se dostavuje. Kojenec, dítě nevinné, člověk na mysli chorý, neb opojený podléhají úplně mechanismu přírodnímu, neurčují svého jednání podle rozumu a nejsou zodpovědni. Ale člověk dospělý, zdravého smyslu a rozumu jest si vědom pohnutek svých – a čím jasněji, tím určitěji rozhoduje se podle nich, má vůli svou čili jest volný, což rozum předpokládá. Tak vzniká determinismus rozumový (intelligenční, intellektuální, psychologický), jenž především drží určenost vůle, ale vede ku pravému ponětí o svobodě lidské, jakožto svobodě vnitřní oproti svobodě zevnější, občanské, politické a p. Tato vnitřní svoboda vztahuje se k osobě chtějící; tato chce a určuje, má svou vůli, jest tedy volná (mající vůli), totiž osoba určuje vůli podle motivů rozumem vlastním uznaných. Tak si člověk znenáhla volnosti své dobývá, vzdělává se, zdokonaluje ve svém chtění, stává se bytostí příčetnou, mravoschopnou a za své činy zodpovědnou. Český jazyk přichází tomuto ponětí o vnitřní svobodě významně vstříc slovem volnost, které věc mnohem správněji vyjadřuje než německé Willensfrei heit. Nikoli vůle jest volna (totě nepřístojno říkati asi jako chtíti chtít), nýbrž člověk maje svou vůli jest volný. Pravý smysl výrazu »svoboda vůle« lze tedy vytknouti spíše jako »svobodu nad vůlí«. Tak determinismus rozumový stanoví pojem svobody, stejně vzdálený od strojnictví (materialismu) jako od čarodějství, a přece neporušuje čelné zásady metafysické, že »nic nestane se bez příčiny«, nepřetrhuje souvislosti příčinné a vyhovuje všem potřebám zákonnosti a mravnosti: kdežto absolutní indeterminismus zde příčinnost přetrhuje a pokud vůli samé odnímá pohnutelnost či zdůvodnitelnost (motivita), potud ji klade mimo obor možného na ni působení, a tím vzdělání vůle, vychování a polepšení ohrožuje. Při všech hádkách mezi determinismem a indeterminismem záleží vše na tom, jak se stanoví pojem volnosti, a ježto o této jedná se v metafysice, v ethice, v psychologii, a mimo to ještě přistupují zřetele náboženské (věrouky): jsou otázky zde se vyskytující ovšem velmi spletité, tedy obtížné. Povážíme-li ještě, že všechny skoro terminy, kterých se při probírání otázek oněch užívá, bývají mnohomyslné, pochopíme, proč se přichází k rozřešením tak rozdílným, sobě často skutečně, jindy jen zdánlivě odporujícím. Tolik však nyní vyjednáno jest, že determinismus nezáleží v popírání volnosti, jako s druhé strany, že k uhájení volnosti není potřeba utíkati se k indeterminismu čili že stotožniti jednak determinismus s nevolnictvím, jednak indeterminismus s volností, jest nyní věcí překonanou, ač ostatně neurčitost příslušných výrazů ještě dále ploditi bude hojná nedorozumění. »Přehlédneme-li tuto síť výpovědí sebe navzájem potakajících i popírajících, poznáme snadno, že zrovna jako náhledům nejprotivnějším dovoleno jest týchž vzorcův užívati, tak zase náhledům sobě nejblíže stojícím užívati vzorců nejodchylnějších: svoboda to, které si myslitelé o svobodě také co nejhojněji dopřávalį (Volkmann, Psychologie II. 481). Proto jest především potřeba, záhady sem spadající zjednodušiti, je čistotně jednu od druhé odlišiti a v řešení jich ethiku nemísiti s metafysikou a s psychologií. Zevrubnějšího poučení o determinismu poskytují rozvedené učebnice dotčených nauk filosofických. Nejpřesnější a nejjasnější spracování těch věcí však nalézáme v soustavě Herbartově, jež ke všem starším pokusům o lidské vůli zřetel má a stanoviskům nejmodernějším vyhovuje. Říznou průbu na svou nauku o vůli učinila soustava tato v paedagogice, kdež psychologie (znalost lidského nitra jakožto dané látky, která vytvářena býti má) a ethika (mravní vzory, ku kterým vytváření směřuje) se stýkají. Vlastní přelíčení determinismu a indeterminismu počíná u církevních otců (zejména Tertullian, Augustin) vlivem dogmat náboženských, a drží se po celou scholastiku. O těchto úsilných snahách myšlénky podávají zprávu dějiny církevní (literatura o celku jakož i o jednotlivých zjevech přehojná). V době podescartesovské náleží spor ten k nejproslulejším látkám filosofickým a vrcholí v pokuse Kantově zprostředkovati mezi oběma pomysly stanovením svobody transscendentální, jež jest vlastně trestí indeterminismu, a rozlišením mezi charakterem domyslným a zkusným (viz Durdík, Dějiny filosofie nejnovější – Kant. Literatura po Kantovi neustává obírati se problémem tím a celkem ukazuje se patrný směr k determinismu rozumovému. Příspěvky k objasnění věci zde najdeš ještě pod hesly Indeterminismus, Libovůle, Praedestinace, Příčetnost, Svoboda, Volnost, Vůle a p Dd. Determinismus theologický čili dogmatický, t. j. nauka, že člověk ve svém náboženském a mravním konání naprosto jest určen (determinován) vnějšími a vnitřními, nutícími pohnutkami, kteréž nejsou v jeho moci, nýbrž v moci boží, vyskytuje se různě modifikován i v evang. věrouce a řeší veleobtížný problém svobody lidské vůle i na poli náboženském, vyslovený otázkou: Jest to výsledkem svobody lidské či milosti boží, jestliže člověk u Krista dochází spasení? Stanovisko praedeterminismu čili abstraktního determinismu zaujali reformátoři Wiklif, Hus, Luther, Zwingli, Calvin svou naukou (Augustinovou) o partikulární praedestinaci čili o předzřízení božím některých ke spasení a popřeli všeliký význam lidských rozhodnutí, svobodu lidské vůle, hříchem naprosto porušené, any účinky milosti boží při obrácení člověka, jeho znovuzrození i posvěcení, na počátku, v průběhu i konci spasení jsou naprosto neodolatelny a neztratitelny; tak zvláště zástupcové (Calvin) supralapsarismu, jimž i poklesnutí člověka v hřích jest prozřetedlností boží předzřízeno. Důvodem byl jim důraz, který položili jednak na bezzáslužnost člověka, jednak na svrchovanost boží. Ovšem Calvin přisvojuje člověku padlému jakousi formální volnost, ale ne materiální schopnost k dobrému; ba dle něho i někteří zavržení docházejí (přijetím prostředků milosti) dočasné víry, ovšem bez setrvání až do konce, poněvadž nejsou ke spasení determinováni. Ani determinismus supralapsarismu není úplně absolutní. Jest pozoruhodno, že kalvinští praedestinatiáni energicky ethiku byli vzdělali. Přívrženci nauky o universálním vyvolení k spasení (Arminiáni v reform. církvi a lutherská církev) přisvojují člověku možnost svobodného se rozhodnutí a Bohem předvěděné užití prostředků milosti, tedy samourčení (determinismus konkretný nebo ethický). Synergismus, jenž vznikl podnětem Melanchthonovým, učí mechanickou součinnost svobody a milosti. Rationalismus neuznává pelagiansky vůli lidskou za porušenou, ba ani za seslabenou (semipelagiansky) a stojí na stanovisku indéterminismu, úplné svobodné vůle. Snahou evang. dogmatiků, jak reformovaných, tak lutherských, jak starých, tak zvláště moderních jest: milost boží vytknouti jako jedinou příčinu spasení, avšak vyhnouti se naprosté negaci svobodné vůle (fatalismu), ale také jí nepřeceňovati (pelagianismus), vyloučiti všechno záslužné spolupůsobení člověka (synergismus a semipelagianismus) a přece zachovati jeho zodpovědnost a významu vůle lidské zjednati platnost. To činí hlavně pojmem svobodné vnímavosti lidské a tím, že stanoví samoobmezení boží všemohoucnosti a vševědoucnosti (poněvadž Bůh nejen působí, nýbrž i dopouští) a že rozdělují milost boží ve trojí postupnou: »milost předcházející«, kteráž člověka nenutí, nýbrž osvobozuje, v něm tvoří praedisposici ke znovuzrození, svobodnou vůli jeho obnovuje a způsobuje rozhodnutí se k pokání a k víře (anebo k opaku), načež »milost působící« výhradně uděluje člověku nový život, znovuzrození (mystické vtělení se Kristovo), při čemž jest člověk úplně receptivním, až konečně »milost spolupůsobící« opět k vůli člověka se obrací, kterýž silami přijaté milosti má součinně s Bohem dělati dílo posvěcení. Ke správnému řešení této otázky náleží položiti důraz na svrchovanost nejen moci, nýbrž i lásky boží a uznati význam osobnosti (jasnost božské, pravdivost lidské osobnosti, a vzájemné osobní na sebe působení). Srv. Herzog, Theol. Realencycl. 1. vyd. čl. Determinismus a Vorherbestimmung; Ebrard, Christl. Dogmatik (1851); Luthard, Die Lehre vom freien Willen u. seinem Verhältnis zur Gnade (Lipsko, 1863); Witte, Freiheit d. Willens (1882); Kittel, Sittl. Fragen (1885). BM.

Související hesla