Dialog

, rozmluva, rozhovor;
1. otevřená výměna myšlenek, kterou lze dojít k hlubšímu názoru a přiblížit se k pravdě. Jeden z předpokladů tolerance a demokracie;
2. filozofie metoda (vypracovaná zejm. Sókratem a Platónem) prohlubující v procesu vzájemného vyjasňování pochopení nejednoznačných, mnohostranných a komplikovaných pojmů, týkajících se zejm. lidského života, morálky, společnosti ap. (viz též dialektika). V novověku a v současnosti kategorie pro definování lidské existence ve vzájemném poznávání a komunikaci (S. Kierkegaard, M. Buber);
3. literatura spolu s monologem základní složka výstavby dramatického textu; obvykle je časově i prostorově situován a podílí se tak na vzniku dramatické akce. Dialog je konstitutivním elementem dějové výstavby prózy, podtrhuje napětí a charakterizuje postavy. Uplatňuje se více v epice než v lyrice.

Ottův slovník naučný: Dialog

Dialog, slovo původu řeckého, znamená tolik co rozmluva, rozhovor (staročesky rozmlúvánie) mezi dvěma nebo několika osobami skutečnými nebo smyšlenými. Mluvě dodává dialog zvláštní živosti, jasnosti, zajímavosti, dobře charakterisuje i budí mocně illusi; pro tyto přednosti před popisem, líčením a vypravováním nabyla tato forma, původně ústní a obyčejná, zvláštního významu v literatuře básnické, řečnické i vědecké, a v tomto významu slova dialog posud hojně se užívá téměř ve všech vzdělaných jazycích. Podle účelu, kterýž ovšem má také vliv na zvláštní jeho utváření, jest dialog theoretický neboli vědecký a básnický. Dialog vědecký hledá svým zvláštním způsobem vědeckou pravdu, rozbírá a zkouší její přesnost důvody i námitkami, konstatuje ji a vykládá neobyčejně názorně, přesvědčivě a zajímavě. Tohoto druhu jest dialog sókratický, nazvaný tak po Sókratovi a na výši uměleckou vypěstovaný Platónem v geniálních jeho dílech filosofických. Dialog básnický slouží účelům poetickým v nejširším slova smyslu svou živostí, zajímavostí a zvláště tím, že dobře lze jím charakterisovati osoby jednající. Vrcholem jeho jest dialog dramatický. V této formě prosluly humoristicko-satirické dialogy Lukianovy. Dialog řecký hojně napodoben, především od Římanů Cicerona (De natura, De oratore, De amicitia) a Tacita. Ve středověku a novověku rovněž oblíben a hojně napodoben podle spisů klassických a zároveň zabarven formami scholastických disputací. Podkoní a žák, Svár vody s vínem, Spor duše s tělem, Tkadleček, Tomáš ze Štítného (Řeči besední) a celá dlouhá řada jiných »rozmlouvání« citovaných v Jungmannově Historii literatury české jsou toho postačitelným svědectvím aspoň v literatuře naší. Přesněji zachována forma klassická i umělecký ráz u spisovatelů, jako na př. v Colloquiích Erasma Rotterdamského; Petrarky (De vera sapientia), Macchiavelliho; Leopardiho, Malebranche; Fénélona (Dialogues sur l'éloquence), Voltaira, Montesquieua, Renana, Taina, Lessinga, Herdera, Jacobiho, Schellinga, Wielanda, Berkeleye, Jos. Jungmanna, K. Havlíčka, J. Kosiny (Hovory olympské), Sv. Čecha, dra Frt. Studničky a j. – Ve starořeckém dramatě značil dialog slova mluvená proti chorům, ve zpěvohře (opeře) jest položen proti částem zpívaným. Někdy uvádí se dialog pouze co protiva monologu. .

Související hesla