Dibič-Zabalkanskij Ivan Ivanovič

, ruský generál; 1829 polní maršál. Původně pruský důstojník, poté v ruských službách. Účastnil se vlastenecké války 1812, od 1813 generální ubytovatel ruské armády. V roce 1823 náčelník ruského hlavního štábu. Podílel se na likvidaci povstání děkabristů, velitel ruské armády na Balkáně za rusko-turecké války 1828 – 29, velitel ruské armády během polského listopadového povstání v letech 1830 – 31; zemřel na choleru.

Ottův slovník naučný: Dibič-Zabalkanskij Ivan Ivanovič

Dibič-Zabalkanskij Ivan Ivanovič též Diebič, hrabě a generál ruský (* 1785 ve Velké Lípě ve Slezsku – † 1831 v Kleczewě v Pultavsku). Vzdělav se v kadetní škole berlínské, vstoupil do vojska ruského a bojoval udatně u Slavkova, Jílavy a Friedlandu. Pilným studiem nabyl značných vědomostí válečnických, které prokázal jako vrchní ubytovatel sboru Wittgensteinova a při pronásledování armády franc., když 30. pros. 1812 přiměl generála pruského Yorka ke konvenci Taurogenské, kterou týž vystoupil proti Napoleonovi. Jako generální ubytovatel sboru Barclaye dé Tolly ve Slezsku působil při uzavření tajné smlouvy Reichenbašské (14. čna 1803) a při konferencích Trachenberských (9.–11.čce). Na to bojoval u Drážďan, u Chlumce a u Lipska, kde byl povýšen za generallieutenanta, a rozhodl svým naléháním na Alexandra I., že vojsko spojenců neustalo ve svém pochodu na Paříž. Po návratě Napoleonově byl jmenován náčelníkem generál. štábu při prvním sboru, na to pobočníkem carovým, jehož důvěru si získal tou měrou, že ho provázel na všech jeho cestách i do Taganrogu, kde byl svědkem jeho smrti r. 1825. Pro ráznost svou při potlačení povstání dekabristův došel přízně u nového cara Mikuláše I., který ho povýšil do stavu hraběcího a svěřil mu ve válce turecké (1828–1829) po dobytí Varny vrchní velitelství na místě Wittgensteina. Dibič-zabalkanskij zanechav pozorovací sbor před Silistrou, porazil dne 11. čna 1828 Turky u Kulevče, po pádu Silistry oklamal Turky zdánlivým pochodem k Šumenu a provedl smělý přechod přes Balkán; se 30.000 Rusů dobyl 23. čce 1829 opevněného ležení tureckého u Mesembrie, 30. čce Aitosu a 19. srpna objevil se před Drinopolí, která se mu nazejtří vzdala se všemi zásobami a s velikou kořistí válečnou. Smělými pochody k Cařihradu přiměl sultána vyjednávati a konečně 14. září 1829 zavříti mír Drinopolský. Za odměnu byl Dibič-zabalkanskij povýšen na maršálka a obdržel čestné příjmí »Zabalkánský«. Po vypuknutí polského povstání vtrhl v čele 150.000 ruského vojska do Polska, zvítězil, ale s velikými ztrátami, 25. ún. 1831 u Grochova, neodvážil se útoku na předmostí u Pragy a přeložil po vítězství u Ostrolęky (26. květ.) hlavní stan svůj do Kleczewa, kde 10. čna zemřel cholerou, dle jiných otrávením. Srv. Belmont (Schümberg), Graf Dibič-zabalkanskij (Drážďany, 1830); H. Stürmer, der Tod des Gr. Dibič-zabalkanskij (Berlín, 1832); Bantyš-Kamenskij, Životopisy ruských generálů (Petrohrad, 1841).

Související hesla