Dichogamie

, dospívání prašníků a pestíků v květech v nestejnou dobu; zabraňuje samooplození.

Ottův slovník naučný: Dichogamie

Dichogamie (řec.) nazývá se ono zařízení obojakých květů, které záleží v nestejném vyvinutí a uzrání obojího pohlaví, totiž tyčinek a blizen, v témž květu, čehož následek jest ten, že obojaký květ sám sebou obyčejně oplozen býti nemůže, nýbrž jiného květu k oplození svému potřebuje. Rostliny tímto zařízením opatřené slovou dichogamické. Dichogamie jest dvojí: druhdy totiž uzrávají dříve prašníky, pukajíce a pyl vypouštějíce dříve, než blizny dokonale se vyvinuly a rozevřely, tak že ku přijetí pylu a oplození schopnými se staly. V této první době jest květ v podstatě mužský: pyl bývá větrem aneb obyčejněji hmyzem květ navštěvujícím roznášen a dostává se na blizny květu jiného, který již ve druhém stadiu květném se nalézá, ve kterém prašníky jsou již vyprázdněny, blizny však nedávno dosáhly pohlavní dospělosti Ty se tedy oplodí pylem květu mladšího, v pohlaví ženském ještě nevyspělého. Oplození květu vlastním pylem není tu možné, poněvadž blizny ještě nejsou vyvinuty, když pyl z prašníku vychází; když pak ku přijetí jeho napotom jsou připraveny, v prašnících téhož květu pylu se již nedostává. Tyto květy jsou tedy v prvním stadiu pouze mužské, v druhém pouze ženské a nazývají se proto květy protandrické (prvomužské). Protandrické květy jsou velmi rozšířeny v rostlinstvu; patří tam na př. druhy z rodů Epilobium, Clarkea, Lopezia, Geraniaceae, slézy, Impatiens, hořce, okoličnaté, nejmnožší složnokvěté, zvonkovité a j. U jiných zase rostlin dospívají dříve blizny a potom teprve prašníky, květ jest v první době toliko ženský, ve druhé, když blizny uschly a někdy, jako u Parietarie, i s čnělkou docela upadly, prašníky však mezi tím dospěvše se práší, jest květ zase výhradně mužský. Rozumí se, že i v tomto případě samooplozování není mužno; pyl ze staršího květu musí se tu dostati na bliznu květu mladšího, který se teprve v prvním stadiu nalézá. Neboť jak známo, nerozvíjejí se na téže rostlině, v témž květenství, natož na rozličných rostlinách téhož druhu všecky květy současně. Květy, v nichž blizny dříve dospívají, které jsou tedy v první době pouze ženské, nazývají se protogynickými (prvoženskými). Takové květy mají na př. pryšce (jestliže jejich cyathium za květ považujeme), skrofularie, mandragora, čemeřice, lonicery, jitrocelové (Plantago), bika (Luzula), některé trávy (Anthoxanthum, Alopecurus), Parietaria a jiné. Dichogamické květy vyžadují stejnou měrou cizího oplozování jako květy různopohlavné, toliko s tím rozdílem, že jsou v jedné době mužské a v druhé ženskými se býti jeví. Význam dichogamie pak spočívá v tom, že se jí zabraňuje samoplození v témž květu, které dle rozličných pokusů shledáno nevýhodným, jelikož se jím poškozuje hojnost a dobrota semen ze samoplození pocházejících. V rostlinstvu tedy panuje týž zákon jako v živočišstvu, dle něhož plození mezi blízko příbuznými potomstvu jest škodlivo. Nicméně nelze zákonu tomu v rostlinstvu přikládati platnost všeobecnou, poněvadž vedle rostlin dichogamických a jinými ještě zařízeními na křižování pohlavní odkázaných jsou též dosti hojny rostliny autogamické čili samoplodné, v jejichž květech pohlaví oboje ve stejnou dobu dospívá, a zároveň postavením rozplozovacích částí umožněno bývá opylování vlastním pylem, což zvláště ve květech stále uzavřených (kleistogamických) jest nezbytno. Proti zákonu cizoplození, jemuž dichogamie vydává svědectví, bylo sice také namítáno, že jest to protimyslné, aby příroda, která, jak se zdá, stvořila květy obojaké na samoplození zvláště zařízené, napotom opět samoplození zamezovala dichogamií a jinými prostředky a tím sebe samu opravovala. Tato námitka vznikla z domnění, že květy různopohlavné jsou původnější, méně dokonalé, a že obojaké květy jsou dokonalejší a později povstalé. Zatím však jest správnější náhled opačný, že totiž květy obojaké autogamické jsou původnější, z nichžto jednak povstaly květy různopohlavné zakrněním nebo potlačením jednoho pohlaví, jednak květy dichogamické zrůzněním doby dospělosti mužských a ženských ústrojů, tak že oboje tyto květy jsou pokročilejší a tím i dokonalejší. Ostatně i autogamie má svou výhodu, že totiž umožňuje oplození ve květu obojakém, když na př. pro nedostatek hmyzu v jisté nepříhodné době přenášení pylu a tudíž cizí oplozování díti se nemůže, neboť konečně lepší jest samoplození než oplození nižádné. Dichogamie má ještě i ten význam, že tak jako různopohlavnost květů dává příležitost ku vznikání míšenců (hybridit); neboť když blizna květu vůbec k oplozování cizím pylem jest odkázána, může se snadno státi, že pyl z jiného příbuzného druhu poblíže stojícího na ni přiletí nebo hmyzem se zanese a vajíčka zúrodní. Když však ve květu autogamickém blizna pylem vlastního květu záhy obložena byla, tu pyl z cizího květu náhodou tam zanesený nemá více účinku. Na tento význam dichogamie kladou zvláštní váhu ti, kdož jako Kerner jsou přesvědčeni, že z míšenců, jsou-li plodní, mohou časem povstati nové druhy. Ještě budiž toho vzpomenuto, že ve květech dichogamických, které bývají navštěvovány hmyzem, začasté se dějí pohyby tyčinek i čnělek, které v různých dobách tyto údy do stejné polohy přivádějí. Tak na př. ve květu protandrickém čapího nosu (Geranium) jsou nejprve tyčinky do kruhu rozloženy; potom se vzpřímí 5 vnějších tyčinek, a když tyto pyl vydaly a opět se sehnuly, vzpřímí se opět 5 tyčinek vnitřních, které se rovněž tak chovají. Posléze rozevrou se blizny na konci přímé čnělky, tedy na témž místě, kde dříve prašníky se nalézaly. Myslilo se dříve, že tyčinky proto se vzpřimují, aby pyl svůj na blizny vysypaly, což však není možno, proto že v té době nejsou ještě zralé ani rozevřeny. Pohyb tyčinek má zcela jiné určení. Hmyz na květ v čas zralosti prašníků přilétnuvší dotýká se prašníků určitou částí těla, kterouž stírá s nich pyl, na to dotýká se touž částí těla poprášenou v jiném květu blizen právě rozevřených, na nichž pyl onen zanechá, tak že tím způsobem v dichogamickém květu opylení cizím pylem za pomoci hmyzu co nejvíce jest usnadněno a zabezpečeno. .