Didaktická literatura

, druh umělecké literatury, v níž chce autor čtenáře poučovat buď přímo (didaktický epos), nebo nepřímo (alegorie, bajka, parabola). Díla didaktické literatury patří k nejstarším literárním památkám (Paňčatantra, Kniha přísloví, Hésiodos Práce a dni).

Ottův slovník naučný: Didaktická literatura

Didaktické básnictví zahrnuje v nejširším slova smyslu, jak to již označuje etymologie (διδασκω = učím), velmi hojná a rozmanitá básnická neb básním se podobající díla, v nichž básník učinil si předním cílem a povinností poučovati čtenáře buď přímo neb nepřímo. V tom smyslu kladeny sem vedle básně naučné v užším významu také satira, bajka, různé básně gnomické, paramythie, allegorie atd., a d. b. považováno pak za zvláštní druh vedle lyriky, epiky a dramatiky. Moderní theorie aesthetické a poetické zavrhují právem takové nelogické třídění, přiznávajíce pouze, že didaktický (naučný) živel zabarvuje svým zvláštním, avšak často i málo poetickým způsobem různé básně epické, lyrické neb dramatické, výše zmíněné, podstaty jejich neměně. Ve smyslu užším značí d. b. ty výtvory básnické, v nichž básník odívá v půvabné, příjemné a průhledné roucho poesie buď pravdy vědecké a morální nebo navedení technické, tedy díla toho druhu, jaká známe od Lucretia (De rerum natura), od Hésioda (Práce a dnové), od Horatia (Epistola ad Pisones de arte poetica) a j. Co se týká aesthetické ceny tohoto druhu básnického, nesrovnávají se hlasy různých básníků i theoretiků; většina, jmenujeme jen Goetha, Vrchlického, pokládá d. b. za druh nižší, povahou předmětu i účelem snižující a obmezující vznešenost a svobodu poesie, kdežto jiné, neméně proslavené autority (Herder, Scherer, z části i Brandes, Carriere a j.) stavíce na trůn poesie vedle krásy také pravdu důsledně prohlašují d. b. v jeho nejvznešenějších výtvorech za druh ostatním aspoň v theorii rovnocenný. Nevykazuje-li pak historie didaktické básnictvího bidaktické básnictví tak velkolepých děl jako druhy ostatní, neleží vina tak v jeho předmětě atendenci, jako spíše v pozoruhodném a významném zjevu, že nevstoupil v kruh jeho horlivých pěstitelů posud žádný veliký genius básnický, aby proň stvořil příhodnou formu i vzor. Pohled na moderní román a drama v literatuře ruské, francouzské, dánské a j. zdá se věru nasvědčovati, jako by i ta doba nebyla daleka. V historii didaktické básnictvího bidaktické básnictví shledáváme se s pozoruhodným zjevem, že básníci, až na skrovné výjimky, zvl moderní, následovali namnoze až příliš věrně jisté ustálené formy poesie klassické, jakkolivěk jest dosti pravděpodobno, že d. b. patří mezi nejstarší druhy a tudíž nejpůvodnější zárodky vší poesie a literatury (Scherer), jak tomu svědčí staré literatury, na př. indická a hebrejská. Nejznámější výtvory a zároveň vzory literaturám ostatním podali Řekové, zvláště Hésiodos (Theogonie; Práce a dnové). Filosofické básně Xenofanovu, Parmenidovu, Empedokleovu vytvořila jednak neznámost a nevyvinutost prosy, jednak úzký tehdy svazek básnického nadšení s filosofií, ale přes to horlivě napodobeny i později jak od školy alexandrijské tak od Římanů, vykládajících astronomii, medicinu, přírodovědu, zeměpis, filosofické systémy, grammatiku, dogmatiku, morálku, poetiku, kuchařství a mnohé jiné vědy, umění i řemesla ve svých skutečných i domnělých básních. Aratos, Eratosthenés, Nikandros, Archestratos, Dionysos, Numenios, Marcellus, Oppian, Héliodóros dosti repraesentují tuto řeckou školu a zvláště její kuriosity až do císařů byzantských. Římané se svou světoznámou praktičností, jež patrně zabarvila všechen jejich život a zvláště poesii, byli učelivými jich žáky. O tom svědčí Ennius, Cicero, jenž překládal Arata, Lucretius Carus, kterýž vykládal duchaplně a místy sezanícením básníka epikureismus v básni De rerum natura, a zvláště Vergilius (Georgica), Ovidius (Fasti; De arte amandi) a Horatius (Epist. ad Pis.), kteří didaktické básnictvímu bidaktické básnictví dodali vskutku umělecké formy a uvedli je ve značnou oblibu. Volgius Rufus, Aemilius Macer, Manilius (Astronomicon), Germanicus, Columella (Hortus), Ausonius, označují již zřejmý úpadek a rovněž didaktikové křesťanští jako Prudentius, Dracontius, Avitus, Rutilius, Terentianus Maurus, Rufinus, Albinus a mnozí jiní stojí hluboko pod nimi. Středověk a novověk celou svou povahou a zvláště poměrem ku klassickým literaturám byl rovněž veden ku didaktické básnictvímu b., jak ukazuje skvělý příklad Giordana Bruna. Kvetla pak didaktická poesie, jmenovitě za dob úpadku poesie a rozkvětu rationalismu, jako ve Francii, Anglii a Německu v XVIII. stol. Boileau (L'art poetique), Racine (La Religion), Voltaire (Discours sur l'homme; Loi naturelle), Saint-Lambert (Peinture), Demoustier (Lettres à Emilie sur la mythologie), Delille (Les trois regnes de la Nature) jsou nejslavnější didaktikové francouzští, Akenside (Pleasures of imagination), Dryden, Pope (Essay of criticism; Essay on man; Moral essays), Young, E. Darwin angličtí, Freidank, Seb. Brant, Th. Murner, Opitz, Bodmer, Gleim, Haller, Lessing, Wieland, Goethe, Tiedge a Fr. Rückert němečtí. V literatuře ruské proslavil se Lomonosov (O poljzě stekla) a Cheraskov (O poljzě nauk), v polské F. X. Dmochowski (O slucze rymotwórczéj), K. Koźmian (Ziemiaństwo) a Adam Mickiewicz (Warcaby). V literatuře české zasluhují vedle některých středověkých zjevů (jako na př. Rada otce synovi a částečně Jana Amosa Komenského Labyrintu světa) býti jmenováni: F. J. Čelakovský a B. Jablonský. .

Související hesla