Difuze

, prolínání, prostupování;
1. proces rozšiřování určitých prvků, skutečností a jevů v čase a prostoru. Může se šířit z jednoho centra (jednojaderná difúze) nebo z několika center (vícejaderná difúze);
2. fyzika pohyb molekul (částic) kapalin a plynů v látce jako celku v klidu, pod vlivem spádu (gradientu) např. koncentrace nebo teploty;
3. sociologie proces předávání nejrůznějších produktů lidské činnosti mezi různými kulturami; šíření kulturních prvků z jedné kultury či společnosti do druhé. Viz též difuzionismus; 4. sociální psychologie difúze odpovědnosti; specifický důsledek skupinového konformismu, kdy jednotliví členové skupiny svou osobní odpovědnost rozmělňují mezi ostatní, čímž ji na ně vlastně přenášejí. Častým důsledkem difúze odpovědnosti je neposkytnutí pomoci.

Ottův slovník naučný: Difuze

Diffuse (z lat., rozlití, rozšíření), prolínání jest samovolné vzájemné se pronikání a míchání dvou těles kapalných, plynných nebo tuhých, která na sebe lučebně nepůsobí. Stýkají-li se bezprostředně, sluje diffuse volnou, pronikají-li do sebe skrze průlinčitou stěnu, slove obyčejně diosmosou. Diffuse volná kapalin (hydrodiffuse). Nalijí-li se opatrně na sebe dvě kapaliny hustší dolů, řidčí nahoru, tvoří sloupce od sebe oddělené; na rozhraní počnou ihned do sebe přecházeti, hustší oproti tíži stoupá, řidčí klesá, což trvá potud, až nastane stejnoměrná směs. U kapalin, z nichž aspoň jedna jest barevná, lze postup okem sledovati. Velmi pěkně se to ukazuje, dá-li se na roztok skalice modré načervenalý roztok dvojchromanu draselnatého; tvoří dva sloupce různě zbarvené, jejichž rozhraní jest ostře vyznačeno tenounkou vrstvou zelenou, v níž se počínají míchati; tato roste tou měrou, jak obě kapaliny do těla prolínají. U barevných tekutin činí se dle W. Thomsona postup viditelným tím, že se zapouští do nádoby řada dutých skleněných kuliček, jejichž specifické váhy jsou mezi specifickými vahami kapalin. S počátku všecky vznášejí se na rozhraní, pak se oddělí a svou polohou udávají hustotu směsi v různých výškách. Bublinky vzduchu se na nich nesmějí zachytiti. Jsou četné dvojice kapalin, které do sebe vůbec nediffundují a také se nenechají smíchati, jako rtuť a voda, olej a voda a jiné, u kterých diffuse přestává, jakmile jisté množství těžší kapaliny do řidčí přešlo, konečně takové, které se míchají ve všech poměrech. Záležíť to na tom, jest-li přilnavost obou kapalin k sobě menší nebo větší než přítažnost mezi molekulami téže kapaliny. Při tomto míchání nastává buď zmenšení objemu (kontrakce), na př. u vody a líhu, kdež úkaz ten nejzevrubněji byl vyšetřován, nebo zvětšení (dilatace), jako u vody a kyseliny sírové. Dle Umova vždy jedno nebo druhé se vyskytuje. Diffusi kapalin pozoroval již Priestley, jí se zabýval Dalton, Berthollet, jméno zavedl Frankenheim (1835) podle obdobného děje u plynů; přesné pokusy provedl nejprve Graham r. 1829, pak 1850–62, jehož práce jsou sebrány ve knize Chemical and physical researches, collected and reprinted (1876). Dal na dno skleněného válce pod sloupec vody vrstvu diffundující tekutiny a vyšetřoval po jisté době složení sloupce v různých výškách. Vedle něho a po něm četní jiní badatelé úkaz vyšetřovali po stránce pokusné, užívajíce různých method k jeho pozorování, jako hydrostatického vážení Fick (Pogg. Ann. 1855), Beilstein, Beez, nebo optické methody, určujíce hustotu v různých vrstvách stálením roviny polarisační, jako Hoppe, Seyler, Voit (Pogg. Ann, 1867), Johannisjanz, nejnověji Dojes (1877), nebo methody elektrické H. F. Weber (1871, Wied. Ann.), methody fotometrické Wróblewski (Wied. Ann. 1881), Wiedeburg (1890), Grahamovy methody Schumeister, (1879), Stefan, de Heens Coleman a j. Spracování theorie po stránce mathematické podali Fick, Stefan (Ber. d. Wien. Ak. 1878 a 1879), Dojes. Diffuse kapalin podobá se vedení tepla, načež, jak se zdá, poprvé upozornil Berthollet. Sloupec prolínajících do sebe kapalin poskytuje po nějaké době všecky stupně sehnanosti od nejsilnější na dně až k nejslabší na povrchu, což u zbarvených jako u roztoku skalice modré a vody jest viděti na odstínech barvy, od nejsytější na dně až k nejbledší na povrchu, podobně jako v tyči kovové na jednom konci zahřívané od tohoto teploty k druhému rovnoměrně ubývá. Teplo se při tom šíří od konce teplejšího ke chladnějšímu. Rovněž tak dle Ficka (r. 1855) kapalina postupuje z místa, kde jest sehnanější, k místům, kde jest méně koncentrována. Šíření se jest tím rychlejší, čím větší jest gradient sehnanosti, t. j. čím jest pro jedničku vzdálenosti dvou vrstev větší rozdíl v sehnanosti, která se vyjadřuje vahou látky (na př. soli) obsažené v jedničce objemu směsi (roztoku). Ze zákona toho plyne, že délky, o které diffuse postoupila, jsou úměrny druhým odmocninám z doby uplynulé od počátku děje, což pokusy potvrzují. Mimo to rychlost diffuse u veliké míře závisí na povaze obou kapalin. Graham při svých pokusech shledal, že táž sehnanost, která za stejných okolností nastala v horních vrstvách u kyseliny solné za den, nastala při kuchyňské soli za 2,33 dní, u cukru a hořké soli za 7 dní, u bílkoviny po 49 a u karamelu po 98 dnech. Závislost rychlosti diffuse na látce vyjadřuje se konstantou neboli koefficientem d., který udává množství nějaké látky, jež diffunduje plochou 1 cm2 při rozdílu sehnanosti 1 g pro vzdálenost 1 cm za jedničku času buď za jednu sekundu nebo za jeden den. Ten jest na př. u cukru 0,00000398 g, u soli kuch 0,0000107,8 g u kyseliny solné 0,00002016 g, u karamelu jen 0,00000054 za sekundu, nebo za den projde za těch okolností 0,34 g cukru a 0,93 g soli. Zvláště veliký rozdíl v diffusi objevil Graham mezi látkami, které se mohou vyskytovati jako krystally, a těmi, jež nekrystallují; první, jež rychle diffundují a ve vodě jen v určitých poměrech se rozpouštějí, nazval krystalloidy, na př. roztoky solí, kyseliny atd., druhé, které velmi zvolna diffundují, s vodou v každém poměru se rozpouštějí, chuti nemají, nazval kolloidy podle klihu (colla); jsou to karamel, bílkoviny, rosoloviny, škrob aj. Krystalloidy mimo to do kolloidů prolínají jako do čisté vody, kdežto kolloidy do kolloidů skorem ani nevnikají, jak ukázali Graham (1861), de Vries (1885), Detlefsen (1886), Chabry (1888). Rychlost diffuse značně roste s teplotou. Jest na př. koefficient dvojchromanu draselnatého do vody při 11,7° 0,0000095 g za sek, při 18° však 0,0000118 g. Jiný vliv tepla objevil Soret (Archiv. d. sc. ph. et nat. 1879), jenž shledal, že i v roztoku veskrze stejně sehnaném, má-li tento v různých vrstvách nestejnou teplotu, nastává pohyb soli z vrstvy teplejší do studenější, tak že jeví sůl snahu soustřediti se v těchto. I stupeň sehnanosti, nejen její gradient, má vliv na rychlost diffuse Diffusí se látky velmi zvolna promíchávají; trvá týdny i měsíce, než nastane v nevysoké nádobě stejnoměrná směs. Stefan vypočetl z Grahamových pokusů, že 1 mg soli kuchyňské potřebuje 319 dní, aby z 10 % roztoku do čisté vody vykonal dráhu 1 m, 1 mg cukru k tomu potřebuje 2 roky 7 měsíců, 1 mg bílkoviny 14 let. De Vries (1885) vyšetřoval rourou 1 m dlouhou diffusi síranu měďnatého a dvojchromanu draselnatého; u prvého dostoupila diffuse po 5 měsících výše 20 cm, u druhého 50 cm. Promícháváním se diffuse urychluje velmi, neboť se dle Maxwella (The theory of the heat) utvoří rozsáhlé plochy různě zprohýbané, v nichž kapaliny do sebe prolínají. Proto mícháním lze v několika sekundách obdržeti rovnoměrnou směs, která by bez něho nastala po měsících. Zakalení kapaliny dokazuje, že jsou v ní pruhy a vrstvy nestejné hustoty, tudíž i nestejné lámavosti světla, zprohýbání těchto vrstev dává kapalině vzezření zvlněné, proto že se paprslek několikrát zlomí, než projde ven. Byla též vyšetřována souvislost diffusibility látek s jinými jejich vlastnostmi. Schumeister shledal, že čím jest koefficient diffuse kapaliny větší, tím jest menší vnitřní tření její, Long uvádí vztahy mezi koefficientem d., objemem molekulárním a teplem roztoku, Lenz, Kohlrausch vyšetřili, že rychlosti diffuse roztoku soli jsou úměrny elektrické vodivosti. Jak patrno, jsou výjevy diffuse kapalin velmi důležity pro molekulární theorii hmoty. Vysvětlení její jest spojeno s většími obtížemi než vysvětlení podobného děje u plynů. Pronikání se kapalin svědčí, že molekuly jejich se mezi sebou pošinují, jsou v pohybu; poněvadž se vyměňování vrstev děje i při nejmenších rozdílech v sehnanosti, soudíme, že se pohybují i molekuly v jedné a téže kapalině. Je-li mezi molekulami kapaliny nepravidelný pohyb, musí každá součásť s míst, kde předvládá, býti pošinována na místo, kde jest méně zastoupena. Při tom částice na sebe narážejí, tudíž musí překonávati odpor od toho pocházející, čímž se vysvětluje volnost diffuse Následkem toho tlačí na sebe molekuly kapalin; ve směsi kapalin může se tlak ten rozložiti na partiální tlaky součástí jako u směsi plynů dle zákona Daltonova. Na základě těchto předpokládání podal J. Stefan (Verdampfung und Auflösung, Wiedem. Ann., 1890) theorii diffuse kapalin. Nerust (Zeitschr. für phys. Chemie, 1888) pokusil se o ni, vycházeje od van t'Hoffovy nauky o osmotickém tlaku. Literatura o hydrodiffusi obsahuje četná pojednání v odborných časopisech a zprávách akademií, z nichž některá důležitější nahoře uvedena; přehled prací o ní obsahuje inaugurační dissertace F. H. Dojesa z r. 1887 a článek K. Waitze ve Winkelmannově Handbuch der Physik, 1890. Diffuse těles pevných. I pevná tělesa s kapalnými se navzájem pronikají, ano pevná do pevných diffundují. Daniel ukázal, že rtuť prolíná olovem, cínem, zinkem, zlatem, stříbrem. Ukazuje se to, ponoří-li se tyčinka olověná do U zahnutá jedním koncem do rtuti, tu z druhého rtuť překapuje po nějakém čase. Naopak položí-li se podle Guthria zinek, olovo, cín na rtuť, prolínají do ní. Jiný případ jest vzájemné se pronikání železa a uhle při vyšší teplotě, dle Colsona již při 250°. Rovněž vniká uhel do rozžhaveného porculánu, jak r. 1878 Virolle pozoroval a Marsden a Colson potvrdili. Dále shledáno též, že stříbro vniká do alkalií, síra do mědi, stříbro a zlato do mědi silně zahřáté. Diffuse plynů. Plyny, které na sebe chemicky nepůsobí, jsou-li v jednom prostoru, pronikají se vzájemně potud, až nastane rovnoměrná směs fysikální, v níž každý podržuje své vlastnosti. Plyn v plynu se při tom rozšiřuje jako v prázdném prostoru, jenom že volněji pro odpor, který plyn plynu klade. Na rozdíl od kapalin míchají se všecky plyny v každém poměru. Úkaz poprvé pozoroval Priestley (1777), Dalton (1802), jenž vyslovil zákon, kterým se tlak směsi plynů řídí, a Berthollet (1803) vyšetřovali ho pokusy. Dle Bertholleta provede se pokus takto: Dva balóny spojené rourou, opatřenou kohoutky, naplní se různými plyny za stejného tlaku, tak aby hustší, na př. kysličník uhličitý, byl nahoře, řidčí, na př. vodík, dole; otevrou-li se kohoutky, shledá se po jisté době, že hustší oproti tíži vystoupil a řidčí se rozšířil do dolní báně. Vezmou-li se plyny, z nichž aspoň jeden je zbarvený, na př. chlór nebo kysličník dusičelý, lze postup sledovati zrakem. Podobně i více plynů v témž prostoru se proniká. Diffusí též se šíří páry vody nebo jiných kapalin pří teplotách pod bodem varu do vzduchu nebo do prostoru, v němž se již jiné páry nacházejí. Doba, za kterou u plynů diffusí nastane rovnoměrná směs, jest mnohem kratší než u kapalin, nicméně i plyny se takto zvolna míchají. Rychlost diffuse poprvé vyšetřoval pokusy Graham r. 1829. Jako u kapalin i tento děj podobá se šíření tepla. Když se plyny počnou pronikati, ubývá částečného tlaku jednoho každého ve směru jeho šíření. Čím větší jest tento rozdíl pro jednotku vzdálenosti, tím rychleji plyn diffunduje; mimo to závisí rychlost diffuse na povaze obou plynů. Konstantou nebo koefficientem diffuse nazývá se objem plynu v cm3, uvedený na tlak 1 atm, který projde plochou 1 cm2 při rozdílu tlaku 1 atm. pro vzdálenost 1 cm. Dle pokusů Loschmidtových jsou na př. koefficienty diffuse pro tyto dvojice: kyslík-vodík 0,7216, kysličník uhelnatý – vodík 0,642, kyselina uhličitá – vzduch 0,1423, dle Winkelmanna pro vodní páry a vzduch 0,198. O theorii diffuse plynů jednali hlavně Maxwell, J. Stefan, O. E. Meyer, Boltzmann a odvodili zákony o ní na základě kinetické theorie plynů tou měrou, že pozorované výjevy se uspokojivě vysvětlují. Dle této theorie jsou molekuly plynů v ustavičném pohybu, i v jednom a témže plynu děje se stálá d., ale nemůžeme ji pak sledovati; jsou-li však plyny od sebe chemicky různé, můžeme jejich postup sledovati. Nějakou myšlenou plochou vodorovnou v plynu pohybují se molekuly nahoru, jiné dolů; má-li ústředí nad touto rovinou jiné vlastnosti než pod ní, nastává výměna molekul, až se vlastnosti obou částí vyrovnají. Odpor, který plynu při jeho pohybu klade druhý plyn, jest velikost pohybu, která od částic jeho na částice druhého při nárazech se přenáší. Pro druhý plyn jest to táž hybnost s opačným znaménkem. Koefficient diffuse jest rychlost, se kterou se děje vyrovnávání chemického složení, mezi tím co se molekuly vyměňují; možno ji vypočítati z délky dráhy a rychlosti molekul plynů do sebe diffundujících. Dle Maxwella jest skoro obráceně úměrný geometrickému průměru hustot obou plynů, tedy pozorujeme-li diffusi různých plynů do téhož, jsou jejich diffusijní rychlosti obráceně úměrny druhé odmocnině z jejich hustot. Dle theorie Maxwellovy a Stefanovy jest veličinou stálou, dle O. E. Meyera závisí na poměru, ve kterém jsou oba plyny ve směsi zastoupeny. Rychlost diffuse plynů roste s teplotou, dle pokusů Loschmidtových jest koefficient úměrný druhé mocnině absolutní teploty a nepřímoměrný tlaku. Vedle Loschmidta v novější době konali přesné pokusy o diffusi plynů v. Obermayer (Sitzungsber. d. Wien. Akad. der Wissensch. r. 1880, 1882, 1883, 1887), Waitz (Wied. Ann. 1882), o diffusi par Stefan (Ber. d. Wien. Ak. d. Wissensch. 1873, 1881), Guglich (1884), Winkelmann (Wied. Ann. 1884, 1885, 1888). Pokusy jejich celkem theoretické vývody potvrzují, avšak vyplývá z nich, že koefficient diffusijní není stálý. Diffusi plynů vykázána v přírodě veliká úloha. V atmosfeře zemské každá součásť snaží se utvořiti zvláštní atmosféru; jí se vyrovnají rozdíly ve složení ovzduší, které povstávají rozličnými processy, jako dýcháním, hořením, činností rostlinstva a p., tak že složení vzduchu na rozličných místech jeví jen nepatrné rozdíly a jen v uzavřených místnostech může na čas nastati větší porušení tohoto poměru, na př. větší nahromadění kysličníku uhličitého. Vyrovnávání to velmi se urychluje mechanickým prouděním, jako větry. Srv. J. Cl. Maxwell, On the dynamical theory of gases (Phil. Mag, 1868); Stefan, Ueber die dyn. Theorie der Gase (Ber. d. Wien. Akad. 1872); O. E. Meyer, Die kinetische Theorie der Gase (1877); Boltzmann, Zur Theorie der Gasdiffusion (Ber. d. Wien. Akad., 1882). Diffuse plynů pórovitými stěnami. Plyny se vzájemně pronikají i jsou-li odděleny stěnami z pórovitých látek. jako jsou sádra, tuha, pálená hlína, měchýř, kaučuk, vrstvy kapalin, rozžhavené kovy a p., procházejících s nestejnou rychlostí, která závisí na povaze plynů i stěny, tak že na jedné straně nastává zvětšení, na druhé zmenšení objemu nebo tlaku. Překlopí-li se nádoba z pálené hlíny, ucpaná korkovou zátkou, která se voskem pečetním zalepí a skrze niž prochází dvojramenná roura skleněná, částečně naplněná vodou, skleněným zvonem, pod který se vede vodík nebo plyn svítivý, poznává se z vystupování vody v jednom a klesání v druhém rameni, že v nádobě tlaku přibývá, což dokazuje, že řídký vodík nebo svítivý plyn rychleji do vnitř vniká, než vzduch uchází; odstraní-li se zvon, ukazuje opačný pohyb vody v ramenech rourky skleněné, že opět z diafragmy lehčí plyn rychleji vychází, než vzduch na jeho místo vstupuje. Pěkný pokus lze dle C. V. Boysa provésti takto: Do skleněné nádoby nakape se trochu aetheru, jehož páry se v ní rozšíří; dá-li se tam pak bublina mydlinová, visící na ucpané trubičce foukací, splaskne poněkud, proto že z ní rychleji unikl vzduch, než hustší páry aetherové dovnitř prošly; otevře-li se pak trubička, vycházejí páry aetherové, které zapáleny hoří plamenem několik centimetrů dlouhým. Procházení plynů pórovitými stěnami pozoroval již Priestley (1777), pak Faraday (1813); Döbereiner (1826) a Magnus vyšetřovali unikání plynů jemnými trhlinami skleněných nádob; nejobsáhlejší pokusy v té věci konal Graham od r. 1833. Práce R. Bunsena, Wróblewského, Puluje, Hüfnera, Kaysera, Christiansena a jiných badatelů jeho práce doplňují, částečně i opravují. Stefan (1871) podal též theorii tohoto druhu d., podobnou theorii volné diffuse plynů, pokládaje stěnu za nehybný plyn, avšak pokusy Hansemannovy a Kirchhoffovy (1884) jí nepotvrdily. Rozmanité případy diffuse plynů pórovitými stěnami dle Grahama takto se roztřiďují: 1. Effuse, t. j. unikání plynů velmi jemnými dirkami v tenké stěně následkem většího tlaku na jedné straně; rychlosti, kterými různé plyny při stejném přetlaku vycházejí, mají se k sobě jako obráceně druhé odmocniny z jejich hustot. 2. Transpirace, t. j. proudění plynů dlouhými vláskovitými trubičkami, stěnami s hrubšími póry, jejichž průliny lze přirovnati k soustavě vláskovitých trubiček, na př. sádrou. Rychlost transpirace závisí nejen na hustotě, ale i na vnitřním tření plynu, jež odtud pochází, že ve vrstvách plynu nestejně rychle proudících nárazy molekul přenáší se hybnost z rychlejší vrstvy na volnější. Kdežto při effusi jest rychlost vodíku 4krát větší než kyslíku, mají se při transpiraci k sobě pouze jako 1: 0,437, ano rychlost transpirační hustšího kysličníku uhličitého jest větší než kyslíku. Vlastní diffuse jest pronikání se plynů skrze stěny s velmi jemnými póry, jako jest nepolévaný porculán, fayence, uměle tlačená tuha. O té vyslovil Graham již r. 1833 zákon, že rychlosti, se kterými různé plyny diffundují, k sobě se mají, jako obráceně druhé odmocniny z jejich hustot, předpokládaje, že na obou stranách stěny po celý čas děje udržuje se stejný tlak. Bunsenovy pokusy se sádrovou zátkou nepotvrdily zákona toho (Gasometrische Methoden, 1857), což Graham (1863) vysvětlil tím, že jsou zde póry velké, tak že diffuse se komplikuje transpirací, a novými pokusy se stlačenou tuhou, jejíž póry jsou jemnější než u sádry, zákon svůj potvrdil; podobně Hüfner (1882) pokusy s hydrofanem. Považujeť Graham diffusi za účinek pohybu molekul (výjev molekulární), transpiraci za pohyb plynu jako hmoty (výjev molekulární). Christiansen (Wied. Ann., 1890) pokusy ukázal, že jest nepřetržitý přechod mezi transpirací a diffusí. Dokud obnáší průměr otvorů několik délek vln světelných, prochází plyn jako celek s vnitřním třením, je-li menší délka vlny světelné, prochází bez vnitřního tření a platí Grahamův svrchu uvedený zákon. Bunsen mimo to ukázal, že děje-li se průchod následkem nestejného tlaku na obou stranách stěny, jest rychlost úměrna přetlaku. Pro nestejnou rychlost diffuse plynů lze je ze směsi od sebe odloučiti, kterýžto způsob analyse, podobný dialysi, slove atmolyse. Dissociace někdy jen tak se může provésti, že se plyny od sebe oddělují při teplotě, při které povstaly – neboť při nižší se zase slučují – při čemž se používá nestejné jejich diffuse pórovitými stěnami. V uvedených případech jest diffuse plynů na rozdíl diosmosy v celku nezávislá na povaze stěny; avšak látky kollodiální, jako kaučuk, vlhký měchýř, pak kapalné blány, jako bubliny mydlinové, mají na ni podstatný vliv; rychlost pronikání plynů závisí tu dle Exnera na absorpčním koefficientu. Plyn se na jedné straně pohlcuje, prochází, na druhé straně opět vystupuje. Graham si představuje, že plyn pohlcený při tom kapalní a na druhé straně se vypařuje. Kaučukem zejména snadno diffunduje kysličník uhličitý a vodík, balónky gummové a kollodiové splaskávají, protože z nich vodík uniká. Sem lze zařaditi pronikání plynů kovy, zejména rozžhavenými. Pro vodík a kysličník uhelnatý dokázali to Ste.-Claire Deville a Troost (1866) u platiny a železa, Graham objevil prostupnost palladia pro vodík (1866) i při teplotách pod červeným žárem, prostupnost platiny vodíkem dokázali i při obyčejných teplotách Helmholtz a Root. Dle Troosta (1884) jest stříbro prostupno při 800°C. pro kyslík. Na to třeba bráti ohled při zhotovování žaroměrů plynových, jichž nádobky třeba voliti z takové látky, aby plyn při vysokých teplotách z nich neunikal. Úkaz jest i prakticky důležit, neboť unikání jedovatého kysličníku uhelnatého rozžhavenými železnými kamny jest nebezpečno. Diffuse pórovitými stěnami bývá provázena změnou teploty, a sice na straně vnikajícího plynu nastává oteplení, na straně vystupujícího ochlazení. Dufour (1872) vysvětluje to zhuštěním vstupujícího a roztahováním se vystupujícího plynu. Naopak Feddersen (1873) shledal na základě theoretických vývodů C. Neumanna, že i v rovnorodém plynu nastává d., je-li plyn na jedné straně teplejší než na druhé, a že plyn přechází se strany chladnější na stranu teplejší. Nazval úkaz ten thermodiffusí. Osborne Reynolds (1880) to potvrdil a ukázal, že, je-li s obou stran stejný tlak s počátku a udržuje-li se rozdíl teplot 83,5°C., nastává u vodíku trvalý rozdíl tlaku 26 mm rtuti. Diffuse světla jest odraz jeho od drsných ploch, při čemž se světlo ve všech směrech rozstřikuje, tak že je tělesa na všecky strany vysílají, jakoby sama svítila, čímž se viditelnými stávají. Povrch drsný můžeme sobě představovati, jakoby se skládal z nekonečně malých rovin, různě postavených, od nichž od každé se světlo pravidelně odráží, ale ve všech směrech. Kromě toho světlo i dovnitř vniká, částečně se pohlcuje, částečně se odráží. Intensita diffusního světla jest tím větší, čím jest povrch drsnější. Těleso pravidelně od povrchu odražené dodává mu lesku, za to těleso samo špatně jest viděti. Lesk ten v různých směrech bývá nestejný, dle toho, ve kterém směru se světlo pravidelněji od povrchu odráží. Tělesa dokonale hladká nebylo by ani viděti, nýbrž jen obrazy předmětů v nich se zrcadlících, jak to na čistých zrcadlech pozorujeme; lehounké poprášení neb zamžení činí je viditelnými. K diflusnímu světlu náleží světlo denní, které vzniká rozstřikováním se světla slunečního od drobounkých částic v atmosféře se vznášejících; to nám umožňuje vidění i tam, kam přímo slunečné světlo nepřichází. Bez něho obloha by byla úplně tmavá, hvězdy i za dne bylo by na obloze viděti, rozdíly mezi stínem a plochami osvětlenými byly by velmi ostré, příbytky by neměly světla slunečního. Diffuse tepla jest podobný odraz paprsků tepla sálavého od ploch drsných. Pka. Diffuse v cukrovarnictví jest nyní skoro všeobecně zavedený způsob výroby šťávy ze řepy. Před více než 50 lety Francouz Dombasle přišel na myšlénku, řepu k vytěžení šťávy cukerní v řízky rozřezati a je vodou vyluhovati. Methoda ta se však následkem četných obtíží, jež s prováděním její byly spojeny, neujala a vešla úplně v zapomenutí. Teprve slavný cukrovarník Jul. Robert v Židlochovicích na Moravě na základě samostatného uvažování vypracoval r. 1864 nový, na stejném sice principu spočívající, avšak praktické potřebě zcela vyhovující způsob, jenž nazván diffusí a kterýž ukázav se záhy nad jiné výhodným, v několika málo létech skoro všeobecně v cukrovarství evropském byl zaveden a kterého nověji i v koloniích zámořských ku spracování třtiny cukrové s úspěchem se užívati počíná. Diffuse dočkala se v Rakousku dalšího zdokonalení a sice hlavně cukrovarníky českými. Způsob diffusní zakládá se v tom, že řízky řepové přivádějí se ve styk se zahřátou šťavou, načež po odstranění každé předchozí přivádí se postupně šťáva vždy slabší koncentrace a nižší teploty, až na konec pouhá voda. Tímto pochodem vystupuje šťáva cukrnatá z bunic řepových jejich stěnami do šťávy slabší, řízky obklopující, obohacujíc tuto, a místo ní vstupuje v bunice šťáva vždy slabší, až na konec pouhá voda. Tato výměna obsahu bunic jich stěnami sluje osmosou či diffusí; i liší se od pouhého vymývání obsahu bunic takových, jejichž stěny byly rozrušeny. Diffusí neprocházejí však veškery v řepě obsažené látky stejně rychle; krystalloidy sice rychleji procházejí (jako cukr, soli minerálné a j.), avšak koloidy buď jen nepatrně prostupují, nebo vůbec v bunicích se zadržují (hlavně různé látky organické). Z toho plyne, že diffusí řízků získati lze šťav čistších, než na př. pouhým vyluhováním kaše řepové, v níž bunice řepové jsou rozdrceny. Proto snaží se i cukrovarník vyrobiti řízky hladké, neporušené. Jelikož však při výrobě šťávy továrníkovi běží též o dokonalé vyslazení řízků při vyhovující čistotě šťav a při náležitém spracování, jest další podmínkou diffuse přiměřená teplota v prvních tělesích (55–65 ° R.), přiměřená jemnost řízků (tlusté řízky špatně a dlouho se vyslazují), jakož i přiměřené množství šťávy z diffuse odtažené. Čím více se totiž šťávy odtáhne, tím více vody prostoupí též tělesem a tím dokonalejší vyslazení nastává, kteréž podporováno jest teplotou a náležitou jemností řízků. Avšak množství odtažené šťávy nesmí býti přílišné, neboť se tím nejen šťáva zbytečně zřeďuje a výloha za uhlí k odpařování potřebné stoupá, nýbrž i čistota šťav klesá. Obsahuje totiž řepa jisté mimocukry organické (hlavně látky pektinové a jiné součásti dřeně řepové), jejichž rozpustnost jest sice skrovna, kteréž však účinkem vyšší teploty a většího množství rozpustidla (vody) v roztok přecházejí a šťávy znečišťují. Proto snaží se cukrovarník odtah šťav dle možnosti snížiti, což jest možno opět jen při větší batterii diffusní čili při větším počtu těles diffusních. Kdežto za bývalé rakouské daně cukerní čítala batterie diffusní většinou jen 9 těles, shledáváme dnes v cukrovarech batterie o 13–16 tělesích, z nichž se odtahuje až o polovinu méně, za to však tím hutnější šťávy, než za práce dřívější. Dle žádaného množství spracované řepy a žádaného stupně vyslazení řízků upraví si cukrovarník i ostatní podmínky, jako počet nádob v batterii, odtah šťávy, teplotu diffusní, jemnost řízků atd., neboť veškery tyto okolnosti jsou na vzájem v určitém vztahu. Hls.

Související hesla