Diluvium

, povodeň, potopa; a) zastaralé synonymum pro pleistocén; doba před potopou. Viz též aluvium; b) dřívější název pro říční, zejm. záplavové sedimenty.

Ottův slovník naučný: Diluvium

Diluvium jest starší oddělení čtvrtohor, které následovalo bezprostředně po předposlední době geologické, po třetihorách. Počátek diluvia vyznačen jest snížením průměrné teploty na celé zemi, které mělo za následek, že ledovce, původně vázané na vysoké hory a dálný sever, rozšířily se mnohem jižněji a pokryly velkou čásť Evropy a sev. Ameriky. Pohyb ledovců zanechal stopy dílem uhlazením a zároveň význačným poškrabáním skal, po kterých se spousty ledové smykaly, dílem i ukládáním kamení z ciziny pocházejícího, které vláčeno bylo před ledovci i po stranách jejich. Mimo tyto usazeniny zachovaly se nám z doby diluviální a to v krajinách, kam až činnost ledovců nedosahovala, ještě nánosy řek a jiné, povstalé silným pohybem vzduchu čili váním větrů. V posunu ledovců můžeme vystihnouti několik období, jež dobami nazýváme. Nejstarší předledová doba jen na některých místech zanechala stopy v podobě sladkovodních písků a jílů, které v sobě chovají otisky rostlin a sice borovice, javoru, lípy, jívy a j. Z těch můžeme souditi, že teplota doby té rovnala se asi teplotě nynější. V Anglii vyskytují se zvláštní uloženiny (forest beds), které obsahují množství zbytků ssavců a které tvoří přechod mezi třetihorami a diluviem. Ve starší době ledové bylo první zalednění naší země a to mělo celkem tři body, od nichž posun ledovců počal. Jedním z nich byla Skandinavie, odkud mohutný pohyb ledovců bral se na východ do Čuchonska a Ruska, na jih do sever. Německa až na naše pohraniční hory, které byly jen částečně ledem pokryty. Jižní hranice prvního tohoto zalednění vedla od Pečory v Rusku za Kijev, Lvov, Krakov kolem Krkonoš a Rudohoří k něm. městům Hildesheimu, Kamenici a Essenu, pak ke Groninkám v Nízozemsku. V sev. Sibiři pocházejí z doby této usazeniny štěrkové a mimo ty i úplná těla mamuta a nosorožce (Rhinoceros Merckii) se všemi měkkými částmi, která nalézají se zarostlá ve věčném ledu. Druhým bodem byly střední vrchy alpské, odkud v kruhu šířily se ledovce až do Švábska, Bavor, Rakous a na západ až za Lyon ve Francii. Mohutné spousty ledové přispěly vydatně k utvoření jezer (na př. jez. Gardského) a odnášely na sobě do značných vzdaleností kameny ohromných rozměrů zvané balvany bludnými až na Harzské pohoří a i k úpatí Rudohoří. Nejznamenitější z těchto balvanů zv. »Pierre à bot« váží as 15.000 tun. Dále zanechaly po sobě rýhy a vyhloubeniny nazvané misami, jakož i kamení morénové. Uloženiny z té doby pocházející jsou konglomeráty (mladší Nagelfluh) a štěrky, které někdy chovají v sobě zbytky květeny severní, jako polární vrbu, Polygonum viviparum, Betula nana a j. Zvrstvené uloženiny povstaly z vody, která odtékala z rozpouštějících se ledovců. Třetím bodem počátečným byly vrchy uprostřed Anglie, odkud ledovce rozšiřovaly se v kruhu po celé zemi vyjmouc jihovýchodní cíp, který pokryt byl ledem skandinavským. Sev. Amerika byla zaledněna až ke 40° šířky. Ledovce zanechaly ohromnou konečnou morénu, dlouhou asi 750 km. Dále nacházíme stopy zalednění v jižní Americe, Novém Zealandě, Australii a j. Doba meziledová, která svědčí, že mezi posunem ledovců panovalo mezidobí teplejší, dokázana jen na některých místech v Alpách a Německu. V Alpách jsou to jíly s otisky rostlin buku, břízy, javoru, borovice a modřínu, v Německu pak písky a hlíny s bohatými stopami po zvířeně, ve které však již scházejí tvary typicky nordické. V mladší době ledové byl nový postup ledovců, který však nedosáhl takového rozšíření jako zalednění první. Směr posunu byl tentokráte od východu k západu; v severním Německu nepřešel však led přes Labe na západ. Ve Švédsku a Norvéžsku byly ledovce mohutné a zanechaly po sobě žluté hlíny se štěrkem (Krostenslera). Mimo ty zůstaly ve Švédsku valy pískové zv. Åsar, které povstaly snad vyplněním trhlin v ledu se rozpouštějícím. V Americe byly ledovce mocnější a dosahovaly dále na jih než v Evropě, avšak mohutnosti ledovců z první doby přece nedostoupily. V době poledové nastalo zase mírnější ponebí a pravidelnější rozvoj tvorstva. Voda vytekši z ledovců se roztávajících zanechala někde, jako na př. ve Švédsku, zvrstvené písky (Kullstengruss). V době té jakož i po celé diluvium v zemích, kam činnost ledovců nezasahovala, ukládaly se nánosy říční pískovité i štěrkovité a i uloženiny cihlářské hlíny, která zajisté aspoň částečně děkuje svůj původ činnosti větrů. V Čechách nalezeny byly stopy zalednění na severu v okolí Fridlandu, Rumburka a Warnsdorfu, dále i v Rudohoří i v Krkonoších. V Šumavě rovněž stopy ledovců jsou znatelny a zdá se, že Černé a Čertovo jezero vznikly jen z ledovců. Z nánosů říčních především štěrky obsahují horniny z okolí svého, někdy také i z krajin vzdálenějších. V Čechách dle hornin rozeznati možno několik druhů štěrků. Krkonošský štěrk skládá se z úlomků prahor krkonošských a pak i z melafyrů, které prahorní kamení prorážejí. Jest rozšířen na východě Čech a chová v sobě také křemeny vyloučené z melafyrů zvláště polodrahokamy jako chalcedon, achat, karneol a j. Rudohorský štěrk tvořen jest z úlomků hornin z Rudohoří hlavně ze žuly, ruly a porfyrů. V něm často nalézány bývají částice cínových rud. Jižní čásť jeho, která zasahá již do středních Čech, má mimo to ještě horniny křídové, tertiérní a vyvřelé a na jižním cípu litoměřického pohoří kolem Třebenic chová slepence a písky se zrnky pyropu, na něž se na četných místech doluje. Šumavský štěrk pochází ze žulových a rulových hřbetů šumavských a chová v sobě někdy i malé částice zlata. Středočeský štěrk konečně skládá se z hornin silurských, pak z buližníků a i mladších hornin křídových. Hlína cihlářská je jemná, žlutě zbarvená a bohatá na vápno, které často v podobě shlukův (cicvarů) jest roztroušeno. Chová v sobě četné zbytky ssavců i ulity pozemních plžů (viz příl. č. 7., 8., 12. a 15.). Má zvláštní kypré uložení, které vysvětluje se theorií Richthofenovou. Dle této nauky, která poprvé vysvětlila diluvium na ohromných prostranstvích v Číně, zanáší vítr jemné částky hornin na místa travnatá, kdež mezi rostlinami jemné tyto částky hlinité se udržují. Uloženiny rostou stále na výši a jedna generace trav zmírá po druhé zanechávajíc v hlíně pouze tenounké rourky, jimiž se právě kyprost cihlářské hlíny vysvětluje. V hlinách těch dochovala se nám zvířena stepní podobná oné, jaká žije ve stepech sibiřských. Byla tudíž doba, kde i u nás podobné stepi se rozkládaly s podnebím teplým a suchým; ovšem tundra a step diluviální vystřídaly se s pastvinami a lesy. Celkem možno rozeznávati čtyři doby ve střední Evropě, jejichž meze nejsou ovšem zcela přesně vystihnuty, a to tundru, step, pastviny a les. Dále zachovaly se zbytky zvířeny diluviální v tufech vápenných (v Německu), rašelinách (hlavně v Irsku) a j. Jeskyně s podobnými zbytky jsou po většině ve vápencích nebo dolomitech a povstaly rušivou mocí vody podzemní. Půda jejich skládá se z rezavě žluté písečnaté hlíny jeskynní, která nahoře pokryta bývá vrstvou krápníkovou. V diluviu panovaly poměry celkem našim poměrům již velmi podobné, a byly jen nepatrné odchylky v rozdělení souše a vody dokázány. Tak souvisela V. Britannie s pevninou evropskou a rozšiřovala se na západ, skandinavský poloostrov byl spojen s Islandem a Gronskem, na jihu rozprostírala se pevnina istrodalmatská od Terstu až k Dubrovníku a až k Apenninům, ostrovy Elba, Pianosa, Korsika a Sardinie souvisely s Italií a zároveň s Afrikou, Španěly Gibraltarem rovněž s Afrikou, i souostroví řecké tvořilo jednotnou pevninu. Pokud se zvířeny diluvia týče, nalézáme v uloženinách nejstarších, z doby tundry zbytky zvířat nordických, která následkem snížení průměrné teploty táhla se na jih. Již v prvních dobách diluvia objevili se velicí tlustokožci, sloni a nosorožci, kteří vytrvali pak po celé diluvium Nejrozšířenějším a zvláště v Sibiři přehojným byl mamut (příl. vyobr. č. 17., 14. a 19.), který kryt jsa hustým kožichem mohl snésti nízké teploty; dále byly ještě druhy Elephas antiquus v jižní Evropě, E. meridionalis a pak na ostr. Maltě E. melitensis. V Americe byl mamut jen v záp. krajinách, jinde hojným byl E. americanus a zvláště pak starý typ v Evropě pouze z třetihor známý Mastodon giganteus, který pro hojnost svou nazývá se také americkým mamutem. Z nosorožců všude rozšířen jest Rhinoceros tichorhinus se 2 rohy (příl. vyobr. č. 10), dále hlavně v Sibiři hojný Rh. Merckii bez rohů a jižní druh Rh. leptorhinus. Příbuzným byl obrovský rod Elasmotherium (příl. vyobr. č. 1.) v Sibiři. Ze zvířat výlučně nordických sluší uvésti: lumíky, zajíce běláka, lišku lední (Leucocyon lagopus), pižmoně (Ovibos moschatus), soba (příl. vyobr. č. 11.), rosomáka, z ptáků sovu sněžní (Nyctea nivea) a kura sněžního (Lagopus albus). Tundra znenáhla měnila se ve step, ve které o panství dělili se s tlustokožci hlavně syslové, svišť (Arctomys bobac, příl. vyobr. č. 2. a 4.), frček (Alactaga jaculus, příl. vyobr. č. 3.) a četná dravá zvěř. Z této hojnými byli hyéna jeskynní (příl. vyobr. č. 5.), lev jeskynní, který podobal se nynějšímu lvu africkému, pak vymřelý typ třetihorní Machaerodus leoninus, vlk (příl. vyobr. č. 18.), zvláště pak medvěd jeskynní (příl. vyobr. č. 16.), největší to zástupce svého rodu. Dále byli i tchoř, jezevec a hermelín zastoupeni. Z antilop byla hojná sajka, která nyní žije v asijských stepech, dále kozorožec a j. Step znenáhla měnila se v pastviny, nezanikla však až na naše dny zúplna, zvláště pokud se týče flory. Na sklonku jejím objevili se koně a pak i skot, z nichž nejzajímavější jsou staré typy tur předpotopní (příl. vyobr. č. 6.) a bison předpotopní (Bos priscus, příl. vyobr. č. 9). V tu dobu měli i jeleni své zástupce a to hlavně obrovský druh Cervus euryceros, jehož hlavním nalezištěm jsou rašeliny irské a který i u nás byl nalezen, pak obyčejný jelen a los (příl. vyobr. č. 13.). Doba pastvin a lesů nedá se s určitostí omeziti a sluší je považovati za nejmladší fáse doby stepní. Na počátku doby stepní objevil se člověk, jehož přičiněním hlavně v dobách pozdějších vymizeli četní druhové zvířat dříve v našich krajinách obývavší. V Americe mimo uvedené vymřelé druhy vyskytuje se také ještě třetihorní typ Hippotherium. Znakem amerického diluvia výlučným jsou obrovští chudozubci Megatherium a Megalonyx. V Australii nalézáme předchůdce vačnatých, které dosud vyznačují zvířenu australskou, avšak v obrovských tvarech jako Thylacoleo a Diprotodon. Mimo ty i ptakopysk Echidna značných rozměrů, jakož i ohromní bezkřídlí ptáci, moa a Dinornis nalezeni byli v diluviu australském. Srv. Kayser, Lehrbuch d. geol. Formationskunde; dále četné spisy Woldřichovy jako: Die diluvialen Faunen Mitteleuropas; Diluviale europaeisch-nordasiatische Säugethierfauna; Diluviale Fauna von Zudzlawitz in Böhmen; Steppenfauna bei Aussig; Aelteste Spuren der Cultur in Mitteleuropa a j.; Kafka, Hlodavci země české. Pa.

Související hesla