Diocletianus

, římský císař 284 – 305, zakladatel dominátu. Ve snaze zvládnout složité poměry v říši přibral 285 k vládě svého přítele Marca Aurelia Valeria Maximiana († 310), kterému svěřil západní část říše. V roce 293 zřídil tetrarchii (vládu čtyř) – dva starší císaři s titulem augusta si přibrali mladší pomocníky a budoucí nástupce s titulem caesara. Diocletianus zůstal vůdčí autoritou s mocí zákonodárnou. Posílil císařskou moc, odstranil zbytky republikánství (císař byl představován jako pán a živoucí bůh); změnil dvorní ceremoniál podle orientálního vzoru. Diocletianus provedl řadu administrativních (rozdělení říše na 12 diecézí), vojenských, měnových, daňových aj. reforem. V roce 301 se neúspěšně pokusil o regulaci cen a platů. 303 zahájil největší pronásledování křesťanů, které se snažil podřídit státnímu kultu. 305 se spolu s Maximianem vzdal trůnu a dožil jako soukromník v paláci v Salonách (dnešní Split).

Ottův slovník naučný: Diocletianus

Diocletianus viz Dioklecián.

Dioklecián (C. či M. Aurelius Valerius Diocletianus), císař římský v l. 284 až 305 (* 239 nebo 245 v Dioklei – † 313 v Saloně). Slul původně Dioklés a pocházel z rodu nízkého (děd jeho byl otrok). Vstoupiv do vojska, vyznamenal se a povýšení dosáhl najmě za císaře Proba, stav se místodržitelem v Mysii. Po smrti Probově táhl s císařem Carem do války proti Peršanům. Tam Carus vzal za své a nástupcem byl syn jeho Numerianus. Tohoto pak se světa sprovodil tchán jeho Aper, avšak vojsko imperátorem zvolilo nikoli vraha, nýbrž Diokla (17. září 284), jenž nastoupiv na trůn, přejmenoval se Diocletianus Nový císař především činiti měl se synem Carovým Carinem, jemuž otec byl odevzdal správu zemí západních. Vojska srazila se poblíže vtoku Moravy (srbské) do Dunaje (285) a vítězství připadlo Diocletianusovi, antě Carinus za bitvy usmrcen. Diocletianus chtěje říši dáti pořádek uvnitř a bezpečnost na hranicích, avšak věda, že člověk jediný by toho nedokázal, po příkladu některých předchůdců (dne 1. kv. 285) přítele svého Maximiána přijal za spoluvládce a zároveň i za syna. Tehdy Diocletianus dal si jméno Jovius a »synæ pojmenoval Herculiem. Tento původně byl jenom caesarem, avšak když (286) porazil Bagaudy, povýšen na augusta a bratra Diocletianusova. Maximián vládl na západě, Diocletianus pak odešel na východ, kdež nebezpečí hrozilo najmě od Peršanů. Tehdy král perský Bahram žádal o mír a Diocletianusovi podařilo se obnoviti vliv římský v Armenii, kdež (287) trůnu dosáhl oddaný mu Tiridates. R. 291 augustové na sjezdě v Miláně uvažujíce o svízelích, jež říše měla s Germany, Maury, Egypťany a Peršany, umluvili se, že si na pomoc vezmou každý po jednom caesaru, a dne 1. bř. 293 Diocletianus caesarem si zvolil Galeria a Maximián Constantia Chlora. Tehdy caesarové zapudili své manželky a v nový sňatek vstoupili, tento s dcerou Maximiánovou a onen s Diocletovou. Galerius měl svého času nastoupiti na místo Diocletianusovo a Constantius na Maximiánovo. Tak měla zjednána býti pevná posloupnost na trůně a zároveň také přítrž učiněna zmatkům, jež říší zmítaly, vládl-li jí pán toliko jeden a toho když zavraždili. Diocletianus ponechal si Východ, Egypt, Libyi, ostrovy řecké, Thrákii a sídlo měl v Nikomedii. Galerius sídlem byl v Syrmiu a vládl v Podunají, v Illyrsku, v Makedonii a v Řecku. Maximián z Milána řídil Italii, Afriku a Hispanii. Constantiovi pak odevzdány byly Gallie a Britannie, jež spravoval z Trevira neb i z Eboraka (Yorku). R. 295 Diocletianus potlačil vzpouru Egypťanů, jižto byli císařem provolali jakéhos Achillea, a r 296 táhl na Peršany, jichžto král Narses byl Tiridata vypudil z Armenie. Král perský, od Galeria poražen, odstoupil Diocletianusovi severní Mesopotamii a 5 provincií armenských sev. od Tigrida, i vrátil Tiridatovi Armenii, přidav ještě čásť Atropatény. Zároveň také knížata iberská a celé poříčí Kuru opět uvedeni v závislost na Římanech, a mír tehdy (297) s Peršany zjednaný trval po celých 40 let. Diocletianus mezi spoluvládci místo držel nejprvnější (augustus senior). Moc zákonodárná všecka mu příslušela. Vydal neméně než 1200 reskriptů, z nichž nejeden svědčí o šlechetné mysli jeho a živém citu a smyslu pro právo a spravedlnost, pro mravnost a kázeň. Zvelebil správu politickou i finanční. Říše rozdělena na 96 provincií a z těch utvořeno 12 diécésí. Moc vojenská od správy občanské oddělena, císařství římské upraveno dle vzoru držav východních a potomní říše Byzantská byla jako dcerou říše Diocletianusovy. Zaveden hlučný a nádherný dvůr, jenž císaře obklopoval jako poloboha. Zavedena adorace a přísná etiketa, tak aby císař co nejvýše vynikal nad pány, vojsko i národ. Dvůr Diocletianusův stal se pak vzorem všech dvorů pozdějších na západě. Zásada, že moc imperátorů z lidu pochází, potlačena, a Diocletianus měl za to, že auktorita jeho původu jest božského. Cokoli souviselo s panovníkem polobohem, prohlášeno posvátným. Střediskem vlády byl jeho palác, Roma staroslavná byla opuštěna jako vdova, senát již nebyl ničím, místo jeho zaujímalo posvátné consistorium principis, a Italie ponížena byla za pouhou jenom provincii A jako senát tak i velmožná někdy garda praetorianská teď již toliko stínem byla, a na místo její nastoupily 2 legie původu »illyrskéhœ, Joviáni a Herkuliáni. V Římě Diocletianus zbudovati dal thermy, nádhernější a velikolepější než Titovy nebo Caracallovy. Kázal psáti dějiny císařů (Historia Augusta) počínajíc s panováním Hadriánovým, aby občané věděli, jak říše za posledních 200 let se rozvíjela. Pohříchu Diocletianus koncem panování, totiž v únoru r. 303 pronásledovati se jal křesťany, jež ovšem pokládal za škůdce kázně vojenské i mravův a řádů starořímských. V listopadu pak t. r. spolu s Maximiánem vkročil do Říma, slavit triumf nad Peršany a zároveň i 20 ročnici svého nastolení (sacra vicennalia). Avšak již 18. pros. (303) odešel z města, rozmrzen chováním Římanů, kteřížto zase reptali, že jim málo darů dal a hry vystrojil jenom chatrné. Přišed zpátky do Nikomedie (304), povážlivě onemocněl, i vzdal se r. 305 zároveň s kollegou Maximiánem vlády, načež na odpočinek odešel do Salony, kdež si vystavěti dal nádherný palác a upravití krásnou zahradu a oboru. Vzdal se vlády, aby caesarové stali se augusty a za caesary mladší sobě síly přibrali, tak aby správa říše stále byla v rukou rázných a svěžích, a posloupnost na trůně aby nezávisela na rodu ni náhodě a v případě každém zabezpečena byla proti choutkám snaživcův a výtržnostem soldatesky. Srv. Duruy, Histoire romaine; Preuss, Kaiser Diocletian; Casagrandi, Diocleziano; Morosi, L' abdicazione dell' imper. Diocl.; Burckhardt, Die Zeit Constantins des Grossen. Šra.

Související hesla