Dobner Gelasius

, český historik; člen piaristického řádu, v němž měl významné funkce, učil i na řádových školách. Člen pražské Soukromé společnosti nauk, pozdější Královské české společnosti nauk; zabýval se kritikou českých historických pramenů, dokazoval např. nepravost legendy tzv. Kristiána. Proslul vydáním latinského překladu Hájkovy Kroniky české, již doplnil kritickým komentářem. Opravil v něm Hájkovy omyly a výmysly, kroniku však posuzoval nikoli z hlediska doby vzniku, nýbrž z pozic osvícenského kritického dějepisu. Autor první české kritické pramenné edice Monumenta historica Bohemia nusquam antehac edita (Dosud nikdy nevydané dějinné památky Čech, šest svazků).

Ottův slovník naučný: Dobner Gelasius

Dobner Job Felix, zvaný obyčejně klášterním jménem Gelasius a scta Catharina (* 30. kv. 1719 – † 24. kv. 1790), nejslavnější historik min. století, otec kritické historie české, muž tak učený, že jeho doba zvána právem »dobnerovskoų. Děd jeho Michal přišel z Boru (Hayd) r. 1669 do Prahy, usadil se jako truhlář na Pětikostelském nám. na Malé Straně i stal se tu měšťanem. Syn jeho Josef, rovněž truhlář, pojal za choť Marii Annu Schäfflerovu, s níž r. 1720 dědil dům »U pěti kostelů«. Z devíti dětí sedmým byl Job, na jehož vychování měl vliv jeho svat Jan Ant. Scrini, prof. med. v Praze. Dobner studoval u jesuitů, pak u piaristů, opakoval v Kosmonosích rhetoriku (1725) a naučil se tu česky, neboť byl vychován posud německo-latinsky, načež vstoupil do téhož řádu, tuším po smrti otcově (1737 apr. 6). Skončiv noviciát studoval filosofii a theologii v Hornu v D. Rakousích, pak poslán do Vídně, aby učil humanitním předmětům na tamním piaristském gymnasiu, při čemž poslouchal práva. Jeho přičiněním r. 1748 zabráněno odtržení rakouských piaristů od české provincie a připojení jich k rýnské. Z Vídně poslán byl do Mikulova a pak do Kroměříže, kde učil v rhetorice. Po nedlouhém pobytu povolán do Slaného (1750, kde vyučoval v rhetorice a poetice a pobyl zároveň s Fort. Durychem půldruhého roku. Přes tuhý odpor jesuitů konečně vymohl r. 1752 na dvorské kanceláři české povolení ke zřízení piaristické školy v Praze pro 6 duchovních, 4 třídy české a 4 třídy německé. Dobnerovi svěřeno zřízení nového ústavu s titulem praefekta. Koupiv v Celetné ulici dům učil, než ústav zařízen, přihlášené žáky sám psaní, písemnostem a počtům až do října, kde ústav otevřen. Škola tato těšila se brzy neobyčejné přízni. V této době obíral se Dobner v prázdných chvílích českými dějinami a sestavoval slovník učenců v Čechách činných a slovník historickogeografický. Trudná byla to práce v době, kdy knihovny nebyly mu přístupny a archivy byly naprosto uzavřeny. Proto když práce vzrostla a veliké jevila mezery, obrátil se Dobner k tehdejšímu světicímu biskupu Václ. Ant. Vokounovi, velkému milovníku vlastenského dějepisu, s prosbou, aby mu zjednal přístupu do kapitulní knihovny. Vokoun poznav pilnou práci a neobyčejné nadání Dobnerovo, slíbil mu pomoci, ale přemluvil ho, aby raději spracoval kriticky české dějiny na základě pramenů. Dobner uposlechl a obrátil se k tomuto předmětu s celou horlivostí jemu vlastní. První práce kritická byla: Ob das Leben der heil. Ludmilla und des heil. Wenzels, das Balbin in seiner Epitome herausgegeben, ein ächtes Werk des Benediktiner Kristanus, eines Sohnes Boleslavs, sei, ale nebyla vytištěna, ježto biskup Vokoun zemřel (7. ún. 1757). Touž dobou jednalo se o vytištění latinského překladu Hájkovy kroniky, na jehož pořízení dal peníze hr. Frant. z Dubé a jejž učinil P. Victorin a scta Cruce. Provinciál uložil přehlédnutí a opravu tohoto překladu Dobnerovi, který při tom ukázal, že Victorin nejen neopravil chyb, nýbrž je i hájí, což by mohlo býti řádu k necti při vydání tiskem. Proto mu provinciál nařídil, aby k překladu přičinil kritické poznámky. Tak dán podnět k nejslavnější práci Dobnerově, při níž získal si nesmrtelných zásluh o konečné očištění dějin českých od výmyslů a povídaček, jichž přibývalo v té době každým novým spisem – Venceslai Hagek a Liboczan Annales Boemorum e boh. latine redditi et notis illustrati atd. R. 1757 za obléhání Prahy Prusy uhájil Dobner školu piaristickou před zkázou, ale ztratil velmi cennou numismatickou sbírku českou. Potom, aby nabyl prázdně a přístupu do archivů, stal se vychovatelem Jiřího, syna kníž. Mansfelda. Svěřenec jeho již r. 1764 zemřel. V této době vydal Dobner r. 1761 díl I. Annalů, r. 1763 díl II. a r. 1765 díl III. Poněvadž pak v téže době sebral mnoho posud netištěných pramenů z rozličných archivů šlechtických i j., vydal je r. 1764 v díle Monumenta historica Bohemiae nusquam antehac edita. Dílo to přes Dobnerovu nedostatečnou znalost palaeografie bylo velmi důležito, neboť usnadnilo se jím neobyčejně badání historické a razila se doba novému směru volné kritiky. Prvé tyto práce Dobnerovy vzbudily pozornost neobyčejnou doma i za hranicemi. Hned I. díl Annalů vyvolal prudký odpor vyvrácením výmyslů Hájkových. Stará škola historická v nich přední viděla cenu, je rozšiřovala, ano novými bajkami doplňovala (Pučalka a j.), a proto jejich pád klidně nemohla snésti. Nejvíce pak nepřátel povstalo Dobnerovi proto, že Čecha důvodně prohlásil za osobu smyšlenou. Kříž v Církevn. dějinách bránil existenci Čecha důvody velmi chatrnými, Václ. P. Duchovský, zakoupen kníž. Jabłonowským na uhájení Čecha a Lecha, vytýkal s úžasnou nevědomostí Dobnerovi neznalost dějin spisem urážlivým a plným podezřívání. Dobner odpověděl mu v Epistola apologetica contra Luciferum urentem non lucentem s klidem až mrazivým, krok za krokem ukazuje jeho nevědomost. Dokázal, že jest povinností historikovou z lásky k vlasti a vědě vymýtiti vše, co bylo vymyšleno věkem pozdějším a tím uhájiti národ svůj posměchu ciziny. Třetí P. Athanasius a scto Josepho, bosák, odbyt Dobnem odpovědí r. 1769 Historiophili Examen criticum disquisitionis nuper a P. A. editae a r. 1770 Hist. Examen critic. alterum ještě snáze. Nebezpečnější sokové byli mu Pubička, Pelzel a Dobrovský. Všechen skoro spor veden byl o jméno Čech, jež Dobner odvozoval od Zichi, národa černomořského. Vyvracení těchto často chatrných a nevěcných kritik stálo Dobnera mnoho času, který marně byl utracen, což Dobner uznával konečně i sám. Náhradou bylo Dobnerovi uznání předních mužů té doby Arcibiskup pražský Petr hrabě Příchovský z Příchovic konfiskoval spis Duchovského, víd. bibliothekář Rosenthal, hr. Leop. Clary z Aldringen, Jiří Pray, prof. univ. lipské Bochnius, J. D. Ritter a j. chválili jeho učenost a výbornost Annalů. Císařovna Marie Terezie pak r. 1772 darovala mu za odměnu i pobídku k dalším studiím mnoho knih a roční pensi 300 zl., což bylo v tehdejší době neobyčejným vyznamenáním. Při všech těchto pracích spravoval Dobner novou kollej na Příkopě, kterou přivedl ke značnému rozkvětu vnějšímu i niternému. Za své zásluhy o řád jmenován byl r. 1775 consultor provinciae, načež r. 1778 vzdal se ředitelství škol, aby konec života věnoval výhradně historickým studiím. I byl ještě generálem řádu jmenován assistentem, a exprovinciálem s právy toho titulu. Odtud plynul život Dobnerův pokojně, neboť i z jeho polemiky vane až do smrti klid. Hrob jeho ve Volšanech ozdobila Král. společnost nauk deskou s lat. nápisem. Dobner je prvým a mocným buditelem národa českého. Jeho Annales Hageciani získaly mu nesmrtelných zásluh nejen o dějiny vůbec a české zvláště, neboť on postavil se v nich na čistě kritické stanovisko, nýbrž i o náš národ. Dobner ukazuje v nich krok za krokem slávu a moc našeho národa, naší vlasti, zápas náš s nenávistí Němců atd. On očistil dějiny české od směšných bajek a učinil je předmětem studia a úcty ostatních učenců, vzbudil zájem pro ně doma i v cizině a neobyčejný ruch vědecký. V nich objevila se učenost tak neobvyklá, že nejpřednější badatelé té doby vyslovovali svůj údiv nad ní. Jeho láska k dějepisu zvl. českému, k slovanským předkům byla živá a vážná, a ta byla mocným příkladem všem, již posud cítili s naší vlastí. Další jeho práce jsou: Vindiciae sigillo Confessionis divi Joannis Nepomuceni etc. (1784, i něm. přel.); Beweis, dass die Urkunde Boleslavs II., Herzogs in Böhmen, ächt und unter den bisher bekannten die älteste sei (1775); důkaz opírá o pečeť a písmo, které ukazují prý na větší stáří, než Pubička myslí (XIII. stol.); Kritische Untersuchung, wann das Land Mähren ein Markgrafthum geworden und wer dessen erster Markgraft gewesen sei (1776); Kritischer Beweis, dass die Mütze (mitra), welche der röm. Papst Alexander II. dem böhm. Herzog Wratislaw verliehen... nichts anders als eine Chormütze oder so genannte bischöfliche Chor kappe gewesen sei (1777), pojednání důležité, neboť Balbín, Hahn, Glafey, Pubička a j. dar ten nesprávně vykládali; Historische Beobachtungen über den Ursprung, Abänderung und Verdoppelung des böhm. Wappenschildes (1779); Historischer Beweis, dass Wladislaw II. im J. 1158 zu Regensburg gekrönt worden und dass der goldene Reif den ihm und seinen Thronfolgern Kaiser Friedrich I. ertheilt hat, eine Königskrone gewesen (1782); Kritische Abhandlung von den Gränzen Altmährens oder des grossen mährischen Reichs im neunten Jahrhunderte (1784), proti uher. dějepisci Štěp. Silagyovi, který omezil Velkou Moravu Hronem a Dunajem; Dobner vyvrací domněnky Silagyovy, ukazuje řadu nejstarších zpráv o říši Moravské, z nichž jde na jevo Silagyova neznalost a překrucování: též vysvětluje tu zásady kritiky; Ob das heut zu Tage sogenannte cyrillische Alphabet für eine wahre Erfindung des heil. slavischen Apostels Cyrills zu halten sei? (1785). Ob das Christenthum in Böhmen von dem heil. Methud und dessen apostolischen Mitarbeitern nach den Grundsätzen, Lehre und Gebräuchen der römisch lateinischen oder der griechischen Kirche eingeführt worden ? Zweitens: Ob dem heil. Methud vom Papst Johann VIII. das slavische Messlesen geradehin und uneingeschränkt jemals verboten worden? (1785); prvým hledí ukázati stáří kyrilice a glagolice; tato není od sv. Jeronyma, který ani nebyl Slovan, nýbrž je písmem Konstantinovým, cyrillice vznikla psaním knih slovanských písmem řeckým, jako v Čechách psalo se latinkou přizpůsobenou češtině; glag. památky nezachovaly se, proto že je lat. kněží ničili, kde na ně přišli. Druhé pojednání vyvoláno spisem A. Fr. Böhma a M. Richtra, které Dobner ostře tu odbyl. K nim úzce druží se Über die Einführung des Christenthums in Böhmen (1786), kde hájí bystře a rozhodně slov. bohoslužbu v Čechách, křtění našich předků sv. Methodějem, vykládá pozdější úpadek církve slov. »závistí a nenávistí k slovanským řádům církevním« a ukazuje, jak »předkové naši milovali svůj slovanský jazy▽; toto pojednání (proti Dobrovskému) jest z nejvřelejších apologií slovanského původu české církve; Abhandlung über das Alter der böhm. Bibelübersetzung (1789, proti Dobrovskému), kde ukazuje nutnost staroslovanského překladu písma sv. za Cyrilla a Methoda a nezbytné jeho udržení slov. kněžstvem, jež ještě ve XII. st. v Čechách bylo; zajímavo, že nejnovější badání k témuž názoru se vrací; Geschichte Ulrichs, eines noch wenig bekannten mährischlundenburgischen Fürsten atd. (1786); Histor. Nachrichten von dem herzoglichen Geschlechte der böhm. Theobalde (1787). Kromě toho vytištěno několik jeho lat. řečí slavnostních, pak De sexagena grossorum Pragensium (Pray Annales) a některé zůstaly v rukop.: Abecední seznam slovan. jmen svatých pravými latin. jmény vysvětlených (něm.); Registrum dlplomaticum Bohemiae et Moraviae tam typis editorum quam manuscriptorum; Appendix ad Glossarium medii aevi des du Fresne und Carpentier aus böhm. Urkunden, die beiden unbekannt blieben, gesammelt; Vita Thomae Joannis Pessinae de Czechorod, kterého mnohokráte bylo již užito, ale vytištěn nebyl. Dobner vynikal bystrostí soudu, chladností rozumu, vřelostí citu a živou láskou k vlasti. Psal jen latinsky a německy, ale vždy vyznával, že »naši předkové byli slovanský národ«, že my Čechové a naše vlast byli jsme dříve známi něm. dějepiscům než Moravané«, dokazuje, »že Čechy nikdy nebyly provincií říše německé« atd. Dobnera tudíž právem zveme největším Čechem v nejtemnější době českého národa. Dšk. Dobner zamýšlel vydati benediktina Ziegelbauera († 1750) Bibl. historica Bohemiae, ale nedošlo k tomu. Čásť zajímavé korrespondence Dobnerovy vydal s dvorním archivářem Rosenthalem Jos. Fiedler (Slav. Bibliothek, Vídeň, 1858 II, 1 – 45). Stručný životopis Dobnerův naps. Dobrovský r. 1795 v Abh. der böhm. Gesellsch., v nichž Dobner uveřejnil od r. 1775 – 88 dvanáct pojednání. Viz též: P. Vil. Hanisch, G. Dobner-'s Leben, gelehrtes Wirken (program novoměst. gymnasia v Praze, 1854); P. A. Žák, P. G. Dobner otec českého dějezpytu ve »Vlastį, VIII. (Praha, 1891, 1 – 5); »Světozor« 1867, 226 (s podobiznou); Bačkovský, Kněží katoličtí o písemnictví novočeské zasloužilí (Praha, 1890, 7 – 11).

Související hesla