Domingo de Guzmán

, španělský duchovní; zakladatel dominikánského řádu. Původem ze šlechtické rodiny, zvolil si kněžskou dráhu; několik let byl kanovníkem v Ormě. V jižní Francii, kam provázel svého biskupa, poznal Albigenské, jejichž kacířství chtěl odstraňovat kazatelskou činností. Založil náboženský řád bratrů kazatelů (viz též dominikáni), který si obstarával obživu milodary a stal se druhým velkým žebravým řádem. V roce 1233 svatořečen.

Ottův slovník naučný: Domingo de Guzmán

Dominik sv. (* 1170 v městečku Calaruoze ve Staré Kastilii – † 6. srpna 1221 v Bologni). Pocházeje ze vznešených rodičů, byl od svého strýce, arcikněze, pro stav duchovní vychován, studoval na univ. v Palencii a byl od biskupa Diega (Didaka) z Osmy r. 1195 za řeholního kanovníka k jeho stoličnímu chrámu povolán a brzo potom za podpřevora zvolen. R. 1204 doprovázel biskupa Diega do jižní Francie, kázal zde s ním proti Albigenským a zůstal v těchto krajinách i po návratu biskupově do Osmy. Ve vsi Prounille na patě Pyrenejí založil klášter pro vychování chudých dcer z lepších tříd, aby nepropadaly bludu. Za výpravy křižácké proti Albigenským držel se povzdálí od vojska a působil pokojně mezi nimi. Zamítnuv pak tři stolce biskupské, dostal od bratří Tomáše a Petra Cellani v Toulouse dům, kde s nimi a některými ještě druhy po kláštersku žil. Tomuto spolku dal roucho, které sám nosil: bílý vlněný hábit, lněnou rochettu a vlněný černý plášť s takovoutéž kapucí a r. 1215 odebral se za IV. obecného sněmu lateránského do Říma pro potvrzení své řehole; Innocentius III. trval na tom, aby Dominik vybral si jednu ze stávajících řeholí. Navrátiv se do Toulousu, přijal tudíž se 16 druhy řeholi sv. Augustina s některými pravidly sv. Norberta a vystavěl tam klášter při kostele sv. Romana. Po smrti Innocentia III. spěchal k jeho nástupci Honoriovi III., který bullou z 22. pros. 1216 řád potvrdil a jinou 26. ledna 1517 uznal jeho název: řád kazatelský, kazatelští bratří (fratres praedicatores). Po návratu do Toulousu Dominik rozeslal své druhy po světě, jmenovitě do hlavních sídel tehdejšího života duchovního, Říma, Bologně a Paříže. Honorius III. přál řádu a doporoučel jej biskupům. R. 1220 slavil Dominik valnou čili generální kapitolu řádu v Bologni, ustanovil přísnou chudobu za základ své řehole, prohlásil sebe a svoje druhy za žebráky, zamítl nabízené statky a roztrhal listiny o nich vyhotovené. O valné kapitole násl. roku 1221 měl řád již 60 klášterův a obdržel ústavu; v čelo jeho postaven magister (generál), jímž byl zvolen Jan z Barcellony. Zemřev, pochován Dominik ve svém klášteře v Bologni. Řehoř IX. prohlásil jej 27. srp. 1233 za svatého a památka jeho koná se 4. srpna. Sv. Dominik jest původce modlitby »růžence«, kterouž tertiáři mezi lid potom zavedli. Srv. Vita s. Dominici ap. Boland. Acta SS. 4. Aug. (Aug. I. 358); Lacordaire, Vie de s. Dom., po německu od Vogela. Landsh. 1841; Kulda, Církevní rok V. 30. Dr. Kr.

Související hesla