Donatisté

, africká křesťanská sekta, která vznikla v době pronásledování křesťanů počátkem 4. stol.; nazvána podle svého vůdce, kartaginského biskupa Donata († 355). Donatisté prosazovali náboženskou přísnost a odsuzovali odpadlíky, kteří se podvolili nařízení římského císaře Diocletiana a spálili své svaté knihy. Hlásali, že v lůně církve není místa pro hříšníky a opravdovou církev představují pouze „synové mučedníků”. Arelatský církevní koncil (314) odsoudil donatisty jako odpadlíky. Proto si vytvořili samostatnou církev v Numidii a Mauritánii. Odmítali soukromé vlastnictví, často se uchylovali i k rituálním sebevraždám (odvržení hříšného fyzického těla). Radikální odnoží sekty byli agonistikové.

Ottův slovník naučný: Donatisté

Donatisté. Po smrti karthaginského biskupa Mensuria byl za jeho nástupce zvolen arcijahen Caecilianus a posvěcen od Felixa, biskupa z Apturgy. Proti němu povstala strana v Karthagině a spojila se s biskupy numidskými, kteří byli uraženi, že k volbě nebyli povoláni. Tito biskupové počtem 70 přišli do Karthaginy, konali tam pasněm čili conciliabulum, prohlásili volbu Caecilianovu a jeho svěcení za neplatné, poněvadž prý byl od traditora Felixa posvěcen, a zvolili Majorina za biskupa karthaginského. Poněvadž Karthagina byla jaksi patriarchátem latinské Afriky, zachvátil ji celou rozkol; každé město mělo caeciliánského a majorinského biskupa. Poněvadž Majorin nebyl hlavní osobou a brzo zemřel (311), slula jeho strana po Donatovi, biskupu casae-nigerském, hlavním podněcovateli rozkolu, a po Donatovi Velikém, nástupci Majorinově, Donatisté. Císař Konstantin dal spor roku 313 vyšetřovati římskou synodou, které papež Melchiades předsedal a která prohlásila se pro Caeciliana. Úřadní, císařem nařízené vyšetřování o Felixovi ukázalo, že traditorem nikdy nebyl. Synoda arelatská r. 313 též osvobodila Caeciliana a odsoudila jeho protivníky. Císař sám, k němuž rozkolníci se odvolali, vyšetřoval spor v Miláně r. 316, a jeho výrok zněl pro Caeciliana. Avšak Donatisté. nedbali císařova výroku, rozmohli se po Africe, zřídili si jakýsi druh vojínů circumcelliones zvaných a páchali hrozné ohavnosti. Proti nim zakročil ostře r. 348 císař Konstans a rozkol skoro udusil; avšak za císaře Juliana Apostaty dostali svobodu a pronásledovali krutě katolíky. Císařové Valentinián I. a Gratianus vydali zase proti nim r. 373 a 375 přísné zákony. Jako všechny sekty rozpadli se i Donatisté. na mnohé strany. Za jejich vnitřního rozkladu přivedli je ku pádu sv. Augustin apoštolskou horlivostí a císař Honorius přísným provedením svých ediktů proti nim. Honorius kázal konati velikou konferenci katolíků a Donatistů v Karthagině r. 411, ke které se dostavilo 286 biskupů katolických a 279 donatistských z latinské Afriky, a jíž předsedal tribun a notář (vojenský velitel a státní rada) Flavius Marcellinus. Rozmluvy mezi oběma stranami trvaly tři dni (1 – 3. čna), kde se strany katolické hlavním mluvčím byl sv. Augustin. Marcellinus prohlásil Donatisty za přemožené, a císař Honorius vydal proti nim nové ostré zákony a prováděl je přísně. Když r. 428 Vandalové dobyli Afriky, potlačovali touž měrou Donatisty i katolíky. Zbytky udržely se až do VII. stol., kde po dobytí Afriky Saracény nadobro zmizely. Donatisté. učili, že prý katolická církev obcováním s Caecilianem a Felixem se poskvrnila a přestala býti svatou, neboť církev nesmí ve svém lůně trpěti hříšníků; oni prý jsou pravou katolickou církví, a kdo k nim přešel, toho křtili znova, majíce svátosti katolíků za neplatné. – Srov. Optatus, De schismate Donatistarum lib. VII. (Pař., 1700); Hefele, Concilien-Geschichte, I. 162. Dr. Kr. Donatisty též zváni byli v XVI. stol. žáci třídy vyšší, kteří učili se nejobyčejnějším počátkům latiny na základě mluvy mateřské dle mluvnice latinské od Ael. Donata. Ti platili čtvrtletně za učení po 8 denárech bílých. (Dle arch. Náchodského kn. II. 3.) Hše.

Související hesla