Drahé kameny

, drahokamy – skupina přírodních nerostů, látek organického původu (perel, lastur, korálů, zubů) a syntetických kamenů s nápadnými estetickými vlastnostmi. Dříve se dělily na drahokamy (diamant, rubín, safír a smaragd), polodrahokamy (achát, opál aj.) a ozdobné kameny (leštěné ve větších kusech a používané na obklady nábytku i budov). Později bylo zavedeno jednotné označení drahé kameny. Typické vlastnosti: vysoký lesk a lom světla, příjemná barva nebo čirost a průhlednost, tvrdost (odolnost proti mechanickému poškození), vzácnost nálezu v přírodě atd. Ceněn je např. červený rubín, modrý safír, zelený smaragd. Tyrkys se řadí k drahým kamenům pro blankytně modrou barvu, pyrop (český granát) je oblíben pro ohnivě červenou barvu. Diamant, rubín, safír a smaragd neztratily na ceně ani po zavedení umělé výroby.

Ottův slovník naučný: Drahé kameny

Drahokamy nazývají se nerosty, které vynikají značnou tvrdostí, skvělým leskem, půvabnou barvou nebo bezbarevností, průhledností, čistotou a vzácností. Nerosty, jimž těchto předností dostalo se měrou skrovnější, zovou se polodrahokamy. Menší cenu jejich hlavně působí, že vyskytují se v přírodě hojněji než drahokamy Nicméně jest nesnadno naznačiti rozhraní mezi drahokamy a polodrahokamy; o ceně jejich rozhoduje nejen krása, ale i rozmar mody. Ustálilo se zvykem nazývati nejkrásnější exempláře kteréhokoliv druhu drahokamy orientálními, byť z Orientu ani nepocházely. Pojmenování drahokamů méně pěkných okcidentálními zřídka se užívá. Třeba připomenouti, že terminologie obchodní od vědecké druhdy nemálo se odchyluje; jiným okem pozírá na drahokam klenotník, jiným zase mineralog. K drahokamům čítáme diamant, rubín, safír, korund, chrysoberyll, alexandrit, rubinspinell, rubinballais, cirkon, hyacint, topas, beryll, smaragd, akvamarin, granát, almandin, pyrop, hessonit, démantoid, turmalin, achroit, siderit, rubellit, opál, dichroit, vesuvián, cyprin, phenakit, euklas, andalusit, staurolith, chrysolith, olivin, tyrkys, křišťál, amethyst, záhnědu, citrin, morion, avanturin, růženín, prasem, kočičí oko, chalcedon, achat, karneol, heliotrop, jaspis, chrysopras, adular, měsíček, amazonit, labrador, mikroklin, krokydolith, obsidian, lazurit, malachit, haematit, nefrit, natrolith a j. Řadu tu zakončuje v seznamech obchodníků jantar, perla a korál, ačkoli jantar, jsa ztvrdlou pryskyřicí, je původu rostlinného, perla a korál původu živočišného. Již v šerém dávnověku drahokamy vešly v oblibu, sloužíce marnivosti i pověře. Tehdáž měly větší význam než za našich časů. Bylo jich užíváno k okrase těla i roucha, jakož i na označenou bohatství a přepychu. O některých se věřilo, že mají moc léčivou, jiným přikládala se zázračná moc a tajemná síla, která člověka chrání před neštěstím a j. Nyní užívá se drahokamů výhradně v klenotnictví a šperkářství; polodrahokamů, zejména větších, k hotovení umělých nádob a ozdobných předmětů. Sytá barva drahokamů pochází od přimísených kysličníků kovových: kysl. železitý a chromitý zbarvuje červeně, manganitý fialově, měďnatý modře atd. Uměle sesiluje se barva některých drahokamů vypalováním, napouštěním a dublováním. Vypalování, jehož užívá se hlavně u topasů, jest vynálezem franc. klenotníka Dumella (1751) a děje se tím způsobem, že méně syté topasy zahříváme v tyglíku naplněném pískem nebo popelem s počátku mírně, postupně až do žárově červena a pak je opět znenáhla ochlazujeme. Napouštění děje se u jednotlivých vrstevnatých a prostupných odrůd achatových, když do jejich pórů různá barviva vpravujeme. Dublování záleží v tom, že ke svršku, vybroušenému z pravého, ale bledě zbarveného drahokamu, přitmelí se zpodek vybroušený ze skla nebo kamene lacinějšího, majícího ovšem tutéž barvitost, ale sytější a stkvělejší. Drahokamy se též napodobují a to dvojím způsobem. První je ten, že ze součástí jiných, než obsahuje drahokam, vyrobí se skelná hmota, komposice zvaná, která drahokamu se podobá, ale chemických a fysikálních vlastností jeho nemá. Druhý způsob záleží v tom, že se sloučí tytéž prvky, ze kterých se skládá drahokam. Tím povstává drahokam umělý, kterýž po stránce chemické i fysikální s drahokamem úplně souhlasí. U výrobě napodobenin dopracovali se zejména chemikové franc. překvapujících výsledkův. V Čechách proslul dříve výtečnými imitacemi komposicovými Turnov. Nyní je zde tento odbor úplně opuštěn, toliko dílna Šlechtova vyrábí výbornou imitaci tyrkisu dle popsaného způsobu druhého. V přírodě vyskytují se drahokamy buď v nalezištích prvotných, t. j. na místech, kde původně vznikly, nebo v nalezištích druhotných, kamž různými převraty přírodními byly zaneseny (na př. náplavy). Většina drahokamů dobývá se z lůna země pracně a namáhavě. Drahokamy vyskytují se v přírodě buď jako hmoty beztvárné, nebo jako krystally; nicméně jenom velmi zřídka v té i oné způsobě hodí se k účelům klenotnickým. Krystally překvapují zhusta dokonalou pravidelností a bezúhonným vývojem; však ani ony nedopřávají drahokamu, aby všecky jeho vlastnosti vynikly náležitou měrou. Dokonalé krásy nabývají drahokamy teprve broušením a leštěním. Původní tvary jejich mění se ve tvary umělé, obyčejně značným počtem souměrně rozložených plošek (facett) omezené. Na vybroušeném drahokamu rozeznáváme svršek, zpodek a okraj. Svršek jest ona čásť, kterou kámen, byv zasazen do kovu, nahoru je obrácen. Zpodkem zove se díl, který zapadá do kovu. Okraj kolkolem spojuje svršek se zpodkem, jím upevňuje se kámen do kovu. Nejdůležitější čásť je svršek. Na něm zříme tabulku, největší to plošku s rovinou okraje rovnoběžnou, a okruh plošek buď jednoduchý nebo dvojnásobný i víceronásobný, složený ze dvou i více řad. Při některých kamenech vybrušuje se tabulka vypoukle, při některých schází (routovec). Zpodek mívá jednu, často však několik řad facett, obyčejně větších než svršek, a končí se buď rohem, hranou nebo ploškou závěrkovou. Někdy zpodek schází a kámen vezpod je zakončen rovinou okrajovou (routa). Okraj vybroušeného kamene mívá tvar rozličný: pravidelný nebo souměrný čtverúhelník, mnohoúhelník, kruh, ellipsu, tvary obloukovitě otupené a j. Mezi vybroušenými tvary rozeznáváme: facettované a oblé a dle složení jednoduché, složité a smíšené. Nejdůležitější tvary vybroušených drahokamů jsou: komolec, tabulkovec, stupňovec, brillant, smíšenec, routa, čočkovec a routovec. Komolec (viz , č. 1.) složen jest ze dvou v nestejné výšce zkomolených jehlanců, spočívajících na společné základně. Výška svršku k výšce zpodku bývá v poměru 1 : 2. Komolec objevuje se v brusičství spíše jen jako tvar pomocný, sloužící za základ složitějším a ozdobnějším způsobům broušení (brillantu). – Tabulkovec (č. 2.) podobá se valně tvaru předešlému, liší se však od něho tím, že zpodek i svršek mívají takořka tutéž výšku; také tabulky jejich jsou skoro stejně veliké. Užívá se ho při spracování polodrahokamů neprůhledných a průsvitných, zvláště těch, do kterých se ryje (jaspis, onyx, karneol). – Stupňovec (č. 3.) má na svršku i na zpodku čtverhranné plošky, ve vodorovných vrstvách stupňovitě skloněné. Svršek mívá obyčejně dva stupně. Počet stupňů na zpodku řídí se výškou a zabarvením kamene. Je-li okraj křivočarý, bývá často na svršku toliko jeden stupeň a hrany plošek první vrstvy ve zpodku bývají otupeny trojbokými ploškami příčnými, aby se docílilo přesnějšího zakřivení. Plošky poslední vrstvy končí se buď rohem závěrkovým nebo u kamenů podlouhlých závěrkovou hranou. Ve tvar tento upravují se kameny barevné a zároveň průhledné, zejména smaragdy. Brillant (č. 4.–5.) je tvar nejsložitější a v brusičství nejdůležitější. Svršek jeho má dvě, tři, čtyři i více řad plošek. Dle toho zove se brillant dvojřadým, trojřadým atd. Brillanty vlastními nazývají se tvary brillantů dvojřadých nebo trojřadých (č. 4.), jichž užívá se při broušení diamantů; odvozenými brillanty zovou se tvary čtverřadé (č.5.) i víceřadé, kterých se i při broušení jiných ušlechtilých drahokamů užívá. Zpodek brillantu je buď jednoduchý jako u komolce, někdy s trojbokými ploškami příčnými, nebo hvězdovitý, když zpodní polovina hran průsekem sousedních plošek povstalá se otupí novými ploškami, které u svém seřadění tvoří hvězdu. Značný počet plošek, kteréž na obou polovinách brillantu jsou umístěny, způsobuje, že oheň, jenž krásu kamene podmiňuje, září v plné nádheře. Brillant, který místo zpodku má jedinou toliko plochu, zove se brillonetem či polobrillantem. Routa, růžice, roseta (č. 7.) jest tvar, jemuž schází zpodek. Kámen na dolejší straně je omezen rovinou okrajovou. Tvar tento nazván je dle podoby rozvité růže. Svršek obsahuje v rovnoběžných vrstvách několik řad plošek, z nichž nejhořejší – koruna – končí se vrcholem. Dle počtu řad rozeznávají se routy jednořadé, dvojřadé atd.; nejobyčejnější jsou routy dvojřadé. Dle sklonu koruny ku ploškám první vrstvy dělí se na routy brabantské (se sklonem náhlým) a hollandské (se sklonem povlovným). Koruna routy mívá 6 plošek; má-li jich dvanáct, nazývá se routa dvojřezá. Druhdy brousívají se routy o počtu plošek ještě větším. Základní plocha routy má podobu kruhu, ellipsy nebo šestiúhelníku. Růžice mající základní plochu hruškovitou, t. j. na jednom konci v hrot vybíhající, zovou se briollety č. pendeloques (č. 8.) a mívají korunu o pěti toliko ploškách. Routa hvězdovitá podobá se obrácenému hvězdovitému zpodku brillantu; liší se od něho skrovnější výškou. Routy a briollety podvojné složeny jsou ze dvou tvarů jednoduchých, na základní ploše spojených. – Čočkovec (č. 9.) jest tvar vypouklý buď na obou stranách anebo toliko na svršku. Okraj čočkovce bývá kruhový, elliptičný nebo hruškovitý, někdy i rovnoběžníkový. Čočkovitý způsob broušení hodí se jednak pro kameny poloprůhledné (almandíny), jednak pro takové, jež vynikají zvláštní sytostí (tyrkis) neb hrou barev (opál). Čočkovce a jednoduché rosety, jsou-li příliš temné (tyrolský granát), vyhlubují se ve zpodku, aby světlo mohlo proniknouti. Kameny, které se nosí na šňůrách navlečené, brousí se jako kuličky buď hladké nebo facettované. – Smíšenec (č. 6.) skládá se z brillantového svršku a stupňovitého zpodku. V obchodě řadí se tento tvar k brillantu; toliko při diamantu žádá se bez výjimky, aby byl vybroušen na svršku i na zpodku způsobem brillantovým; někdy spojuje se routovitý svršek se zpodkem komolcovým bez plošky závěrkové nebo stupňovitým. Sdružení toto nazývá se routovec (č. 10. a 11.). Je-li routa při tom hvězdovitá, povstává hvězdovec (č. 12.). Kromě těchto zde uvedených nejdůležitějších tvarů nalézáme při úpravě drahokamů ještě mnohé jiné. Na naší zemské jubilejní výstavě r. 1891 vystavil K. Resl, učitel při odborné škole pro spracování drahokamů v Turnově, kollekci asi 100 rozmanitých tvarů, jichž se při spracování drahokamů upotřebuje. Rsl.

Související hesla