Z Dubé

, dva stejnojmenné české šlechtické rody z 13. – 17. stol. První odvozoval původ od Benešoviců a vlastnil statky v dolním Posázaví. Druhý představoval větev Ronovců, která se ve 14. stol. rozčlenila na Berky z Dubé a Škopky z Dubé; tyto rody se dále dělily, majetky měly v severních Čechách.

Ottův slovník naučný: Z Dubé

z Dubé, 1) jméno rodu staropanského a někdy slavného, jehož erb byl střela zavinutá červené barvy na stříbrném štítě. Pocházeli od Matouše Benešovce, jenž držel zemi okolo Bystřice při Sázavě a okolo Ondřejova a před r. 1257 zemřel. Ondřej z Kavčí Hory, potomek jeho, postavil před r. 1283 hrad Dubou a účastnil se do r. 1297 všelijakých běhů veřejných. R. 1297 připomíná se druhý Ondřej (snad syn jeho), jenž byl purkrabím na Mostě a bezpochyby jest týž, který se od r. 1337 – 56 připopomíná, maje manž. Elišku (r. 1361 vdovu). Kromě dcery Anny (vd. za Beneše z Buzova r. 1353) měl syny Ondřeje, Václava a Beneše. Ondřej připomíná se poprvé r. 1343 jako sudí zemský čili cúdař, ve kterémž úřadě nacházíme jej až do r. 1363, v l. 1368 – 69 byl mistrem komory královské, an doprovázel tehda Karla IV. do Italie, r. 1380 popravcem kraje Vltavského a Kamýckého, v l. 1384 – 94 vyskytuje se zase jako nejv. sudí zemský. Bouře jednoty panské způsobily, že Ondřej úřadu tohoto sproštěn, ale oddán jsa věrností králi Václavovi nejen mu pomáhal proti téže jednotě, nýbrž byl i r. 1399 vedle strýce svého Vaňka s markrabím Prokopem a těmi, kteří hubili statky kostela olomúckého. Král Václav ctil ho jako radu svého a zápisy na rozličné důchody jej odměňoval. Jsa majitelem hradu Zlenic a několika vesnic blízkých, Ondřej jmenován byl popravcem kraje kouřimského, sedal také na soudě dvorském (1410) a zemřel, tuším, roku 1412, zůstaviv vdovu Annu. Dětí, pokud jest známo, neměl a zboží jeho dostalo se způsobem neznámým Půtovi z Častolovic a Bočkovi z Poděbrad. Dlouhá doba působení jeho v tehdejších bězích veřejných a soukromých (1343 – 1411), dlouhému věku lidskému se vyrovnávající, ukazuje na to, že Ondřej dosáhl neobyčejného stáří († 1412 na Zlenicích) a skorem do smrti čilost duševní podržel. Ačkoliv věk takový není nemožností, přece se zdál Palackému býti nepodobným pravdě, protož za to měl, že byli dva Ondřejové a dva sudí zemští, otec a syn, ale z pamětí tehdejších nutně jde na jevo, že to byla jedna osoba. Sčk.

Po r. 1394 Ondřej z D. věnoval prázdné své chvíle sepisování Výkladu na právo zemské české. Dokončiv své dílo kolem r. 1400, poslal je s přípisem králi Václavovi. V přípise vysvětluje, že knihu svou sepsal »nejvíce proto, aby ta ctná paměť a zemský řád s ním starým člověkem neminulæ. Spis ten podává nám dosti jasný obraz o zemském českém právu processuálním, o soudní organisaci a částečně i o právu hmotném. Povahou svou jest Výklad p. Ondřejův prací sice soukromou, nicméně pro svou důkladnost a pro autoritu spisovatelovu požíval vážnosti sbírky úřední. Pravíť ve přípise ke králi Václavovi Ondřej sám, že dílo své psal jen na základě toho, co »od svých předkův i od mnohých starých pánů, ježto jsou země České práva milovali, slýchal, a sám, jsa mnoho let v úřadě sudího nejvyššího, se naučil, vedl a držal věrně, i s svými tovařiši věrnými, i s jinými toho času úředníky«. Celý Výklad má 123 články, původně sepsán byl však jen o 82 článcích, jak ukazují některé rukopisy. Další čásť přidána byla teprve později, jak svědčí několik článků, v nichž uvádějí se nálezy z r. 1402 (čl. 83.), 1410 (čl. 89.) a 1411 (čl. 90.). V prvých třech článcích uvádějí se různé soudy v koruně České: dvorský, zemský a duchovní. Výklad jedná jen o soudě a právu zemském, dotýkaje se ve čl. 90. a 91. též kompetence soudu zemského naproti soudu duchovnímu. Ve čl. 4. přechází k líčení práva processuálního. Počínaje půhonem a rozličnými jeho formami (čl. 5. a násl.), píše dále o žalobách a průvodech (čl. 9., 17, a násl.), o stanném právu (čl. 38. a násl.), o řízení exekučním po právu stanném (čl. 43. a násl.), o nálezech a potazu panském (čl. 56. – 65.), o zmatcích, o řádu komorničím a o výstrahách při výkonu exekuce (78. – 82). Čl. 66. – 77. jednají o otázkách práva hmotného (o dílu, o věně a o poručenství). V později sepsaném dodatku k Výkladu (od čl. 83. do čl. 123.) mluví se o různých věcech z práva processuálního i hmotného. Mnoho článků psáno jest tu ve formě obecných nálezů. Jsou tu ustanovení o zemském zhoubci a škůdci, o braní, násilí, loupeži, o nářku chlapstvem, o nejvyšších úřednících a komornících zemského soudu, o deskách, o taxách a vinách (platech) úředničích, o řečníku (advokátovi), o vise, o odporu atd. – Naproti knize Rožmberské, první česky psané právní sbírce, jeví se ve Výkladu p. Ondřejově stilisticky značný pokrok. Některá místa nejsou sice podána zcela jasně, avšak po úryvkovitosti a neohebnosti slohu knihy Rožmberské není tu ani stopy. Také věcně vyniká Výklad nad knihu Rožmberskou. Rozdělení jeho jest daleko symmetričtější a celek podává nám také přesnější obraz o českém zemském právu, které arci od dob sepsání knihy Rožmberské až do konce XIV. stol. valně se proměnilo. Obmezil se v něm především neobyčejně rozvinutý formalismus práva processuálního, známý nám z prvého stadia řízení soudního, z dopravení osoby pohnané před soud. Kdežto kniha Rožmberská velmi široce vypisuje, s jakými formálnostmi sluší pohnati kterou osobu (jak ženatého, jak holomka, jak vdovu, jak osobu duchovní atd.), věnuje Výklad půhonu mnohem menší pozornost. O řízení exekučním opět se kniha Rožmberská ani nezmiňuje, kdežto Výklad píše o něm dosti obšírně. – Ze spisu Ondřeje z D. poznáváme, že celé řízení soudní rozpadalo se na tři stadia: na řízení průpravné, na přelíčení a na řízení donucovací. Prvou i poslední čásť processu řídili nejvyšší úředníci zemští společně s úřadem zemských desk. Obě tyto části soudního řízení byly také časově mnohem delší než vlastní soudní řízení, konané před pravými soudci zemskými, pány zvanými kmety, kteří nemohli ovšem soudním řízením dlouho se zabývati, poněvadž zemský soud zasedal jen čtyřikráte do roka. Za to velmi dlouhé bylo řízení donucovací (jeden stupeň jeho, zvaný panováním, trval na př. půldruhého léta). Dlouhé toto trvání vysvětluje se tím, že úřad donutiti chtěl strany, aby se smířily. – Také po stránce jazykové jest Výklad p. Ondřejův knihou velice cennou, vynikaje krásnou češtinou. Zachoval se ve více než 20 rukopisech. Tištěn byl Ondřejův Výklad na právo zemské české v Archivu českém (II. díl, str. 481 – 517), ve Výboru literatury české (díl I.) a v H. Jirečkově Codex juris bohemici. Kritické vydání s vysvětlivkami a s použitím všech rukopisů bohužel ještě vydáno nebylo. -dlc.

Od bratří Ondřejových pocházely dvě pošlosti. A) Vaněk z D. (1356 – 77) byl pánem na Dubé a Humpolci a zemřel záhy zůstaviv z manž. své Freydle († 1382), sestry Jana Železného biskupa, tři syny: Heřmana (1365), jenž byl duchovním, Václava (1382 – 1416) a Jindřicha (1382 – 1413). Onen seděl na hradě Dubé, kterýž právem věnným zastavil manž. Markétě z Rychemburka, tento měl po otci Humpolec, držel vedle bratra a strýce Ondřeje s králem proti jednotě panské a způsobil r. 1413 velké záští, kteréž mnoho povyku v zemi způsobilo. Jindřich zemřel ok. r. 1416 zůstaviv vdovu Markétu a dceru Anežku. Syny jednoho z obou byli bratří Kuneš Rozkoš (1437 – 57) a Ondřej. Onen koupil roku 1443 hrad Kostelec n. S. s mnohým zbožím, odkudž r. 1448 začal válku s jednotou Poděbradskou. Proto Kostelec obležen, dobyt a pobořen, Kuneš pak, když přes zápis pálil a hubil, odsouzen jest roku 1453 všeho jmění svého. Kromě tří dcer měl syna Ondřeje (1450 – 1460), jenž seděl na Ralsku. O potomcích jeho není nic známo. – B) Beneš z D. (1361 – 81), třetí bratr Ondřejův, držel hrad Leštno s Bystřicí, býval s bratrem Ondřejem při dvoře královském a zůstavil z manž. Markéty ze Zvířetic čtyři syny: Ondřeje, Haška, Beneše a Václava. Václav, nejmladší z nich (1396 – 1422), držel po otci Leštno, provázel r. 1415 J. Husa do Kostnice, ale zůstal potom králi Zikmundovi věren, jsa nějaký čas (1419) jedním z vladařů země České, podkomořím (1420 – 21), podpurkrabím hradu Pražského (1420) a sám třetím hejtmanem krajů bechyňského a pracheňského. Také byl účasten některých bojů tehdejších, zejména v březnu 1420 jako velitel vojska královského, jež Plzeň oblehlo. t. r. dne 7. kv. ve vojsku, jež obsadilo hrad Pražský, a dne 19. května u Poříčí n. S., kdež vojsko královské od Žižky poraženo. Bratr jeho Ondřej, řečený po svém erbu Roháč (1381 – 1411), seděl napřed na Libouni a potom na Zvěstově. Synem jeho byl pověstný vůdce Táborů Jan Roháč, jenž r. 1437 potupnou smrtí sešel. Druhým synem byl snad Ondřej, jenž měl za manželku dceru Žižkovu a r. 1424 u Malešova padl. Třetí syn Benešův Beneš řeč. Libun (po sídle svém Libouni, 1381 – 1398) měl syna též Beneše (1428 – 45), kterýž seděl na hradě Kožlí a r. 1434 u Lipan bojoval. Jeho syny byli Jan (1448) a Beneš (1461 – 1475), jímž snad tato větev vymřela. V jižních Čechách žil Ondřej Sokolík z D. (1419 – 56) maje tu menší statky pozemské, jež pak prodal syn jeho Jan Sokolík (1478 až 1503) a jsa potom ve službách Rožmberských, byl u nich naposled purkrabím helfenburským a od hrabat Hardeckých dosazen jest za purkrabě v Kladsku. Jiná větev téhož rodu, která se až do XVII. století udržela, seděla na Mrači. Sčk.

2) z D., jméno slavného rodu panského, erbu dvou ostrví a rozrodu Ronovského. Všichni pocházejí od Smila Světlického, druha Přemysla I. v jeho vyhnanství r. 1193 – 1197, jenž byl r. 1211 purkrabí Kladským, a od syna jeho Častolova z Žitavy (1216 – 53). Syn tohoto Jindřich (1249 – 1309) stal se skrze své dva syny předkem Adršpachův z D. a Berkův z D., od Jindřichova bratra Alberta pocházeli Škopkové z D.. Sčk.

Související hesla