Dubravius Jan

viz Skála z Doubravky Jan

Ottův slovník naučný: Dubravius Jan

Dubravius, vlastně Jan Skála z Doubravky a Hradiště, proslulý biskup olomúcký a dějepisec (* ok. r. 1486 v Plzni, † 9. září 1553 v Kroměříži), pocházel z rodičů katolických, zámožných, jak patrno z náklad. ných studií theologických a právnických, jež konal napřed ve Vídni a potom v Italii. Stav se doktorem církevního práva na universitě v Padově, navrátil se kol. r. 1511 – 12 do vlasti a v brzku povolán do služeb olomúckého biskupa Stanislava Thurza, štědrého příznivce snah humanistických. Důkladným vzděláním, zejména velikou zběhlostí v jazyce latinském, nevšední výmluvností a přesným jednáním získal si na dvoře značnou důvěru a rychle v hodnostech postupoval; učiněn byl sekretářem biskupovým, obdržel místo kanovnické při kapitole, r. 1513 dosáhl arcijahenství a později proboštství v Kroměříži a Olbramkostele. Jsa důvěrníkem Thurzovým Dubravius měl hojnou příležitost blíže poznávati čelné humanisty tehdejší a zároveň přicházeti ve styk s mnohými osobami vysoce postavenými; tím na jedné straně rostla pověst jeho učenosti a na druhé rozmáhal se vliv při záležitostech života veřejného. Roku 1517 při korunovaci krále Ludvíka v Praze povýšen byl spolu s několika jinými druhy ve stav rytířský a spojiv se v erbovní strýcovství s Kašparem Eberzvínem z Hradiště (u Plzně), počal se psáti na základě král. majestátu »z Doubravky a z Hradiště«. R. 1518 měl přední účastenství v poselstvě polskočeském, jež bylo vypraveno do Neapolska a Milána vyjednávat o sňatek polského krále Sigmunda, bratra Vladislava Jagailovce, s Bonou, dcerou Jana Galeazza Sforzy, vévody milánského: věc se vydařila podle přání, a na Dubravia potom velmi často vkládány byly úkoly prostřednické v rozmanitých důležitostech veřejných. R. 1522 marně usiloval, byv ustanoven k tomu biskupem Thurzem, pohnouti rázného stoupence Lutherova, jihlavského faráře Pavla Speráta, by navrátil se k víře katolické; přítomen byl i soudu, konanému před králem Ludvíkem v Olomúci, jehož rozhodnutím Sperát za svou neústupnost pykati měl v plamenech a jen na mocné přímluvy vyhoštěním ze země byl potrestán. V létech následujících, hrozivými přípravami Turků a konečným vpádem jejich do Uher vždy více nepokojných, býval Dubravius jakožto hlavní pomocník biskupa Thurza na sjezdech, sněmech a radách namnoze v popředí; nedlouho před bitvou u Moháče dostalo se mu i hmotné odměny udělením z milosti královy hradu a městečka Břeclavě ve svobodný majetek. Neméně rozsáhlá byla činnost Dubraviova za Ferdinanda I. R. 1528 byl v čele deputace vypravené z Čech, Moravy a Slezska do Krakova ke králi Sigmundovi, o němž na jisto se soudilo, že spojí se s odbojným Janem Zápolským, a nesnadné toto poslání docílením neutrality výhodně zakončil; r. 1529 měl podíl při vojenském tažení Jana z Pernšteina k vybavení od Turkův a za let potomních hlavně v poradách sněmovních moudrou pro. zřetelností se vyznamenával. K vrcholu moci posléze dospěl r. 1541, povolán byv po brzké smrti Bernarda Zoubka z Dětína, Thurzova nástupce, kapitolou olomúckou na uprázdněný stolec biskupský; byltě od té doby v přímém styku s panovníkem a ve věcech i politických i finančních jak radami tak službami jemu se zavděčoval. R. 1543 provázel do Polska dceru Ferdinandovu Alžbětu, nevěstu krále Sigmunda Augusta, a sňatek v Krakově konaný skvělou řečí oslavil. R. 1545 zdárně vyjednával v Praze o válečnou pomoc proti Turkům a hleděl též ve věcech církevních strany k odklizení sporů získati. Proti Jednotě bratrské postavil se mnohem důrazněji nežli jeho předchůdci a mocně k tomu působil, že roku 1546 starší bratrští mandátem královským ze zemí Českých byli vyhoštěni; avšak s krutými prostředky, jakých zejména po r. 1547 bylo užíváno, nesouhlasil a dokonce přímluvu za stíhané panovníkovi předložil. V bouřích roku 1546 se zdvihajících usiloval bez účinku stavy české odvrátiti od spolku s německými knížaty evangelickými; na soudě potom zřízeném ku potrestání odboje byl předsedou. Ostatek života svého Dubravius trávil poklidně, staraje se pilně o zvelebení svých statků biskupských i soukromých, a vedle toho pracemi literárními stále se zabývaje. Zemřel náhle, raněn byv mrtvicí, na zámku Kroměřížském a pochován byl v Olomúci u sv. Petra na předměstí; později mrtvola jeho byla přenesena do chrámu kathedrálního a pohřbena blíže rovu Stanislava Thurza.

Dubravius náleží ve vlasti naší k nejpřednějším stoupencům směru humanistického a k osobám mezi vrstevníky zvláště památným. Nebyl toliko učencem na theoretické dráze utkvělým, nýbrž zároveň i mužem světa zkušeným, povah lidských i potřeb životních výborně znalým a dle toho též své jednání moudře zařizujícím. Sama činnost jeho literární o tom svědectví podává, obsahujíc větším dílem práce poučné a návodné. Již za dob studijních vydal s kommentářem spis Martiani Capellae Nuptiae Mercurii cum Philologia (Vídeň, 1516) a připsal jej biskupovi Stanislavu Thurzovi. Z mladých také let pochází spracování (větším dílem v iambech) staročeské básně »Nové Rady« Smila Flašky z Pardubic, nadepsané Theriobulia Joannis Dubravii iurisconsulti et equitis aurati De regiis praeceptis, ve dvou knihách, věnované králi Ludvíkovi a vydané poprvé roku 1520 v Norimberce bez vědomí Dubraviova Linhartem z Doubravky, příbuzným auktorovým (po druhé v Krakově r. 1521 a po třetí ve Vratislavi r. 1614). V obor krasořečnický náleží sbírka řečí a listů příležitostných (vyd. v Prostějově r. 1549), jako na př. Oratio ad Sigismundum regem Poloniae de auxilio contra Turcas, Oratiuncula in nuptiis regis Poloniae Sigismundi iunioris, Oratio funebris in Sigismundi regis Poloniae exequiis a j.; také zajímavý výklad žalmový Commentarii in V Davidis psalmum ke sbírce jest připojen. Záležitostí hospodářských dotýká se spisek Libellus de piscinis et piscium, qui in eis aluntur, natura (Vratislav, 1547), obsahující v šesti knihách podrobný návod k rybnikářství, svědčící o znamenitém smyslu praktickém; do polštiny přeložil jej Ondř. Proga a vydal v Krakově r. 1600. Nejobšírnější a nejproslulejší Dubraviovo dílo jest Historia regni Bohemiae de rebus memoria dignis illa gestis ab initio Boemorum, qui ex Illyria venientes eandem Boiemiam in medio propemodum superioris Germaniae sitam occupaverunt. Libri XXXIII etc. (Prostějov, 1552), připsané Maximiliánovi II., nově zvolenému tehdáž králi českému; napřed jest položena stručná charakteristika země i lidu, uvedeny zprávy ze starých spisovatelů o dřevních národech v Čechách a potom přikročeno ihned k vypravování dějin od příchodu Čecha s Lechem až do zahynutí krále Ludvíka v bitvě u Moháče roku 1526. Celek dlužno nazvati pouhou kompilací, ba namnoze latinským spracováním kroniky Hájkovy s rozmanitými dodatky a proměnami; původnější a cennější zprávy obsaženy jsou téměř jen v posledním oddělení, kde spisovatel z vlastní zkušenosti příběhy vypisuje. Ve stilisaci zračí se nevšední obratnost, jinak převládá ráz rhétorický a vůbec okrasný, vlastenecká horlivost i hrdost národní na mnohých místech vyniká. Prvního vydání byl tištěn počet jenom skrovný, tak že kniha v cizině, pro niž se hlavně hodila, nedošla povšimnutí; teprve když r. 1570 Krato z Kraftheimu, životní lékař Maximiliána II., a Tomáš Jordán z Klausenburka přičinili se o nové vydání v Basileji, nastal obrat a historie Dubraviova rozšířila se záhy na vše strany, ježto mimo kroniku Sylviovu nebylo v novější době příhodného dějepisu českého latině psaného. Další vydání pořízena byla v Hanavě (1602) a ve Frankfurtě n. M. (1687). – Zevrubný životopis Dubraviův sestavil Ant. Rybička v ČČM. r. 1875; tam uvedena též veškera literatura starší i novější.