Duch

1. filozofie původně princip života (dech, dýchání, řecky pneuma, latinsky spiritus, hebrejsky ruach); společný princip myšlení, chápání, tvoření; nehmotná stránka člověka a světa, protiklad hmoty, na rozdíl od duše zpravidla neosobní. 2. psychologie psychická kvalita projevující se rozšířením a vyšší organizací vědomí (nous); nesubstanciální psychická skutečnost, neboli stav vznikající zvědoměním nevědomých obsahů a jejich aktivním zušlechtěním. Zpohledu individuální psychologie je duch "protipólem" nediferencované, nevědomé a primitivní psýché; 3. obecněji základní a charakteristická kolektivní myšlenková orientace (duch doby).

Ottův slovník naučný: Duch

Duch (řec. πνενμα, lat. spiritus, franc. esprit, etymologicky příbuzno s dech, dýchati, du-ji atd.) pojímá se nyní ve dvojím smyslu: buď stotožňuje se se jménem duše, anebo tak se liší, že o duši se mluví, pokud jsouc v těle vnímá, myslí, cítí i projevuje se zase skrze tělo, o duchu pak jakožto bytosti těla prosté, ale svých vniterných stavů si vědomé. V obojím však případě jest pamatovati, že tu naskytají se jen dvě slova jakožto označení téže substance jen dle rozdílných hledisek. Nauka o duchu (či pneumatologie, jak někdy bývá v metafysikách zvána) má dosti zajímavou historii. Ve filosofii řecké setkáváme se nehledíme-li k představám ducha a duchů již v mythologických a náboženských soustavách obsaženým – poprvé určitě u Anaxagora (* 500 př. Kr.) s naukou o duchu jakožto tvůrci světa, od hmoty zcela rozdílném, jednoduchém, všemocném a vševědoucím. U Platóna pojem ducha není odlišen jednak od pojmu boha, jednak od světaduše. Rozeznání ducha od duše redukuje se na žáka jeho Aristotela, jenžto oproti duši, jakou přičítá všemu organickému, v člověka klade ještě ducha jako mohutnost myšlení; duch (naproti duši) nevzniká ani nezaniká, nemá tělesného nějakého orgánu, sám nestrádá, ale arci tím, že vchází do duše jednotlivcovy, zakouší též změn stavů duše. Aristotelův názor metafysický přejal i v nauce o duchu, ale důmyslně jej prohloubil sv. Tomáš Aquinský tak, že překlenul dualismus světa hmotného a nehmotného právě naukou o lidské duši; dle něho jménem duch (spiritus) označuje se nehmotnost (immaterialitas) božské substance, a odtud přikládá se i všem substancím nehmotným a neviditelným. Na rozhraní novověké filosofie Descartes stanoví, že veškera podstata ducha spočívá v myšlení, tak jako podstata hmoty v rozprostraněnosti. Od dob pak Descartesa, Malebranche a j. ustaluje se více a více identifikování názvů duch a duše, leda s rozdílem svrchu vytčeným. Jen v monistických soustavách, idealistických a v identitní filosofii hlásán bývá již odchylný názor, který upomíná více na prvotní názor Anaxagorův. Tak na př. Hegelovi jest duch soubor idee a přírody, u monistů duch (resp. duše) a tělo jsou dvě stránky téhož reálna, u krajního idealisty Berkeleye jsou jen duchové a nejvyšší duch (Bůh) v nich způsobuje představy o hmotném světě atd. Poněvadž duch jest právě to, co působí, že člověk žije a to nejen tělesně žije, nýbrž myslí, soudí, cítí a chce, že tedy duch jest, jenž činí jádro a základ člověka a jenž vtiskuje mu určitý ráz, povahu, jimiž se liší od jiných lidí, pochopíme význam metaforických rčení, jako »má duch-æ, »jest duchaplný« a pod. Odtud mluvívá se o duchu nějakého plodu duševního, knihy, výtvoru uměleckého atd., čímž naznačiti se chce buď základní idea díla nebo zvláštní svérázný způsob tvorby jejich původce. Poněvadž pak tam, kde vyvine se společnost jednotlivců, » duch« každého jednotlivce na ostatní působí a sám vlivu jejich podléhá, tak že odtud se vyvíjí znenáhla a téměř nepozorovaně celková shoda v myšlení, cítění a snažení oné společnosti, která činí dojem, jako by založena byla v jediném obecnějším duchu, mluvíváme obrazně o duchu té společnosti, duchu kastovním, duchu národa, duchu času atd. Ča.

Související hesla