Duch svatý

, v křesťanství jedna ze tří osob, sdílených v jediné božské přirozenosti. Viz též Trojice Boží, dary Ducha svatého.

Ottův slovník naučný: Duch svatý

Duch svatý, též Duch svatýPáně, Duch svatý pravdy, Utěšitel, jest třetí božská osoba, soupod. statný s Otcem a Synem, o sobě však jsoucí; jest tedy Bůh jako Otec a Syn, maje s nimi jednu počten přirozenost, není však jen moc a síla Otcova neb Synova neb obou, neboť jako sám o sobě působí, tak i sám o sobě jest. To vše víme jen ze zjevení; tak Písmo sv. a a všechna tradice katol. učí předně, že D. s. jest Bůh: sv. Petr praví, že Ananiáš a Safira selhavše Duch svatýu such svatému neselhali lidem, ale Bohu (Sk. ap. 5, 4); sv. Pavel praví, že člověk spravedlivý jest chrám boží, neboť D. s. přebývá v něm (I. Kor. 3, 16); co Písmo na jednom místě jmenuje dílem božím, na druhém jmenuje dílem Duch svatýa such svatého (Is. 6, 9-Sk. ap. 28, 25); vlastnosti Duch svatýu such svatému připisuje, jež Bohu toliko náležejí, všudypřítomnost, všemohoucnost, vševědoucnost a p. Za druhé Písmo Duch svatýa s-tého vždy rozeznává od Otce a Syna, pravíc, že z Otce pochází, že od Otce i od Syna jest poslán na svět, že apoštolům vše připomene, cožkoli Syn jim mluvil, že těší apoštoly, vydává svědectví o Synu, rozděluje dary dle své vůle atd., působí-li však o sobě, také jest o sobě, dle zásady: operationes sunt suppositorum. – D. s. pochází z Otce a Syna jako z jednoho principu; že z Otce pochází, to praví Písmo tímto výrazem; praví pak, že od Syna přijímá pravdu a vědomost (Jan 16, 13), že jest od Syna poslán, jako od Otce, že jest Duch svatý Synův, což znamená, že ze Syna pochází; neboť v Božstvu pro naprostou jednoduchost není co jiného bytnost a co jiného vědomost pravdy, jak sv. Augustin praví, protož přijímá-li od Syna vědomost, přijímá od něho bytnost, neboť věděti jest jemu býti; poslánu býti předpokládá nějaký poměr posílajícího k poslanému, buď dle moci nebo dle rozumu nebo původu; ale Syn není nad Duch svatýa such svatého ni mocí ni rozumem, neboť všecky vlastnosti, jež nejsou osobní (rozeznávající jednu osobu od druhé) jsou třem osobám společny, a D. s. jest všemohoucí a nejvýš moudrý jako Syn; tudíž posílá-li Syn Duch svatýa such svatého, děje se to proto, že ze Syna pochází; z téhož důvodu slove Duch svatýSynův jako Duch svatý Otcův, t. j. Duch svatýOtcův jest proto, že z Otce pochází, protož jen z téhož důvodu může slouti Duch svatý Synův; neboť kde nevystupuje poměr původu u osob božských, jest vše společné třem osobám a nemohl by slouti Duch svatý Synův, kdyby ze Syna nepocházel. – Toto učení bylo od počátku v církvi, jež každou úchylku později vzniklou vždy zamítla, jak tvrzení Sabelliovo ve III. stol, že D. s. není osoba, nýbrž jenom jiný název téhož Boha a téže osoby dle jiné činnosti, pokud totiž posvěcuje člověka, tak i tvrzení Makedoniovo ve IV. stol., že D. s. jest tvor Synův a že z Otce nepochází; církev východní rozkolnická tvrdí, že D. s. pochází z Otce toliko, dovolávajíc se na Písmo, jež prý nepraví, že »ze Syna pochází«, a na výroky některých sv. Otců východních; avšak tito proti Makedoniovi tvrd li, že D. s. pochází z Otce, ale nepravili, že z Otce toliko pochází, aneb že ze Syna nepochází, ostatní však Otcové východní i západní učí, že pochází z Otce i Syna; protož dle zásady »si ita credendum, cur non ita dicendum«, přidáno jest »Filioque« do symbolu. Způsob původu jest vespolné dchnutí lásky, jíž Otec a Syn se milují; a že ve světě viditelném nijaká věc tímto způsobem nevzniká, protož výrazy jak způsobu (spiratio) tak výmezu osoby Duch svatýa such svatého) nevyjadřují úplně věci, nýbrž jen poněkud a dle obdoby; neboť »dech, duch« znamená vání a pohyb vzduchu, jenž předmětem pohybuje, a svým směrem ho sklání; D. s. pochází na způsob vůle (Syn na způsob poznání) a tudíž lásky, láska pak vůbec sklání milujícího k milovanému; D. s. tudíž pochází z vůle boží, jako by svatě dchnutý (sancte spiratus), a ačkoli Otec i Syn jest duch a svatý, naznačujeme obojím názvem v jedno spojeným (z nedostatku jiného) třetí osobu božskou; nikdy však Písmo třetí osobu nejmenuje Synem, zrozeným a jednorozeným Z toho pak plyne učení o činnosti Duch svatýa such svatého, neboť, ačkoli dílo boží na venek (stvoření, zachovávání, řízení světa atd.) působí celá nejsv. Trojice, přece Písmo i tradice některé skutky boží (a tudíž i vlastnosti, z nichž původ mají) připisuje jedné osobě spíše než ostatním, Otci všemohoucnost, Synu moudrost, Duch svatýu such svatému lásku a případné působení: jest původce všeho života, přirozeného i nadpřirozeného; při stvoření světa vznášel se nad vodami. vkládaje (jak sv. Otcové vykládají) do jednotlivých částek hmoty princip života a plození, oživil prvního člověka a (dle sv. Otcův) i posvětil zároveň, těší a povzbuzuje, dává dobrá vnuknutí, vede člověka po cestách pravých, nadchnul proroky a apoštoly, řídí církev Kristovu, udílí svou milost, posvěcuje člověka, hlavně ve svátostech, a vchází pak se svými dary do duše jeho jako do chrámu vyzdobeného, na onom světě odhalí spravedlivým obraz Boha věčného, t. j. Syna. v němžto i Otce i Duch svatýa s-tého v podstatě zříti a takto blaženi budou. – O Duch svatýu such svatém hlavně psal sv. Basilius (De Spiritu S.) a sv. Augustin (De Trinitate). Šo

Související hesla