Duchoborci

, ruská křesťanská sekta, založená v 18. stol. Její členové odmítali uznat církevní hierarchii i světskou moc, zavrhli prapravoslavnou církev (viz též pravoslaví) a jeho liturgii (včetně svatých obrazů, svátostí a duchovenstva) a neuznávají Starý zákon ani Nový zákon; odmítají i dědičný hřích (viz též Adam a Eva). Podle nich Bůh přebývá v pravověrných a ztělesňuje se ve vyvolených jedincích, živých bozích a bohorodičkách (vůdcích sekty, jejichž poslání a funkce byly dědičné). V roce 1898 duchoborci hromadně emigrovali do Kanady, kde vznikla jejich hlavní centra. Hlavní část hnutí působí od roku 1939 pod názvem Jednota Kristových duchovních společenství.

Ottův slovník naučný: Duchoborci

Duchoborci, ruská sekta racionalistická. Velmi se podobá pravdě, že učení duchoborské a vzrostlé z něho molokánství vzniklo podobně, jako novější ruské sekty racionalistické, zejména štundismus a paškovština, pod vlivem německého protestantství. V stol. XVI. a XVII. vyskytovali se protestanté mezi pravoslavnými Rusy zřídka. Teprve od té doby, když Petr Velký, zaváděje na Rusi řády západoevropské. počal zváti do Ruska cizí, zejména německé učence a řemeslníky, utvořily se tu ponenáhlu celé osady protestantské. Od té doby vyskytují se i mezi ruským lidem, ač jen sporadicky, přívrženci protestantismu. Do širších vrstev lidu vnikl však racionalismus západoevropský teprve od války sedmileté, kdy vojska ruská v Německu přicházela ve styk s tamním protestantským obyvatelstvem. Počátkem 2. pol. XVIII. stol. vyskytli se na různých místech jižního Ruska, a sice v gub. tambovské, charkovské a jekaterinoslavské hlasatelé nového, svobodomyslného učení, proti nimž tamní duchovní správa uznala za nutné vystoupiti. Největší pozornost obrátil k sobě kozák Silujan Kolesnikov, jenž v osadě Nikolské v jekaterinosl. gub. zřídil celou náboženskou obec, držící se zásad čistě racionalistických Jekaterinoslavský biskup Amvrosij, zkoumaje učení Kolesnikova, nazval je duchoborstvem, chtěje tím dáti na jevo, že přívrženci nového učení zápolí s duchem sv. (bortcja = zápoliti). Toť první zpráva o sektě duchoborců v, kteří sami se nazývají duchovními křesťany. Již za živobytí Kolesnikova rozšířilo se nové učení do gubernie charkovské a tambovské; střediskem jeho zůstávala však osada Nikolská za Kolesnikova, jenž se dožil vysokého stáří, i za synův jeho, kteří zdědili po něm náčelnictví v sektě. Po jejich smrti stal se autoritou v sektě duchoborské kupec Ilarion Pobirochin ve vsi Gorělé v tamb. gub. Byl člověk velmi sečtělý a výmluvný, tak že se mu podařilo získati sektě množství nových přívržencův. Jsa však náchylným k mysticismu, došel přesvědčení, že jest novým synem božím, jenž bude jednou souditi celý svět a po příkladě evangelickém zvolil si z učedlníků svých 12 apoštolův, jež nazval »archanděly«, a mimo ně jiných 12, které nazval »smrtonosnými anděly«. Jeho výstřednosti a smělá propaganda přiměly vládu k jeho odstranění. Byl s celou rodinou svou poslán na Sibiř. Úřady světské i duchovní chovaly se k přívržencům sekty duchoborské od samého jejího vzniku dosti přísně. Nyní se opatření jejich ještě zostřila, a za vlády cara Pavla I. byli duchoborci pronásledováni nemilosrdně: trestáni pokutami peněžitými, odváděni k vojsku, šiřitelé nového učení trestáni tělesně a posíláni na Sibiř. Po nastolení Alexandra I. nastal však obrat v názorech vlády na sektářství, a ukazem carským z r. 1803 nařízeno, že přesvědčení náboženské nemá býti příčinou k pronásledování duchoborcův a jen tehdy, když přestoupí platné zákony státní, že smějí býti trestáni. Chtěje pak zničiti vliv duchoborství na pravoslavné, vykázal r. 1804 duchoborcům zvláštní krajinu v poříčí řeky Moločné u moře Azovského, kde každý osadník obdržel 15 desjatin půdy a mimo to byl na 5 let osvobozen od daní. Sem přestěhovali se za nedlouho nejen duchoborci z gubernií evropských, nýbrž dovoleno i vypovězencům ze Sibiře zde se usazovati. Do té doby spadá i činnost nejproslulejšího náčelníka sekty duchoborské Savelije Kapustina. Tento bývalý gardový poddůstojník vynikal jak statnou, mužnou postavou, tak i neodolatelnou výmluvností, pozoruhodnou pamětí (znalť prý celou bibli z paměti) a duchem organisatorským. Usadiv se mezi duchoborci, získal si vynikajícími vlastnostmi svými za nedlouho obecné úcty a vážnosti, tak že byl po dlouhou dobu duševní hlavou všech duchoborcův. Na řece Moločné zavedl společenství majetku, rozděloval práce, zakládal zásobárny a průmyslové závody a povznesl osady na vysoký stupeň blahobytu.Když však na sklonku panování Alexandrova a hlavně po nastolení Mikuláše I. poměr vlády ruské k sektářům se opětně změnil, uznán i Kapustin za osobnost nebezpečnou a uvězněn. Po nějaké době byl sice za výkupné propuštěn na svobodu, ale na veřejnost již nevystupoval. Náčelnictví v osadách se ujal zatím Vasil Kalmykov, člověk panovačný, mravů nikoli bezúhonných, za něhož nastala na řece Moločné pravá hrůzovláda. duchoborci s ním se nesrovnávající pronásledováni, souzeni zvláštní tajnou radou a mučeni nejhroznějšími způsoby. Konečně učinila vláda přítrž jeho řádění; duchoborci však byli přinuceni buď přijati pravoslaví, nebo se vystěhovati na Kavkáz. Většina zvolila Kavkáz, kdež počátkem let čtyřicátých založili osadu Slavjanku dosud vzkvétající. Po různu vyskytují se duchoborci ve všech jižních a vých. guberniích ruských, ač nikde nedosahují značného počtu. Příčinou toho jest příliš abstraktní ráz jejich věrouky, málo přístupné prostému Rusovi. Jediným pramenem věrouky duchoborcův jest vnitřní zjevení neboli osvícení BohaSlova, přebývajícího v duši člověka. Plodem tohoto zjevení jest podání, chované v celosti v paměti a v srdcích všech duchoborci cův dohromady a slove u nich knihou života. Jeho zevní formou jsou duchoborské žalmy, složené na způsob žalmů Davidových. Svatých písem křesťanských duchoborci sice nezavrhují, ale nepokládají je za neomylná. Nebylať psána samým Ježíšem, nýbrž po jeho smrti po paměti lidí, kteří se mohli mýliti. duchoborci věří v jediného, všemohoucího Boha, stvořitele světa, vykupitele lidí, jenž kárá hříšné a odměňuje spravedlivé. Po své bytosti jest duchem síly, moudrosti a vůle. Trojice božská jeví se jim pouze ve zvláštních vlastnostech jediného Boha: Otec jest světlo, Syn život, sv. Duch pokoj; v člověku jeví se Bůh Otec pamětí, Syn rozumem, sv. Duch vůlí. duchoborci neuznávají ani zvláštní osobnosti Boha; Bůh jeví se jim pouze různými silami všehomíra a schopnostmi člověka. Synem božím jest jim »duch vtělené lásky a moudrosti, nevýslovné radosti a útěchy«. Tento duch rodí se znova v každém člověku skrze živé, vnitřní slovo, sloužící za nástroj osvícení. Duše lidská jest obrazem božím, vládnouc pamětí, rozumem a vůlí, čímž se podobá Trojici božské. Duše lidská byla už před stvořením světa hmotného a již tehda padla. Za svůj pád byla vyhnána do světa hmotného, jenž jest jejím žalářem. Pádem Adamovým znázorněn hmotně její pád duševní. Duše lidská padá po třetí i nyní, kdykoli dbá své vlastní slávy na místě slávy boží. Dědičného hříchu však není; každý hřeší jen sám osobně, jako může býti spasen jen pro zásluhy své vlastní. Vykoupení není nic jiného, než vnitřní osvícení duše. Historického Krista duchoborci nepopírají, ale mají ho jen za nejlepšího z lidí spravedlivých; není však příčiny, aby se mu nemohl vyrovnati i jiný člověk. Na kříži trpěl jen proto, aby dal příklad, jak se má trpěti za pravdu. Z mrtvých vstání Krista také nepopírají, ale věří pouze ve vzkříšení jeho ducha, jenž přebývá neviditelně v pokolení vyvolených. Život budoucí představují si tak, že těla hmotná ovšem z mrtvých nevstanou, ale vzkřísí se padlá duše lidská. Svět nikdy nevezme za své, nýbrž bude trvati stále. Rozdíl mezi světem nynějším a budoucím jest ten, že potom nebude hříšných, a budou jen lidé spravedliví, kteří se budou roditi, žíti, pracovati a umírati, jako lidé nynější. Vycházejíce z těchto zásad, duchoborci neuznávají. učení církve katolické o samospasitelnosti, hierarchii, církevních obřadech a svátostech. Církví jsou jim všichni vyvolenci boží, ať náležejí do svazku jakékoli viditelné církve. Sebe nazývají živými chrámy božími. duchoborec sám jest si knězem, oltářem i obětí. Oltářem jest srdce, obětí vůle a knězem duše. Jedinou vrchní hlavou církve jest Bůh, vtělující se v podobě Boha-Slova v duši každého vyvoleného. Povinností tohoto jest, hlásati jiným živé slovo boží. Uznávajíce pouze duchovní bohoslužbu, zavrhují všeliké obřady i svátosti křesťanské, nekoří se kříži ani obrazům svatých, nectí jejich ostatkův a nevidí nijakého prospěchu v přímluvě svatých, pročež se k nim nemodlí. Křtíti vodou jest zbytečno; křtem jest osvícení duše; totéž soudí o biřmování; zpovědí jest skroušenost srdce před Bohem, rozhřešiti člověka může pouze Bůh, a nikoli člověk; svátostí oltářní jest vnitřní ospravedlnění skrze víru a lásku. Manželství nevyžaduje obřadu; postačí mu vzájemná láska snoubenců. Postem jest duchoborcům všeliká zdrželivost. Ke společné modlitbě scházejí se ve svátek do obyčejné světnice, kde mužští sedí na pravé, ženy na levé straně a čtou nebo zpívají své žalmy. Učiteli jsou bezúhonní starci, kteří se těší neobmezené úctě vší obce. Úcta ke stáří jest mezi duchoborci všeobecná. Mravouka duchoborcův jest velmi přísná. Poněvadž svět jest jen žalářem duše, nutno radostí jeho se vzdalovati. Všeliké rozkoše tělesné, zábavy, hry jsou z osad duchoborských vyloučeny. Uznávajíce Boha za jediného pána vyvolených božích, nevidí potřeby nijaké vlády světské, ač z nezbytnosti uznávají moc cara, a v modlitbách svých ho vzpomínají. Přísahy však nepřijímají a zbraně se štítí. Povinnost vojenskou vykonávají ve sborech zdravotních a jiných, nevyžadujících nošení zbraně. Soudy světské mají za omylné a rozepře své vyrovnávají sami mezi sebou. Nejvyšším trestem duchoborců jest vyloučení z obce Nejlepší spis o duchoborcích jest O. Novického duchoborcy, jich istorija i věroučenije (Kijev, 1882). Česky psal o nich Jar. Hrubý v knize Sektáři na Rusi (Praha, 1891). Hbý.

Související hesla