Duhovka


1. anatomie iris – část oka ve střední vrstvě oční koule, uprostřed níž je otvor, zornice (pupilla). Pigmentace duhovky určuje „barvu" oka. Obsahuje hladké svaly, které mohou měnit velikost zornice v závislosti na množství dopadajícího světla;
2. archeologie lidové označení pro zlaté keltské mince z přelomu letopočtu; 3. zoologie drobné sladkovodní ryby z řádu gavúnů (např. rody Glossolepis, Melanotaenia) z Austrálie, Nové Guineje a přilehlých ostrovů.

Ottův slovník naučný: Duhovka

Duhovka (iris. I. Anatomie. duhovka jest v oku barevná blána, která jako diafragma, v jehož středu, něco málo excentricky dolů a dovnitř, nalézá se kruhovitý otvor, zornice, napjata jest za rohovkou a dělí přední komoru od zadní. Na přední ploše duhovky vidíme již makroskopicky jemnou kresbu ve způsobě dvou kroužků blíže okraje pupillárního i ciliárního se nalézajících; jmenujeme je kroužek duhovkový větší a menší (annulus iridis major et minor). Mimo to pozorujeme kresbu radiální, kterou tvoří jemné řasy a sice z části strukturní, z části funkcionální. Konečně tvoří se ještě rasy koncentrické při roztažení zornice. Barva duhovky jest různá; úplně bezbarvá jest u albínů, u kterých jak v stromatu tak i v tapetu barvivo úplně schází, a tu zdá se duhovka býti červenou, poněvadž jí prokmitává červená barva cev krevních. Modrá barva duhovky nezakládá se na modrém barvivu, nýbrž jest to pouhý optický zjev, podobně jako se nám zdá obloha býti modrou, a jeví se, když jest ve stromatu barvivo skrovné a prokmitává pouze skrze stroma černé tapetum. Šedá nebo šedozelená duhovka má ve stromatu ve hvězdovitých buňkách více pigmentu; tmavohnědé duhovky děkují svoji barvu velké hojnosti temného barviva v buňkách stromatu. – Co do histologické skladby duhovky rozeznáváme na ní především dvě vrstvy, které zcela odpovídají embryonálnímu vývoji jejímu, totiž vrstvu cevnatkovou (pars uvealis iridis) a vrstvu sítnicovou (pars retinalis iridis.) Čásť cevnatková skládá se opět ze tří vrstev: z epithelu, vrstvy buněčné a vrstvy cevnaté. Čásť sítnicová složena z jemné vrstvy průhledné a z vrstvy velkých buněk s hojným barvivem-Svaly duhovky jsou hladké a to dvojí: sfinkter a dilatator; onen objímá zornici jako kroužek asi 1 mm široký, kdežto vlákna dilatatoru probíhají radiálně a jsou zvlášť u člověka ne. snadno znatelna. – Co se cev duhovky týče, pocházejí její tepny z větší části z obou dlouhých ciliárních tepen zadních, které za ciliárním okrajem jejím tvoří kroužek cev (circulus arteriosus iridis major), do kterého se ještě vlévají tepenky scleru perforující, přicházející od předních tepen ciliárních. Vlastní tepenky duhovkové probíhají radiálně a tvoří mezi 2. a 3 třetinou svého průběhu četné anastomosy, z čehož vzniká opět menší kroužek tepenní (circulus arter. iridis minor), u pupillárního okraje se tepenky pak otáčejí a přecházejí přímo v žíly. Z oblouků těch vycházejí četné kapilláry, kdežto ostatní síť kapillární blíže přední a zadní plochy duhovky jest dosti řídká. Veny z duhovky vystupující vlévají se, četné anastomosy tvoříce, hlavně do ven cevnatkových, a tak do vasa verticosa Stensoni. Nervy duhovky pocházejí od nervů ciliárních, které tvoří v krajině řasinkového tělesa pleteň zvanou annulární, z které jednotlivé svazečky nervové do duhovky centripetálně vnikají, pleteně tvoří a určeny jsou hlavně pro oba svaly duhovkové, pak prostupují četná vlákna vasomotorická k cevám, i zdá se, že jemná pleteň pod epithelem skládá se z vláken sensitivních. Vlákna motorická přicházejí od nervu okohybného (nervus oculo. motorius) a innervují sfinkter, jenž zornici zužuje; vlákna sympathická přicházejí od nervu sympathiku, innervují dilatator, který zornici zvětšuje, a zásobují stěny cev; vlákna sensitivní pocházejí od první větve nervu trojklaného (ramus ophthalmicus nervi trigemini). II. Fysiologie. Nejhlavnější funkce duhovky jest diafragmatická, aby totiž zamezila paprskům příliš periferním vniknutí do oka a tím odstranila sférickou a chromatickou aberraci paprsku a umožnila tvoření se ostrých obrazů na sítnici; účinkuje tedy úplně tak, jako diafragmy v přístrojích optických. Druhá funkce duhovky jest fotometrická, v tom záležející, že zúžením nebo rozšířením zornice do oka se dostává buď méně buď více paprsků dle okamžité potřeby; čím intensivnější jest osvětlení, tím více zužuje se zornice a naopak. Dále jest funkce duhovky synergická s akkommodací a konvergencí. Při pohledu do neskonalé dálky jest zornice co nejvíce rozšířena. akkommodační sval neúčinkuje, osy oční jsou rovnoběžny a svaly přímé vnitřní pranic se nenamáhají. Avšak čím bližší předměty oko fixuje, tím více zornice se zužuje, tím více napíná se akkommodační sval, aby konvexitu čočky na tu kterou vzdálenost přizpůsobil, tím více napínají se oba vnitřní svaly, aby pro tu kterou vzdálenost docílily příslušné konvergence optických os. Mimo to duhovka podporuje poněkud i činnost akkommodačního svalu a snad i přispívá k sekreci komorní vody. Zornice jest velká ve věku dětském, při tmavém osvětlení, při akkommodaci do dálky, při velkých bolestech, při psychických dojmech strachu, leknutí, zlosti, při myopické refrakci oka. Zúžená jest zornice u starců, při intensivním osvětlení, při akkommodaci na blízké distance, při hypermetropické refrakci, u presbyopie. O pathologickém rozšíření nebo zúžení zornice bude ještě pojednáno pod hesly Mydriasis a Myosis. Atropin a jemu příbuzné léky mydriatické zornici rozšiřují, naproti tomu eserin a příbuzné léky myotické zornici zužují. III. Pathologie. A) vady vrozené pozorujeme následující: 1. 2. Rozeklanost duhovky (coloboma iridis) jest částečný nedostatek duhovky, téměř bezvýjimečně dolení její částky. Příčinou této vady jest nepravidelné chování se t. zv. foetální štěrbiny oční, která se ve vývoji oka velmi záhy tvoří, aby části mesodermu (budoucímu sklivci) umožnila vniknutí do poháru vidmého, a která se pak opět uzavírá a v pravidelných případech žádné stopy nezanechává. Rozeklanost duhovky má různé stupně, tak že někdy schází pouze nepatrná čásť na dolením okraji pupillárním, čímž zornice nabývá tvaru hruškovitého, jindy schází čásť větší až k okraji ciliárnímu sáhající, jindy ještě značnější čásť, tak že zbývající duhovka nabyla podoby podkovy, konečně může scházeti téměř celá duhovka, tak že z ní zbývá pouze lem na hořejší části více méně půlměsíci podobný a tak blíží se již rozeklanost aniridii. V případech mírných rozeklanost duhovky zraku nevadí, ve stupních vyšších dostavují se podobné subjektivní příznaky jako při anirii, zvláště heliofobie. Také tato vada mívá často komplikace a sice tytéž jako anirie. Lékařská činnost obmezuje se při rozeklanosti duhovky na tytéž palliativní prostředky jako u anirie, na ordinaci ochranných a stenopaeických brejlí. 3. Nepravidelnost zornice (dyscoria) jest vada, při níž zornice jest různě znetvořena, šišatá. hruškovitá, trojlaločná atd. Není-li jiných důležitějších komplikací, zvláště srostění okraje zornice se předním pouzdrem, dyskoria nevadí vidění. Vzniká buď jakousi překážkou vývoje duhovky, nebo jest následkem jakéhosi embryonálního processu zánětlivého.Lékařského působení při dyskorii pravidelně nebývá zapotřebí. 4. Štěrbinovitá zornice (corestenosis) jest zvláštní typická forma dyskorie, při níž zornice jest štěrbinovitá, jak ji z pravidla u šelem kočkovitých shledáváme. Nevadí vidění obyčejně pranic. Platí o ní vše, co jsme o dyskorii uvedli. 5. Dirkovatostí (polycoria) nazýváme vrozenou vadu duhovky, když v ní nalézáme více než jeden otvor; mohou býti dva (diplocoria) nebo tři (triplocoria), neb i více (polycoria). Vada tu bývá někdy komplikována s persistencí pupillární blány Wachendorffevy; obyčejně však jest následkem zánětlivého processu embryonálního. Klinického významu nemívá; zřídka kdy vyžaduje iridektomie. 6. Zornice mimoústřední (ectopia pupillae) jest vada, při níž zornice odpovídajíc fysiologické ekopii, pošinuta jest dolů a dovnitř. Klinického významu obyčejně nemá. 7. Různobarevnost duhovky (heterochromia iridis) nazýváme vadu pouze kosmetickou, když některý více méně široký sektor duhovka ky jest jinak zbarven než ostatní duhovka 8. Pestrobarevnost duhovky (polychromia iridis) jest podobná vada, u které různé zbarvení duhovky jest nepravidelně rozděleno. 9. Různobarevnost očí (heterophthal mus) nazýváme vadu též pouze kosmetickou, při které duhovka každého oka jest nápadně jinak zbarvena. U psů vadu tu shledáváme mnohem častěji než u člověka. 10. Běláčnost duhovky (albinoismus iridis) jest nedostatek barviva, který se téměř nikdy neobmezuje pouze na duhovku, nýbrž jest povšechný. Častěji objevuje se u zvířat nežli u lidí, zvláště u myší, krys, koček, králíků, zajíců, daňků, jelenů, slonů, vrabců, vlaštovek, kavek, koroptví a j., zřídka u ježků, netopýrů a j. Albinati jsou heliofobičtí jako při anirii, a hodí se pro ně tytéž prostředky, které aniridickým dobře slouží. 11.Černěnkou duhovky (nigrities iridis) jmenujeme přebytek barviva, tak že duhovka jest úplně černá; nebývá ovšem jen na duhovku obmezen, nalézáme přebytek barviva též ve skléře, která bývá jako černě mramorovaná, někdy i v sítnici, také ve vrstvě Malphighiově kůže bývá nadbytek barviva. Vada ta jest velevzácná jak u lidí tak u zvířat. U lidí pozoroval jsem ji mezi 150.000 pacienty pouze třikráte a ze zvířat viděl jsem ji pouze u jednoho zajíce a u jedné koroptve. Klinického významu nemá žádného. 12. Trvalost pupillární blány Wachendorffovy (persistentia membranae pupillaris Wachendorffii) jest vada obyčejně bezvýznamná, kde jednotlivé obliterované cévy téže blány se neresorbují a setrvají. Nalézáme ji obyčejně pouze náhodou, když ten který pacient k vůli jiné chorobě nebo vadě oční, zvláště refrakční naší pomoci vyhledává. B) Zánětlivé nemoci duhovky. 1. Překrvení duhovky (hyperaemia iridis) může nastati buď jako samostatný neduh po přílišném namáhání zraku, jmenovitě při vadách refrakce, u myopů, hyperopů a astigmatiků, když tyto vady nejsou správně korrigovány; neb jest symptomatické při vniknutí cizích těles do rohovky; též bývá následkem zánětů ústrojů vedlejších. nebo konečně jest to prodromální stadium budoucích iritid. Při hyperaemii duhovky shledáváme pericorneální injekci, lehké zbarvení duhovky, úzkou a lenivě na světlo reagující zornici, a mírné příznaky ciliárního dráždění (čivová bolest, slzení, světloplachost a křeč víček). Při léčení hyperaemie duhovky musíme především míti zřetel k aetiologickým momentům, a když po jejich odstranění ještě něco podniknouti chceme, stačí mírná antiflogosa, studená sprcha, po případě nakápnutí slabého roztoku atropinu. 2. Zánět syrovátečný (iritis serosa) jest onemocnění duhovky obyčejně obojstranné, které se nejčastěji dostavuje u ženských při dospělosti a odkvětu pohlavním. Řídčeji vyvíjí se na základě příjice, tuberkulosy nebo rheumatismu, nebo přidružuje se ke hlubokým zánětům rohovky. Neobmezuje se z pravidla na duhovku, nýbrž zachvacuje mimo blány Descemetovy též ostatní cevnatku, sklivec, ba i optický nerv a sítnici, tak že bychom ji v jistých případech pokládati mohli za serosní panofthalmii. Příznaky zánětlivé bývají mírné. Perikorneální injekce jest široká, violová, napjetí oka zvýšené, na zadní stěně rohovky nalézáme praecipitáty iritických produktů nebo i autochtonní bujení endothelu; přední komora je hluboká, duhovka dekolorována, zornice dosti rozšířena, nehybna, zadní srostění žádné nebo malé, bolesti mírné, porušení zraku značné. Průběh zánětu syrovatečného bývá liknavý, konečné výsledky při léčení přiměřeném dosti dobré; výjimečně hrozí zákal nebo postupující úbyt oka. Léčení přímé počínáme atropinem, avšak opatrně s neustálou kontrolou vnitroočního tlaku, pak resorbentia. Vnitřně předpisujeme roboratie, kali jodatum, natrium salicylicum, potovou kuru, po případě protipříjíčnou; třeba-li, provádíme i paracentesu přední komory nebo též iridektomii. 3. Tvořivý zánět duhovky (iritis plastica) může objeviti se u dětí ještě v lůně matčině, rovněž jako u vetchých starců a činí téměř dvě procenta neduhů očních, spočívaje ve valné většině případů na povšechné příjici; řídčeji vyskytuje se u lidí sešlých, tuberkulosních nebo skrofulosních a v rekovalescenci po akutních infekčních nemocech, zvláště neštovicích. Zánětlivé příznaky bývají u tvořivého zánětu velmi značny, perikorneální injekce intensivní, rudá, někdy i chemosa, tense oka obyčejně snížena, rohovka čirá, přední komora něco zúžena, duhovka jeví saturovanou dekoloraci a zašlost kresby; zornice jest zúžena, na jejím okraji objevují se zánětlivé produkty, které jej na přední pouzdro čočky připoutávají; reakce zornice velmi lenivá neb žádná; subjektivní příznaky ciliárního dráždění značny, zvláště převládá čivová bolest, u lidí citlivých přidružuje se vrhnutí i horečka; porušení zraku nebývá značné. Tvořivý zánět duhovky jest vždy onemocnění oka velmi závažné, vyléčí se však z pravidla a to tím jistěji, čím dříve chorý do rukou zkušeného lékaře se dostane (promeškání jediného dne, ano i pouze několika hodin může se oku státi osudným) a není-li těžkých komplikací, zvláště onemocnění řasnatého tělesa, a je-li výživa pacienta slušná. Dostaví-li se úplné srostění zadní s pouzdrem čočky, jest oko ohroženo, a může zahynouti buď sekundárním glaukomem, nebo postupujícím úbytem. – Léčení přímé započneme energickou atropinisací a předpisujeme mimo to resorbentia, v případech luetických zavedeme ihned energické léčení protipříjičné; i když žádné příjice dokázati nelze, ordinujeme v případech závažnějších kali jodatum. Při velikých bolestech čivových upotřebujeme léků narkotických, zvláště podkožných injekcí morfia, pak pro okamžitou úlevu kokainu, při bolestech nesnesitelných a dlouhotrvající bezsennosti uchýlíme se někdy i k pijavkám. Mimo to třeba předpisů dialektických; nemocný musí zachovávati klid (nejlépe jest umístiti jej na lůžko v komnatě poněkud zatemněné, dobře větrané) a vystříhati se všech dráždidel, každého rozčilení atd. 4. Zánět duhovky tvořivosyrovátečný (iritis seroplastica) stojí, co se příznaků týče, uprostřed mezi záněty právě popsanými a blíží se brzo té, brzo oné formě; platí o něm téměř vše, co uvedeno o zánětu syrovátečném. 5. Hnisový zánět duhovky (iritis purulenta seu parenchymatosa) pozorujeme nejčastěji po úraze (dříve také po operacích nedesinfikovanými nástroji), pak druhotně jako následek hnisových processů v rohovce nebo v hloubi oka, konečně i jako zjev metastatický. Zánětlivé příznaky při něm jsou velmi hrozivé a turbulentní: víčka naduřená, rudá, horká; spojivka bulbární chemotická; komorní voda kalná nebo talovitost přední komory; duhovka naduřená, žlutavě zbarvená, někdy v ní pozorujeme patrné cévy neb i malé výlevy krevní: zornice úzká, zánětlivými produkty zastřená a nehybná. Příznaky subjektivní jsou taktéž velmi těžké, zrak značně porušen; často příznaky celkové: vrhnutí a horečka. Výjimečně probíhá někdy bez značných příznaků ciliárního dráždění, více liknavě. Zánět hnisový jest onemocnění velmi těžké, prognosa zlá, oko ve valné většině případů hyne panofthalmií. Co se léčení týče, zkouší se obyčejně mimo klid a zdravý vzduch chinové praeparáty a víno; vlažné obklady, svěrací obvaz, pijavky, nahlá merkuriolisace; hrozí-li oku již ztracenému panofthalmie, můžeme oko vykloubiti, abychom nemocného zbavili dlouhého utrpení. 6. Hlivový zánět duhovky (iritis gummosa) poskytuje podobný obraz jako zánět tvořivý nebo tvořivosyrovátečný, jen že poblíže pupillárního okraje nalézáme malé žlutavé uzlíky hlivové. Jest vždy původu příjičného a vyžaduje téhož léčení jako tvořivý zánět téhož původu. Podobně mohli bychom tak mluviti o tuberkulosním a leprosním zánětu duhovky, zmíníme se však o tom lépe při granulačních nádorech duhovky. 7. Hostcový zánět duhovky (iritis rheumatica) objevuje se hlavně u lidí hostcem trpících a má velkou náchylnost k recidivám. V případech t. zv. klinických pozorujeme často, že perikorneální injekce je velmi značná, violové barvy a zasahuje dosti hluboko do skléry, a že intensita její není v žádném poměru k zánětu duhovky samé. Přímé léčení vyžaduje téhož, jako zánět tvořivý; vnitřně dáváme natrium salicylicum. 8. Kapavkový zánět duhovky (iritis gonorrhoica) jest pouhá forma aetiologická, jinak klinicky neliší se od zánětu tvořivosyrovátečného; taktéž snadno recidivuje. 9. Soucitný zánět duhovky (iritis sympathica) vyskytuje se jako soucitné onemocnění na oku druhém, buď co syrovátečný nebo tvořivý i tvořivosyrovátečný zánět, a bude o něm obšírněji pojednáno ve článku o soucitném onemocnění oka. 10. Druhotný zánět duhovky (iritis secundaria inducta) může zaveden býti buď z předu na zad následkem různých hlubokých zánětů rohovky, nebo ze zadu ku předu při různých onemocněních cevnatky, odchlípení sítnice, při měchožilu a zhoubných nádorech očních. Probíhá obyčejně velmi chronicky, někdy beze všech zánětlivých příznaků povstává jedna zadní synechie (přirostění duhovky) za druhou, nebojsou příznaky zánětlivé nepoměrně mírné. Ze předu zavedený druhotný zánět duhovky jest prognosticky důležitý při hlubokém zánětu rohovky: čím dříve se dostaví, tím horší jest prognosa; ze zadu zavedené druhotné záněty jsou obyčejně bezvýznamny vzhledem k mnohem těžšímu, oko ohrožujícímu neduhu, jenž je byl indukoval. 11. Úplavičný zánět duhovky (iritis diabetica). Pod tímto jménem popsal Leber zánět duhovky vyskytující se u lidí úplavicí stižených, při kterém hojné zánětlivé produkty do přední komory vnikají a talovitost téže komory tvoří. Přes to prý zánět ten mívá příznivý průběh. Nemohu o tom podati samostatný úsudek, nenaleznuv v praxi své podobného případu. C) Anomalie funkcí duhovkových. 1. Nehybnost zornice (immobilitas pupillaris) jest stav duhovky, kde táž ztrácí buď z části, nebo zcela schopnost reagovati na různé vlivy. Rozeznáváme tři druhy nehybnosti: a) zornice nereaguje pouze na světlo; b) zornice nereaguje synergicky při akkommodaci a c) zornice nejeví vůbec pražádné reakce Příčinou této choroby bývají změny v mozku, které obyčejně dále vedou k vážným, desperátním chorobám, jako jsou tabes, progressivní atrofie svalová a j. 2. Rozšíření zornice (mydriasis, o mydriase fysiologické již dříve jsme se zmínili) v tom se jeví, že zornice zůstává stále rozšířena, oko nabývá zvláštního lesku nebo reflexu z hloubi, jest heliofobické jako při aniridii a vidění na blízko jest porušeno, obzor zvětšen. Rozeznáváme různé formy mydriasy: a) mydriasa paralytická při ochrnutí nervu okohybného (oculomotorius), a sice jebuď samostatná nebo jen částí totální obrny oculomotoria; b) m. spastická jest následek podráždění dilatatoru, který jest innervován nervem sympathickým, a vzniká buď při přímém podráždění krčního sympathiku, úrazy neb tlakem při aneurysmatu, strumatu atd., nebo reflektorně při dojmech sensitivních neb psychických; c) m. hypertonická při zvýšení vnitroočního tlaku, kde nastává tlak na čivy ciliární jako u glaukomu; d) m. symptomatická při některých těžkých onemocněních mozku a míchy, při amaurose, trichinose, hysterii atd.: e) m. toxická po upotřebení a otravě léků mydriatických: atropinu, hom. atropinu, duboisinu, hyoscinu, hyosciaminu' daturinu a j. a v otravách ptomainy, jedem hadím, houbovým, ergotinem, curarem, nitrobenzolem, morfiem, chlorálem, alkoholem, strychninem. – Při léčení mydriasy musí se především hleděti k momentům aetiologickým; prostředky myotické poskytují obyčejně pouze pomoc dočasnou; mimo to radí se elektrotherapie, různá irritamenta a léčení orthopaedické. 3. Zúžení zornice (myosis, o fysiologické myose také jsme se již dříve zmínili) jest stav stálého zmenšení zornice, jež často jest tak malá jako špendlíková hlavička, temně černá, při čemž vidění do dálky jest stíženo, obzor obmezený. Jsou také myosy různé: a) myosa paralytická, která bývá spolčena s ptosou a hypotonií oka při obrnách nervu sympathického následkem úrazu nebo i beze známých příčin u žen hysterických; b) myosa spastická vyskytuje se při dráždění nervu okohybného následkem zánětu mozku nebo jeho blan, apoplexií a j.; c) myosa spinální následkem porušení nebo podráždění míchy při zhoubných neduzích jako při sclerosis multiplex, progressivní atrofii, úbytu a j.; d) myosa reflektorická povstává následkem rozličných podráždění, na př. u lidí, kteří zrak svůj příliš namáhají, při hyperaesthesii sítnice, při cizích tělesech vniklých do rohovky nebo vaku spojivkového, při upotřebení dráždících léků místních, pak při retinitis pigmentosa; e) myosa toxická při upotřebení nebo při otravách léky myotickými, jako jsou eserin (physostigmin), pilokarpin, muskarin, nikotin atd. – Při léčení myosy musí se rovněž především hleděti k aetiologickým momentům; léky mydriatické mají účinek jen dočasný nebo žádný; pak radí se elektrotherapie, v případech desperátních může se podniknouti iridektomie. 4. Křeč duhovky (hippus iridis) jeví se tím, že duhovka bez vlivů zevních křečovitě se stahuje a rozpíná. Příčina bývá centrální. Choroba ta dostavuje se po apoplexii, u lidí neurasthenických a hysterických, v rekonvalescenci po paralyse oculomotoria, někdy i při úbytu. Léčení zvláštního nevyžaduje, přestává obyčejně za nějakou dobu sama sebou. 5. Kolísání duhovky (iridodonesis, iris tremulans) sluje zjev, když duhovka při každém pohybu se otřásá nebo z předu na zad a opačně kolísá. Stává se to tím, když duhovka zbavena jest přirozené své podpory, totiž čočky, nebo když tato podpora nedostačuje. Pozorujeme ji při afakii, subluxaci čočky, keratoglobu. Značného významu klinického kolísání duhovky nemá. D) Novotvary a cizopasníci duhovky. 1. Granulační nádory duhovky (granulomata iridis) skládají se ze tkaně granulační, kulatých buněk, látky mezibuněčné a neoplastických cev. K nim po případě přidruží se nosiči infekce: a) granulom duhovky úrazový (granuloma iridís simplex), jejž pozorujeme po úrazech hlavně po výhřezech duhovky, a týž process zavdává podklad ku tvoření se stafylomů duhovkových; b) granulom duhovkak y tub erkulosní (granuloma iridis tuber ulosum) jest choroba teprve nedávno známá, kdežto dříve oko považováno bylo za nedotknutelné tuberkulosní infekcí. První Gradenigo r. 1868 konstatoval tuberkulosu duhovky, později se oznamování nových případů stále množilo, a také na naší klinice pozoroval jsem nejeden případ. Granulomy duhovky objevují se buď pod obrazem zánětu duhovky serosního nebo seroplastického s nemnoha velmi malými uzlíky na ciliárním okraji duhovky, buď pod obrazem plastického zánětu duhovky s většími uzlíky na témž místě, nebo konečně co solitární uzel značné velikosti. Léčení jest výhradně operativní v prvních počátcích a jde-li jen o jediný uzlík, lze se pokusiti o jeho odstranění širokou iridektomií' jinak jest oko ztraceno a musí býti vykloubeno čím dříve, tím lépe. c) Granulom duhovky příjičný (granuloma iridis specificum), o němž jednali jsme již při Iritis gummosa. d) Granulom malomocenství (granuloma leprosum), jejž popsali Hansen a Ole Bull, objevuje se v Norsku a Švédsku velmi zřídka v duhovce, podobaje se granulomu tuberkulosnímu; u nás ještě nikdy nebyl pozorován. e) Granulom duhovky mizní (granuloma iridis lymphomatosum) objevuje se velmi zřídka při leucaemii jako růžencovité skupinky spojených malých bílých uzlíčků. 2. Epidermoidom duhovky jest velevzácný kulatý, lesklý, tvrdý nádorek velikosti špendlíkové hlavičky až hrachu, složený z vrstev epidermoidálních buněk. Epidermoidom tím se vyvíjí, jak Rothmund objevil, když při úrazu oděr vnějších epidermoidálních buněk z víčka nebo cilií vnikne do vnitra oka, tam se implantuje a vzrůstá. Malé epidermoidomy mohou býti odstraněny iridektomií, při velkých, zanedbaných bývá oko ztraceno. 3. Kysty duhovky. Objevují se poměrně častěji nežli epidermoidomy. Nalézají se obyčejně blíže ciliárního okraje, jsou různé velikosti, více méně průsvitny a při pohybech oka jeví fluktuaci. Z různých theorií o jejich vzniku pravdě nejvíce se podobá Feuerova, že kysty znamenají pouhé nahromadění sekretu mezi dvěma plátky duhovky následkem úrazu nebo kontuse od sebe odloučenými. Menší kysty lze operovati částečnou nebo radikální excisí, větší ohrožují oko, a je-li toto již osleplé a iridokyklitidě propadlé, vyžadují vykloubení oka. 4. Histoidní nádory duhovky. a) Melanom jest malý vzácný vrozený nádorek dky, který jako černá bradavka vypadá. Jest v celku benigní a nemá významu klinického, musíme však míti na zřeteli, že jsou zaznamenávány případy, kde ve vyšším stáří z takovýchto nepatrných melanomů vyvinuly se zhoubné melanosarkomy. b) Sarkom duhovky (sarcoma iridis) náleží mezi zhoubné, oko i život ničící nádory vnitrooční a jeví se buď jako leucosarcoma nebo jako melanosarcoma; bílé sarkomy duhovky jsou hojnější. Jakmile se sarkom duhovky zjistil, jest jediným rozumným léčením co možná rychlé vykloubení, jelikož pouhá exstirpace obyčejně nedostačí, neboť dostavují se recidivy a ohrožují život chorého. 5. Cizopasníci duhovky. Z cizopasníků byl dosud co velevzácný zjev pozorován pouze měchožil (Cysticercus cellulosae), kterého pozoroval Evers r. 1872; později byly ještě dva případy pozorovány. Odporučuje se co nejrychlejší odstranění z oka zároveň s iridektomií. E) Úrazy duhovky. 1. Poranění přímé ostrými nástroji, buď píchnutí nebo říznutí, liší se co do nebezpečí: a) dle rozsáhlosti rány; b) dle jakosti nástroje, byl-li ostrý nebo tupý, čistý nebo infikovaný; c) dle poranění vedlejších ústrojů zvláště pouzdra čočky a řasnatého tělesa. Při přímém poranění duhovky dostává se obyčejně krev do přední komory (hyphhaema). Byl-li nástroj čistý, a rána nebyla rozsáhlá, může nastati dosti rychlé zhojení, jinak může se utvořiti výhřez duhovky; je-li poraněno řasnaté těleso, může sledovati iridochorioidální zánět a po případě ohrožovati cestou soucitnou i druhé oko. Je li poraněno pouzdro čočky, sleduje traumatická katarakta, po případě sekundární glaukom. Je-li rána značně znečištěna a pohmožděna, následuje obyčejně panofthalmie. Rány takové vyžadují, pokud možno, důkladného vyčištění antiseptickými roztoky, atropinu, antiseptického eventuelně svěracího obvazu. Vyhřeznuté částky duhovky musí se odříznouti. 2.Kontuse oka. Následkem značných kontusí mohou na duhovce nastati různé změny: a) Anirie traumatická, když se celá duhovka. odtrhne od ligamentum pectinatum iridis; b) iridodialysis, když se čásť okraje ciliárního odloučí od téhož svazu; c) iridectopia traumatica totalis, odchlípení duhovky, když celá duhovka jest pošinuta za čočku, tak že zdá se, že vůbec schází, a oko vypadá jako při anirii; d) iridectopia partialis, podhrnutí okraje duhovky na zad buď celého nebo částky, podobá se v prvním případě mydriase, v druhém kolobomu; e) iridorhexis (traumatica), též pupilla a.tificialis traumatica, duplicitas pupillae ex traumate jest trhlina v duhovce; f) iridoschisma traumaticum, trhliny na okraji pupillárním. – Jakožto komplikace kontusí pozorujeme výlevy krevní do přední komory (hyphhaema), do sklivce (haemophthalmus), luxaci čočky, trhliny v cevnatce aj. Nenastane-li po kontusích úbyt oka, mohou změny duhovky z optických příčin vyžadovati iridektomie. 3. Cizí tělesa v duhovce (corpora peregrina); železné plevy, kaménky, střípky ze střelných zápalek a j. nalézají se někdy za klínovány v duhovce a způsobují obyčejně zánět její, který se šiří na celou uveu a pod obra. zem iridochorioiditidy, vede k postupujícímu úbytu a phthise oka, a mimo to ohrožuje oko druhé sympathickým onemocněním. Ve případech velevzácných mohou v duhovce se opouzdřiti a dlouhá léta beze škody prodlíti; přes to však jest i po mnoha létech oko stále ohroženo. Z toho patrno, že cizí tělesa v duhovce vyžadují co možno rychlého odstranění z oka. IV. Operace na duhovce. A) Iridektomie. vyříznutí částky duhovky jest nejdůležitější operací na duhovce, ba z nejdůležitějších operací na oku vůbec. Th. Woolhause, oční lékař angl. krále Jakuba I., první operaci tu popsal r. 1725, jeho žák Chesselden však ji první s výsledkem provedl (1728); byla to vlastně iridotomie. O zdokonalení této operace velkých zásluh se dodělal baron Wenzl Reichenbach a Beer, jehožto methoda se zachovala až po dnešní den. Iridektomie provádí se za různých indikací, a to: 1. Iridektomie optická, která má za účel umožniti paprskům novou cestu do vnitra oka a sice při nezhojitelných centrálních zákalech rohovky, při stálých centrálních zákalech čočky a při uzavření normální zornice exsudaty. – 2. Iridektomie therapeutická, která má za účel zachrániti zrak ohrožený různými neduhy, byla zavedena od A. von Graefe r. 1855 a to při zeleném zákalu a podobných neduzích, když jest vnitrooční tlak zvýšen (glaucoma), při uzavřené zornici a objeví-li se v duhovce cizí těliska nebo malé novotvary. – 3. Iridektomie praeparatorní před operací šedého zákalu, buď přímo před operací neb o nějakou dobu dříve. B) Iridotomia, prosté naříznutí duhovky. Jest to původní operace Woolhausova, ku které jsme se opět vrátili v případech, kde provedení řádné iridektomie jest nemožno. C) Iridorhexis, pouhé roztrhnutí duhovky odporučeno v nové době de Weckerem v případě, kde jinou operaci provésti nelze. Při plochovém srostění duhovky předním pouzdrem dosti často pokoušíme se o iridektomii, doděláme se však pouhé iridorhexe. Veškeré dále uvedené operace již se neprovádějí, některé z nich pro přímé nebezpečí pro operované oko jsou i zakázány. Jsou to: iridodialysis, odtrhnutí částky duhovky od svazu hřebínkovitého, kterou zavedli Scarpa a Schmidt; iridotome dialysis, operace předešlá spojená s naříznutím duhovky, zavedená Doneganem; iridectome dialysis, tatáž operace s vyříznutím částky duhovky, již odporučil Assalini; iridencleisis, vhojení duhovky do šikmé rány a tím utvoření šterbinovité zornice, nebezpečná operace zavedená od Langenbeka a Reisingera; iridodesis, podobná operace moderní, při které se z rány operační vyhřezlá duhovka podvazuje, velmi nebezpečná nejen oku operovanému, nýbrž i druhému, již odporučovali Critschett a Pagenstecher; corelysis, odtrhováni zadních srostěnin duhovky od pouzdra čočky, již zavedli Streatfield, Weber a Passavant. Schl.

Související hesla