Dukát


1. původně zlatá benátská mince ražená od roku 1285, později se rozšířila i do zaalpské Evropy. V Čechách dukát prvně ražen v roce 1353 (navazoval na florén Jana Lucemburského), později již sporadicky. Tzv. československý dukát ražený 1923 – 38 se stal obchodní mincí. V 50. a 70. letech v Československu dukát ražen jako pamětní mince v násobcích (1, 2, 5, 10);
2. viz vévodství.

Ottův slovník naučný: Dukát

Dukát (ital. ducato ď oro, lat. aureus, zlatý), původ svůj vzal v Apulii za Rogera II., krále obou Sicilií, asi r. 1140, a poněvadž vévodství Apulskému říkalo se skráceně »il ducatœ (vévodství), přeneseno jméno to i na minci samu. Benátský dóže Jan Dandolo II. (1280 až 1290) zarazil podobnou zlatou minci, již opatřil šestiměrnou legendou: »Sit Tibi Christe datus, quem Tu regis, iste ducatus«, t. j. budiž Tobě Kriste dáno v správu toto vévodství, čímž tedy pojmenování » dukát« dostalo se na minci samu. A poněvadž město Zecca vybíjelo první takové dukáty, nazvány tyto též zecchiny. Dříve nežli Benátky, totiž v list. r. 1252, zarazila slavná Florencie zcela samostatně podobnou zlatou minci, již nazvala »fiorino ď orœ, poněvadž na ní po jedné straně vylíčena »lilie«, jako znak města, kdežto na straně druhé byl obraz sv. Jana Křtitele, patrona města. Veškery tyto mince byly prý původně z ryzího zlata a vážily průměrem po osmině unce (= 72 gránů = 3,536 g). Dle vzoru florenckého začal v celé střední Evropě (asi r. 1325) první vybíjeti zlatou minci čili dukáty v Čechách král Jan Lucemburský (1310 – 46), totiž minci s lilií po jedné a s obrazem sv. Jana Křtitele po druhé straně; byla jakosti 23 2/3 karatové = 0,986 a váhy 3,5 až 3,69 g. Vzácné tyto dukáty mají kolem lilie opis: IONES R. BOHE (Joannes Rex Bohemiae, a kolem sv. Jana Křtitele: S. IOHANNES B. (Baptista), pak vedle jeho hlavy v pravém poli buď českého lva, buď přílbu nebo orlici. Karel IV. (1346 – 78) pozměnil líčení na českých dukátech tím, že po jedné straně umístil své poprsí jako císaře s opisem: KAROLVS DEI GRACIA a po straně druhé český štít s pokračováním titulu: ROMANORVM ET BOEMIE REX. Václava IV. (1378 – 1419) dukáty jsou dvojí. Na líci jedněch jest poprsí sv. Václava, pod ním štít s orlicí, v levém poli písmě a a kolem opis: WENCEZLAVS–D. GRACIA, na rubu pak pokračování kolem českého štítu: ROMANORVM ET BOEMIE REX. Na líci druhých nachází se unciálka W v šesti obloucích s opisem: wenceslaus dei gracia romanorum rex, a na rubu český štít ve věnci s pokračováním titulu: semp. augus. et Boemie rex. Králové Sigmund (1419 – 1437) a Albrecht (1438 – 39) v Čechách vůbec mincí nerazili, ale ovšem v Uhrách, jak dále se uvádí. Rovněž ne) sou dosud známy české dukáty ani Ladislava Pohrobka (1439 – 57), ani Jiřího z Poděbrad (1457 – 71), a podobá se pravdě, že žádných nerazili. Z dob krále Vladislava II. (1471 – 1516) známy jsou dukáty dvojí. Na líci jedněch jest český štít pod korunovaným W a kolem opis: WLADISLAI.D.G.R. BOEMIE 1511, na rubu pak sv. Václav v celé postavě s praporem a štítem a kolem opis: S.WENCESLAVS-DVX-BOE. Na druhých nachází se po stranách českého štítu R-B (Rex Bohemiae) a též jinak se rozlišují vespolek nechť skratkami v legendě, letopočtem nebo jsouce bez něho. Král Ludvík (1516 až 1526) vybíjel dukáty téhož líčení, vyměniv pouze na líci W za unciálku svého jména L, na rubu pak pod obrazem zemského patrona položeny buď »hrábě«, jakožto znaménko nejvyššího tehda mincmistra Viléma Kostky z Postupic na Chlumci († 1521), nebo štítek jeho nástupce Jana Staršího z Vartemberka; známy jsou některé varianty takových dukátů buď s letopočtem buď bez něho. Za Ferdinanda I. (1526 – 64) raženy dukáty rovněž s českým štítem na líci a sv. Václavem na rubu; tam byl opis FERDINANDVS PRIMVS D. G. REX BOEMIE a zde buď uvedené již mincovní znaménko Jana St. z Vartemberka (do r. 1533), nebo jeho nástupce Albrechta z Guttnšteina (tři parohy, od r. 1533 – 42). Líčení i opisy na českých dukátech vzaly trvalou proměnu za Maximiliána II. (1564 – 77), kdy na místě českého lva vyobrazen král v celé postavě se žezlem a državou, a místo sv. Václava korunovaný štít český a uherský s prsním štítkem českým. Opis na líci: MAXI°II°D°G° R-O-IMP°S°AV°H°B°R° a na rubu: ARCH° DV°AV°DV°BV°MAR°M° 1566. Toto přidání titulu císaře římského, krále uherského, arcivévody rakouského a markrabí moravského k původnímu prostému titulu krále českého objevuje se na dukátech všech následujících panovníků českých kromě dukátů Bedřicha Falckého z r. 1620, na nichž kolem poprsí jest nápis. FRIDERICVS D-G-BOEMIE-REX-COM-PALRH a kolem českého lva s prsním štítkem bavorskofalckým: DVX-BAV-MAR-MO-DVXSILE-MAR-VT-LV. Rudolf II. (1577 – 1612) a jeho nástupci – vyjmouc uvedeného zimního krále – vybíjeli vedle dukátů též jejich násobné, totiž dokud se týče dvou-, tří-, pěti a desíti dukáty, počínajíce pak Leopoldem I. (1658 – 1706) též čtvrt dukáty. Poslední české dukáty razila Marie Terezie v Praze. – Pro říši rakousko-uherskou vybíjejí se dosud dukáty jako za krále Jana Lucemburského, totiž nyní ustálené váhy 3,49 g a jakosti 23 2/3karatové, tak že až dosud náležejí k nejlepším zlatým mincím evropským. Nynější dukát není mincí běžnou, nýbrž obchodní, která podléhá kursu; maje vnitřní hodnotu r. č. zl. 4,90 ve zlatě béře se t. č. (v září 1893) dle kursu za r. č. zl. 5,95 ve stříbře čili s ažiem 21 %. Téže vážnosti jako dukát český požíval od nejstarších dob dukát uherský, rovnající se onomu i zrnem i stříží. První uherské dukáty, o několik roků mladší českých, jsou jako tyto rázu florenckého a pocházejí od krále Karla I. Roberta († 1342). Jeho nástupce Ludvík I. (1342 – 82 na rázu jejich (lilie a sv. Jan Kř.) v prvních létech svého panování ničehož nepozměnil, nýbrž teprve během času vyměnil lilii za uherský štít a sv. Jana Kř. za zemského patrona sv. Ladislava, Takovétéž líčení zůstalo na uherských dukátech za královny Marie (1382 –92), kdežto císař Sigmund (1382 až 1437) jako král český do čtveřeného štítu položil vedle břeven (řek) uherských českého lva, ponechav na rubu obraz sv. Ladislava; dukáty ty vyskytují se velmi hojně v nálezech mincí. Albrecht Rakouský (1437 – 1439), spolu král český, ponechal na dukátech týž štít uherský a český, kdežto jeho nástupce Vladislav I. Varnenský (1440-1444) připojil k uherským znakům (břevnům a patriarchálnímu kříži) štít polsko-litevský. Podobně český král Ladislav Pohrobek (1452 – 57) položil na dukáty vedle uherských břeven štít český, moravský a dolnorakouský; naproti tomu nachází se na dukátech gubernátora Jana Hunyadyho (1446 – 52) pouze štít uherský a sv. Ladi. slav. Rozmanité jest líčení na četných dukátech Matiáše Korvina (1458 – 99), majíc svou příčinu v tehdejších událostech dějinných. Na jedněch totiž spatřujeme čtveřený štít uherský a havrana prsten v zobáku držícího; na jinych k těmto znakům přidán český lev a ještě na jiných vedle českého lva slezská orlice a vůl lužický; pak razil dukáty, na nichž matka boží s dítětem; na rubu všech nachází se sv. Ladislav. Toto poslední líčení zůstalo na dukátech nejen za českých králů Vladislava a Ludvíka, nýbrž ještě za Jana I. Zápoljského (1526 – 40), kdežto Jan II. Zápoljský (1540 – 71) na místě sv. Ladislava položil uherský štít. Ferdinand I. (1527 – 64) jako korunovaný král uherský razil vedle obou protikrálů Zápoljských dukáty s matkou boží a sv. Ladislavem, při čemž to zůstalo ještě v první době panování Rudolfa II., který teprv pozdějijako na dukátech českých-opatřiti je dal svým obrazem v celé postavě a uherským štítem čtveřeným s opisem S. LADISLAVS atd. Král Matiáš II (1608 – 1619) ponechal svůj obraz na líci a vyměnil uherský štít za matku boží s dítětem na rubu s příslušným opisem. Téhož rázu zůstaly dukáty až do krále Leopolda I (1656 –1705). který pouze na čtvrta šestině dukátu ponechal obraz matky boží, vyměniv jej na celých dukátech za říšského orla s prsním štítkem uherským. Této proměny přidrželi se tu a tam s odchylkami i jeho nástupci. Uherské dukáty právě jako české zůstaly vždy při témže výborném zrnu a téže stříži. V domácích listinách vyskytuje se pojmenování dukát poprvé r. 1420 (»Bludní artikulové«), častěji teprv za krále Jiřího, ana mince ta prvé i později nazývána obyčejně »zlatý« (peníz, aureus), zejména uherský dukát »červený zlatý«. Poněvadž nebylo v Čechách zlaté měny, nebyl počet pražských grošů za český neb uherský zlatý ustálen; bylo-li stříbro v groších lepší, šlo jich méně, jinak ovšem více na zlatý č. dukát, který – jak již připomenuto – zůstal vždy v téže hodnotě. Tak na př. r. 1448 platil dukát půl kopy grošů pražských, v l. 1459 – 62 již 42 gše, r. 1463 a 1464 až 48 a r. 1465 47 1/2 gše. A této neshodě neodpomáhala ani usnesení zemských sněmů, na př. »aby se razily groše takového zrna, že jich po 25 má jíti na zlatý český nebo na uherský dukát« (r. 1467), poněvadž se téhož roku platilo za dukát 29 gšů. Za krále Vladislava II. r. 1474 brán byl dukát za 28, r. 1485 za 29 gšů a dle Kornelia Všehrda (»Knihy devatery«) stanovena jeho hodnota na půl kopy gšů. Rovněž i v dobách následujících, kdy na místě pražských grošů raženy tolary, zlatníky a jejich díly, podržel dukát vždy svou zvláštní měnu a má ji až dosud. – Zmiňujíce se o ostatních zemích, městech, hodnostářích církevních a p., kteří vybíjeli dukáty, obmezíme se pouze na dobu jich zaražení, v níž spatřujeme důležitý moment obchodního rozvoje. Neboť cítila-li kterákoli země, město a pod. skutečnou potřebu vybíjeti minci zlatou, stalo se tak jedině z nutnosti obchodního spojení se zeměmi sousedními, k vzpružení obchodu samého a zvýšení mincovního regale. A proto naopak můžeme nyní ze zlatých těch mincí samých, třeba písemných dokladů k tomu nebylo, poznati počátek rozkvětu obchodního té neb oné země, města a p. Sluší poznamenati, že nejstarší celé, půl- a čtvrt dukáty dále uvedené raženy jsou vesměs dle vzoru florenckeho, jakož i-kromě zemí rýnských a některých německých měst a p., jejichž dukáty jsou pouze 15–17karatové – že se zrnem vyrovnají dukátům českým. Razili tedy první dukáty: Ve Slezsku a sice v Lehnici Václav, mladší bratr Karla IV., v l. 1348 – 64; v Minsterberce buď vévoda Boleslav II. (1301 – 41) nebo Boleslav III. (1358 – 1400); ve Svídnici vév. Boleslav II. (1326 – 68).V Rakousích vévoda Albrecht II. Chromý (1336 – 58). – V Gorici hrabě Albrecht IV. (1327 – 74). – V Tyrolsku hr. Menhard III. (1362 – 63). – V Lucemburku uvedený už vév. Václav Přemyslovec (1353 – 1383).V Italii (kromě Apulie, Benátek a Florencie už z předu připomenutých) v Montferratu markrabí Theodor I. Palaeologus (1306 – 38); v Savojsku hr. Amadeus VI. (1343 –1383), město Saona asi r. 1350. – Ve Francii Jan Dobrý 1350 – 60); v Aquitanii Eduard III. anglický (1317 – 55); v Arlesu Štěpán lI. de la Garde, arcibiskup (1351 – 59); v Baru Robert hrabě (1352 – 55), vévoda (1355 – 1411); v Béarnu hrabě Gaston Ill. Phoebus (1343 až 1391); v Burgundě Odo (Eudes) IV. vév. (1315 – 1350); v Dauphiné Guigue VIII. (1319 – 33) a biskupství Cambray. – V Lotrinkách Jan I. (1346 – 90); v Montélimartu Gaucher Adhemar; v Provenci Johanka (1343 – 52) též společně se svým manželem Ludvíkem (od r. 1347, † 1382); v Orangi Raimund III. (1335 – 1340); v Saint PaulTrois-Châtaux Jan I. (Costi), biskup (1349 až 1361); ve Valentinois a Diois hrabě Aimar V. (1329 – 39); ve Venaissinu papež Jan XXII. (1316 – 34). Ve Španělích a sice v Aragonii Petr IV. (1335 – 87).V Řecku a sice v Achaji kníže Robert II. (1346 – 1364). – V Nízozemsku, zejména v Brabantu vév. Jan III (1312 – 55); ve Flandersku hrabě Ludvík I. de Crecy (1322 – 46); v Geldern buď Reinold II (1326 – 43) nebo III. (1343 – 72); v Hennegavsku buď hr. Vilém II. (1337 – 41) nebo III. (1356 – 89); v Hornu Dirk-Loef (1343 – 90); v Loosu hr. Dietrich (1336 – 61). – Do říše Německé zavedl dukáty teprve český král a císař Karel IV., po něm pak razil je v Cleve hrabě Jan (1347 – 68); v Jüllichu vévoda Vilém I. (1357 – 1361); v Hainsperku Gottfried III. (1361 – 1395); v Essen Alžběta, hraběnka nassavská, abatyše (1370 – 1411); v Kolíně n. R. Vilém z Gennepu, arcibiskup (1349 – 62); v Trevíru Boemund II. ze Saarbrücken, arcibiskup (1354 – 62); v Mohuči Gerlach, hr. nassavský, arcibiskup (1346 – 71); v Nassavsku hrabě Ruprecht ze Sonnenberku a Hadamaru (1355 až 1390); v Eppsteině Eberhard I. (1342 až 1390); v Rýnské Falci Ruprecht I (1353 až 1390); v Bamberce Leopold III. z Bebenburka, biskup (1353 – 63). O těchto prvních dukátech viz Numismatische Zeitschr., Wien, 1880, 1885. Sm.

Související hesla