Důkaz


1. chemie viz chemická analýza;
2. logika soubor důvodů, skutečností potvrzujících úsudek; postup, jímž se demonstruje pravdivost nějakého tvrzení. Dokazované tvrzení se nazývá teze. Tvrzení, o něž se důkaz opírá a z nichž teze logicky vyplývá, se nazývají argumenty. Pravdivost argumentů se předpokládá, jejich důkazy se však nesmí opírat o tezi, jinak jde o chybu kruhu v důkazech (viz též bludný kruh). Přímý důkaz je posloupnost platných úsudků, jejichž premisy jsou argumenty nebo věty z nich vyplývající na základě deduktivních pravidel a teze je závěrem posledního z těchto úsudků (viz též nepřímý důkaz);
3. matematika logický postup, kterým se ověřuje, že matematická věta platí (výrok je pravdivý);
4. právo poznatek, který orgán aplikující právo řízení získává o skutečnostech, které mají být zjištěny (předmět důkazu) pomocí důkazních prostředků (výslech, znalecký posudek, ohledání, listinný důkaz aj.). Provádění důkazů upravují procesní předpisy (trestní řád, občanský soudní řád, správní řád). Z hlediska vztahu důkazu k předmětu se důkazy dělí na přímé (přímo vypovídají o dokazované skutečnosti a jednoznačně ji potvrzují nebo vyvracejí) a nepřímé (vypovídají přímo o jiné skutečnosti, která souvisí se skutečností dokazovanou). K prokázání určité skutečnosti stačí i systém důkazů nepřímých. Viz též dokazování.

Ottův slovník naučný: Důkaz

Důkaz (argumentatio, demonstratio) jest odvození pravdivosti nebo nepravdivosti nějaké výpovědi z uznané pravdivosti soudů ji. ných. Takové soudy zaručené, jejichž pomocí nabýváme jistoty o pravdě soudu daného, nazývají se důvody (argumenta) Věta, jejíž pravdivost dokazujeme, jest věta záhadná čili these. Že země jest kulatá, dokazujeme na př. těmito důvody: Stín země při zatmění měsíce jest okrouhlý, okolo země lze vykonati cestu, atd. Odvození soudu nějakého ze soudů jiných děje se úsudkem a jest také každý platný důkaz zároveň správným úsudkem, ale správný úsudek nemusí býti vždy platným Důkazem. Při úsudku nehledíme zatím na to, jsou-li návěty pravdivy. při důkazu jest však jistota návět nutnou podmínkou. Úsudek jest formou důkaz u, ačkoli se důkazy v obyčejné řeči nepronášejí vždy jako rozvedené úsudky, nýbrž skráceně. Jde-li však o důkaz přesný, musíme jej provésti úsudkem úplně provedeným. Tak to bývá obyčejem v geometrii, proto nazývají důkaz přesný také důkazem geometrickým. Na př.: stejnolehlé strany shodných trojúhelníků jsou si rovny. Protější strany rovnoběžníku jsou zároveň stejnolehlé strany shodných trojúhelníků.Tedy: protější stranyrovnoběžníku jsou si rovny. důkazem převádí se tu pravdivost věty záhadné na pravdivost soudů jiných, důvodů dříve uznaných. Důvodem takovým může býti každá věta, o jejíž pravdivosti jsme přesvědčeni. Bývají to dílem poučky jinde dokázané, dílem zásady, soudy samozřejmé, kterých není třeba dokazovati a kterých ani dokázati nelze. Nemůžeme-li známost pouček předpokládati, musíme je také dokázati, a důkaz rozvádí se postupně potud, až přijdeme k zásadám. Takový až k zásadám ukazující důkaz jest důkaz rozvedený, skládá se z celé osnovy úsudků vespolek souvislých. Všecky důvody nebývají stejně závažny. I když důkaz skládá se z celého řetězu úsudků, lze obyčejně v celém postupu vytknouti jednu myšlénku, která jest nejdůležitější a celý postup ovládá, ta jest jádrem důkazu (nervus probandi). Dle jádra důkazu hlavně určuje se jeho přesvědčivost a věrojatnost, t. j. síla, jakou působí na naše přesvědčení. Postupuje-li důkaz způsobem naznačeným od důvodů k záhadě, jest to důkaz progressivní (synthetický). Východiskem může však býti také záhadná věta a důkazem dovozujeme, že věta vede k uznaným soudům. Můžeme ukázati rozborem, že na př. poučka Pythagorova plyne ze známé zásady mathematické: Rovné k rovnému přičteno dá zase rovné. To jest důkaz regressivní (analytický). Rozdíl mezi oběma druhy důkaz- u plyne z povahy daných vět a není pouze formální. Progressivně postupujeme, chceme-li sestavováním známých vět ob. jeviti poučky nové. Takovým způsobem vyvinují se formule goniometrické ze známých vlastnosti trojúhelníka. Regressivně postupovati lze jen tehdy, je-li dána věta záhadná. My ji tušíme, anebo jsme indukcí nalezli její pravděpodobnost. Nemajíce přesvědčení o její pravdivosti, snažíme se vysvětliti ji jako následek některé věty uznané. Tím vzniká důkaz regressivní, při němž dána jest záhadná věta a hledáme k ní důvodů. V obou případech uvedených dokazujeme platnost záhadné věty ze souvislosti její s uznanými důvody. Důkaz takový jest přímý. Pravdivost záhadné věty lze dovoditi také důkazem nepřímým (apagogickým), ukážeme-li, že protimluv (contradictio) jest nemožný. Postup důkazu nepřímeho jest tento: Kdyby nebyla pravdiva věta záhadná. platil by její protimluv. Z tohoto odvozujeme důsledky potud, až nalezneme jeden očividně nemožný. Z nemožnosti jeho plyne nepravdivost předpokládaného protimluvu a z té následuje pravdivost věty záhadné. Na př. přímka na konci poloměru kolmo vztyčená má s kruhem jediný bod společný čili jest tečna.–Kdyby to nebylo pravda, měla by přímka více společných bodů s kruhem mimo konec poloměru A i bod B. Spojíme-li bod B se středem kruhu O, vznikne trojúhelník pravoúhelný A OB, v něm jest OB podponou a tedy delší než poloměr kruhu OA. Není možno, aby body s kruhem společné měly různé vzdálenosti od středu, není tedy více bodů společných. Z toho následuje, že jest pouze jediný bod společný přímce a kruhu.–Důkaz nepřímý jest zrovna tak přesný jako přímý, ale nepoznáváme jím věcného důvodu, z kterého plyne věta záhadná. Důkaz ten dovozuje jen, že jest záhadná věta pravdiva, neukazuje však, proč jest pravdiva, neukazuje, ze které myšlénky pravdivost plyne jako následek, čímž by byla nejen dokázána, nýbrž i vysvětlena. Větu vysvětliti jest udati věcný důvod, z něhož plyne jako následek. Při stejné přesnosti má přímý důkaz větší hodnotu vědeckou než ne. přímý, protože záhadnou větu nejen dokazuje, nýbrž i vysvětluje. D-u nepřímého užívá se jen tehdy, neznáme-li žádného důkazu přímého. Platnost důkazu závisí i na pravdivosti užitých návět i na správnosti formy úsudkové. Abychom důkaz zvrátili, musíme ukázati buď formální nesprávnost, nebo nejistotu důvodů. Zvrácením důkazu není ještě zvrácena záhadná věta, neboť jest možno, že někdo chybně dokazuje pravdu. Kant vyvrátil důkazy o jsoucnosti Boží, a přece sám byl o jsoucnosti té přesvědčen nezvratně. Ukážeme-li však nemožnost these, jsou tím všecky její důkazy zvráceny, nemůže býti zajisté správným důkaz dovozující patrnou nepravdu. Nesprávné důkazy povstávají buď bezděčným pochybením (omyly, paralogismy), buď vymýšlí někdo chybné důkazy úmyslně záludy, sofismata). Chyby jsou při důkaze rozmanity. Z poklesků formálních často uvádí se čtveročlení (quaternio terminorum). Není-li pojem střední totožný v návětě hořejší i dolejší, obsahuje kategorický úsudek čtyři pojmy místo tří a k platnému závěru vésti nemůže. Slovo bývá jedno, ale ve dvou různých významech. Příkladem je známý žert: Liška žere kapouny. Cajus jest liška–Tedy: Cajus žere kapouny. Čtveročlení klamati může tehdy, klade-li se pojem střední jednou ve smyslu obecném a podruhé ve smyslu relativním. Důkaz kruhem (circulus in demonstrando) povstane, když důvody thesi buď předpokládají, anebo dokonce i obsahují. Poněvadž se má věta záhadná teprve dokázati. jest patrno, že nemůže býti uznaným důvodem. Důkaz kruhem jest pouhý stejnomluv (tautologie), pronáší-li důvod totéž jako these. Na př. Spisovatel jest věrohodný, protože výroky jeho víry jsou hodny. Rovnomluv (diallela) uvádí za důvod totéž, co jest záhadou, ale jinými slovy. Na př. Spisovatel jest věrohodný, protože jest ze spisů jeho patrna jeho pravdomluvnost. –Snaha vycházeti od důvodů zvučných a vše. obecných je příčinou, že důvody nemají ceny, neplatí-li v celém rozsahu, ale thesi bylo by možno dokázati důvody omezenějšími. Tak dokazují nedovolenost sebevraždy chybně důvodem' že člověk nemá práva bráti si to, čehož si sám nedal. Pak by si nesměl ani nehtů a vlasů stříhati, neboť si jich také sám nedal. Závěr úsudku má býti totožný s dokazovanou větou, pak jest důkaz přiměřený. Proti tomu chybuje se tím, že někdo více dokazuje, než these obsahuje, nebo méně, nebo i něco docela jiného Jest to neznalost záhady (ignoratio elenchi). Dokážeme-li méně, důkaz nemá ceny; dokážeme-li více, vzniká podezření, že jest důkaz nesprávný, neboť jest patrno, že neznáme záhadné v ty (Qui nimium probat, nihil probat). Dokazujeme li něco docela jiného, nemá důkaz žádného významu, i když je správný. Stane. li se to úmyslně, abychom zakryli jasnou pravdu, nazývá se taková změna záhady překroucením (subreptio). Mimo důkaz přesný, kterým se dovozuje jistota výpovědi, jsou i důkazy pravděpodobnosti, jejichž formou jest indukce a analogie. Pravděpodobnost blíží se někdy jistotě tak velice, že jí prakticky od jistoty ani nerozeznáváme. Mnohé přírodní zákony jsou dosud vlastně jen pravdě podobny, ale užíváme jich jako jistých (na př. gravitace). Kdyby bylo více důvodů rovnomocných, může se pravděpodobnost stanoviti i číselně počtem pravděpodobnosti. V logice bývají však jednotlivé důvody nejen různé váhy, ale i docela nesouměřitelny, kvalita jejich rozhoduje a nikoli kvantita–Vývod má mnohdy formu důkazu, ale užívá důvodů jen subjektivních; to není pak žádný důkaz, nýbrž pouhé přemlouvání (argumentatio ad hominem). Řečníkovi nejedná se o důkaz pravdy, nýbrž o souhlas určitých osob a toho dosáhne jistěji působením na subjektivní city, předsudky a slabosti, než vědecky přesným důkazem. Tak přemluvil Menenius Agrippa plebejské emigranty vypravováním bajky o žaludku a údech. Pro. Důkaz v řízení sporném jest souhrn důvodů, jimiž soud nabývá přesvědčení o pravdě ve sporu tvrzených, avšak odpůrcem popřených okolností skutkových. Právo zákonné v zemi platné soud zná; není třeba tedy důkazu o právu, leč o cizím a obyčejovém Oprávnění i sproštění se povinnosti vzniká podle předpisů právních z určitých skutečností, jež ve sporu ten uvésti má, kdož oněch se dovolává. Popře li je odpůrce, musí soud vyčkati důkazu, neboť stejnou víru dáti sluší oběma stranám. Předmětem důkazu jsou tudíž skutky a události, pak poměry a vlastnosti osob i věcí ve sporu tvrzené, odpůrcem popřené, jsou-li rozhodnými, t. j. základem nároků i obran do sporu uvedených, ať již ve směru předmětném neb podmětném, ať s hlediska hmotného aneb formálního práva. Zevně nezřejmé příběhy duševní (vědomost, bezelstnost, bázeň atd.) dokázati lze dolíčením zevně zřejmých výsledků těchto smysly nedostižných příčin. Lhostejno jest, třeba li dokázati bytí či nebytí rozhodné okolnosti. Pochybnými nejsou okolnosti, kterým nasvědčuje zákonní domněnka, jíž usnadněn důkaz potud, že po dolíčení okolnosti, snadněji prokazatelné, za dolíčenou platí jiná přímo neprokazatelná, jelikož dle zásad zkušenosti zákonem uznaných z oné vyplývá. Poněvadž ve sporu jde o nároky i obrany, jichž vzdáti se lze třeba nepřímo, totiž nedolíčením podkladu skutkového, k němuž zákon je pojí, náleží soudu, aby v rozepři ohledně příběhu sporného hledal pravdu jen potud, pokud strany sobě toho přejí. a pokud samy naznačily a přístupnými jemu učinily zdroje, z nichž přesvědčení o pravdě tvrzení čerpati lze. Nesmí tudíž soud sporné okolnosti skutkové z úřední povinnosti vyhledávati a po prostředcích k dolíčení jich pátrati nebo strany vybízeti, aby je podaly. Co výslovně nepopřeno, platí v tom právě sporu za pravdivé, byť i pravdou nebylo (§ 107. sd. ř.). Výhradně stranám zůstaveno jest předkládati příhodné prostředky důkazní čili průvody, t. j. pomůcky, jež soudu přesvědčení o sporných okolnostech podati mohou. Není-li ani osob ani věcí přezvědných, stačí k dolíčení přísežné potvrzení příběhu stranou, která ve sporu jej uvedla, ač-li k tomu prve vyzvaný odpůrce neodhodlal se, přísežně jej popříti. Kterak a pokud strany o svých nárocích i povinnostech pořizovati mohou samy, tak i potud disponují tuto o podpůrném doličování pravdy. Rovnost stran ve sporu panující vede k tomu, že jakmile strana dokazující přináší důkazní prostředky k dolíčení popřených tvrzení svých do sporu, odpůrci přísluší brániti se proti tomu výtkou nepřípustnosti důkazu, jelikož okolnost dokazovaná není rozhodnou, nebo vytýkáním nepříhodnosti důkazního prostředku, poněvadž k důkazu o sporném tvrzení se nehodí. dále namítáním nedostatků důkazního prostředku, které ruší nebo seslabují jeho důkazní moc, nebo konečně odvodem čili protidůkazem. Soud nesmí sobě všímati vad důkazního prostředku, jež shledal, nepoukázal-li k nim odpůrce; zdali zřídlo důkazní nedostatkem vytýkaným trpí čili nic, bude opět předmětem důkazu, na př. nepravost listiny. Povinnost zákonem stranám uložená, aby pečovaly o to, by soudce náležitým způsobem přesvědčení potřebného nabyl, slove břemenem důkazním. Tresť zásad právních o důkazních prostředcích a jejich moci slove theorií důkazní. Určuje-li zákon přesně podle objektivních odznaků. zdali lze kterousi spornou okolnost za prokázanou pokládati, stanovením podmínek toho tím způsobem, že označuje všechny zdroje přesvědčení soudcova co do druhu, jakosti a síly průvodní, vládne zákonná theorie důkazní. (O historickém vývoji této viz: Ott v Právníku XVI. str. 78.) V rakouském processu ona ovládá soudní řád a stručné řízení, jakož i mimořádná řízení, jimž toto bylo vzorem, ačkoli někdy místa se dopřává volnému uvážení soudcovu co do posouzení moci důkazní. Uznáváť za prostředky důkazní (vedle omylně sem počítaného doznání soudního, jež důkaz zbytečným činí) doznání mimosoudní, listiny, svědky a znalce i přísahy (rozhodovací doplňovací, oceňovací). Protivou zákonné theorie důkazní jest volná; nevíže soudce po drobnými pravidly ve směru výše naznačeném. nýbrž zůstavuje soudu, aby uvážil a ocenil veškery momenty důkazní podle zvláštních okolností toho kterého určitého případu, řídě se při tom zásadami zkušenosti a pořádaje důvody přesvědčující podle pravidel logiky. Za vlády posléz dotčené theorie nevzniká přesvědčení soudcovo z toho, že dovršena byla složením a spočtením výsledků důkazních míra přesvědčení zákonem typicky stanovená' nýbrž z toho, že různé přesvědčovací dojmy logicky v jediný celek byvše seřaděny splývají v dojem úhrnný, přesvědčení soudcovo rozhodně určující. S toho hlediska vychází řízení ve věcech nepatrných a četné novější předpisy processní, ačkoli ono při listinách podle soudniho řádu plnou víru zasluhujících zákonem stanovenou míru důkazní moci zachovává (§ 36. bag. ř.). Důkaz poskytuje soudu plnou bezpečnost, že pravdivými jsou faktické okolnosti, prvé po. přením v pochybnost uvedené, z nichž vyplývají nároky nebo obrany. Oproti tomu osvědčení záleží pouze v přivádění některých důvodů nasvědčujících faktickým okolnostem, jež jsou základem vyhledávané výhody processní, ačkoli podle toho jen pravdivými býti se zdají. Důkazem přímým dotvrzu) e se soudu právě ta okolnost, o které přesvědčiti se má; nepřímým však nějaká jiná, z níž nutně vyplývá rozhodná. Vzcházi li přesvědčení soudcovo ze zřídla důkazního jediného, nazývá se důkaz jednoduchým; složitým však tehdy, dojde. li k přesvědčení soudcovu sloučením výtěžků několika průvodních prostředků. z nichž nižádný o sobě k dolíčení pravdy by nepostačoval. Důkazu potřebí teprve ve sporu, opatrnost však káže starati se o zabezpečení důkazu pro budoucí potřebu. Nechť tedy oprávněný o nároku platném, byť i dosud neúčinném, listinu sobě opatří, jakož naopak zavázaný o základu námitky (§ 176.. 178. sd. ř.). Podobně postarejž se o důkaz pro věčnou paměť před sporem nebo vedle něho ten, kdož důvodně obává se ztráty svědka způsobilého k dolíčení okolností ať nárok ať obranu zakládajících, anebo ten, kdo chová obavu, že se změní tvářnost věci, již jen znalci seznati mohou (§ 179., 188. sd. ř.). Dokazováním jest všeliká činnost stran podporovaná soudcem směřující ve sporu k tomu, aby soud příhodnými prostředky potřebného přesvědčení o sporných faktech nabyl. Rozeznáváme při tom různé úkony. Nabízení se k důkazu slove naznačování příhodného prostředku důkazního náležitým způsobem učiněné, z pravidla totiž současně s uváděním té které okolnosti (t. zv. anticipace důkazu). Připuštění k důkazu jest prohlášení soudu, kterým straně k důkazu se nabídnuvší následkem záporu odpůrcova po skončeném projednávání rozepře povoluje, aby důkazního prostředku prve nabízeného užila. Soud prohlašuje se o potřebě důkazu buď výrokem, jímž nikterak nepředurčuje rozhodnutí konečné dle výsledku důkazu (t. zv. přísudkem ohledně svědků a znalců), buď podmíněným, na výsledcích připuštěného důkazu závislým konečným nálezem ve věci samé (ohledně přísah). Prohlášení takové vůbec odpadá při listinách.Úkon strany, jímž projevuje vůli provésti důkaz připuštěný, slove přihlášení se k důkazu. Neučiní-li tak ve lhůtě k tomu zachované odříká se tím důkazu, o který jde. Skutečné ředvedení a těžení z důkazních prostředků při soudě slove provedení důkazu. O výsledcích jeho projednati mohou strany zvláštními spisy důkazními při důkaz u svědky a znalci. V řízeni stručném tyto však odpadly zároveň s přihláškou k dotčeným důkazům. O tom, zdařil-li se důkaz, pronáší se soud v důvodech rozsudku, jen při důkazu přísahami zvláštním sdělením. Dle soudního řádu za to pokládati sluší, že plné přesvědčení soudcovo a tím zdařený důkaz nastává nenáhlým stupňováním. Když tvrzení důkazu vyžadující nepodobá se jen pravdě, nýbrž tolik výtěžků důkazních jest po rukou, že již kolísání překonáno bylo a původní pochybnost ustoupila důvěře v pravdu popřeného tvrzení, ač nepostačují výsledky důkazní, aby přesvědčení soudcovo na dobro dovršily, podán jest ve smyslu zákonné důkazní theorie důkaz nadpoloviční. Přidruží-li se k tomu ještě něco pravdě nasvědčujících momentů, jež by o sobě kolísání soudcovo sice určiti s to nebyly, avšak k tomu postačují, aby z jiného zdroje čerpané, ačkoli dosud neúplné přesvědčení dovršily a dotvrdily, tudíž méně než poloviční důkaz činí, vzejde připočtením toho plný důkaz Vítanou pomůckou k dovršení a zaokrouhlení důkazu nadpolovičního jest zvláště přísaha doplňovací, vykonávaná stranou důkaz podávající. Takového shrnování důkazních výsledků z různých zřídel čerpaných arci nebylo by třeba, jestliže dokazující doličoval tvrzení své důkazem, jejž zákon o sobě za plný důkaz považuje. Velmi případně porovnal slavný italský právník Baldus de Ubaldis († 1400) tyto různé stupně dovršování důkazu, když pro hlásil, že plný důkaz rovná se výsluní jasného dne, kdy vše podrobně seznáváme, nadpoloviční důkaz rannímu svitání, kdy sice člověka vidíme, avšak osobu nepoznáváme, důkaz nepodařený dokonce noční tmě, již proniknouti zrakem se nepodaří. Rakouské právo nezná odstraňování a shlazování podezření, jež vzniklo kusým, ale o sobě ani polovičním důkazem, jakousi přísahou očišťovací odpůrcovou (§ 213. sd. ř.). Ott. důkaz v řízení trestním. Účelem Důkazu v řízení trestním jest. aby zjednána byla právní (třeba ne naprostá) jistota těch skutečností, ve kterých splňují se ony všeobecné i zvláštní podmínky, na nichžto dle práva trestního hmotného závisí vina obžalovaného v příčině určitého činu trestného a způsob i velikost trestu za tento čin zaslouženého. Vedle toho však třeba v samém řízení namnoze také vésti důkaz o skutečnostech významu toliko processního, t. j. takových, které jsou podmínkou nějakého výkonu, opatření nebo rozhodnutí rázu processního. Vždv však směřuje důkaz k tomu, aby se jím dolíčila objektivná pravdivost jisté tvrzené skuteč. nosti (objektivný systém průvodní), a nikoliv jen, jak tomu bylo v právu slovanském a germanském, subjektivná hodnověrnost toho, jenž důkaz vede (subjektivný s. p.). Co do průvodů neboli prostředků důkazních, jimiž důkaz lze vésti, jest v řízení trestním ta zvláštnost, že nemají tu místa přísahy stran. Důkaz přísahou totiž jest po. měrně nejméně bezpečen a nehodí se proto pro řízení trestní, kteréž musí tak býti upraveno, aby bylo dosaženo výsledků co jen možno srovnalých s pravdou skutečnou (zásada pravdy materiálné). Mimo to přísahou vkládá se rozhodnutí v ruce stran processních, což by v řízení trestním bylo z části závadno, z části nebezpečno. Jako žalobce vystupuje zajisté v řízení trestním jménem státu orgán úřední, státní zástupce, kterýž nejsa osobně súčastněn ve věci, o kterou jde, neměl z pravidla také příležitosti, aby sám z vlastního názoru poznal skutečnosti, o kterých by měl přísahati. Obžalovaný pak nemaje začasté jiné volby, než svědčiti proti samému sobě, nebo přísahati křivě, byl by uváděn v tíseň, ve které by pokušení ku křivé přísaze jen stěží mohl odolati. Takové požadování přísahy na obžalovaném nesrovnávalo by se také se zásadou uznávanou v dnešním řízení trestním, že obžalovaný nemá býti donucován pověděti pravdu. Zbývají tedy v řízení trestním tyto průvody: výpověď obviněného, resp. obžalovaného, zvláště pokud obsahuje přiznání, předměty soudního ohledání. výpověď znalců, výpověď svědků a listiny. Nikoli však ne) sou zvláštním průvodem půtahy neboli indicie (viz níže). Důkaz se rozděluje: 1. na přímý a nepřímý neboli složený. Při onom jest předmětem důkaz- u sama ta okolnost, která jeví se býti přímo pro rozhodnutí důležitou; při tomto dokazuje se okolnost jiná, ze které na onu s větší nebo menší pravděpodobností lze souditi, ku př. nalezení věcí obviněnému náležejících namístě činu (důkaz z indicií); 2. na důkaz obviňovací neboli usvědčovací a důkaz vývodní neboli obhajovací. Oním mají býti dokázány všecky okolnosti, jež mohou býti v neprospěch obžalovaného; tímto má buď důkaz obviňovací býti vyvrácen (odvod), nebo mají dokázány býti samostatné okolnosti, pro kteréž, i kdyby důkaz obviňovací měl býti pokládán za zdařený, obžalovaný by nemohl býti odsouzen, anebo alespoň jen k trestu mírnějšímu (obrany, jimiž dokazují se okolnosti, pro které trestnost činu jest vyloučena nebo zase pominula, aneb okolnosti polehčující); 3. na důkaz úplný a neúplný. Úplným jest důkaz, který zjednává (skutečné nebo dle zákona předpokládané) přesvědčení soudcovo o tom, že některá okolnost jest pravdiva; neúplným onen, kterým vzniká toliko větší nebo menší pravděpodobnost o tom, že okolnost jest pravdiva. Plného důkazu vyhledává se jen ve hlavním přelíčení pro výrok poroty a rozsudek soudní, kterým obžalovaný shledán byl vinným. Nebyl-li tu proveden plný důkaz obviňovací, obžalovaný musí býti osvobozen. Pro jinaká rozhodnutí a opatření stačí důkaz neúplný, Tak všude, kde žádá se toliko »prokázání« nebo »osvědčení« (§§ 73, 478, 0dst. 1. ř. tr., § 23., odst. 1. zák. o zděl. sezn. porot. ze dne 23 květ. 1873 č. 121 ř. z.), nebo kde stačí toliko »podezření« (ř. tr. §§ 38., 127., 130, 131., 139., 141., 170. č. 1, 175, 177, 177, 178, 180). V té příčině jeví se tedy podstatný rozdíl mezi hlavním přelíčením a předcházejícími částmi řízení. Tam obžalovaný nemůže býti odsouzen, nebyla-li vina jeho úplně dokázána, tak že každá pochybnost jest v jeho prospěch; tu stačí samo důvodné podezření, aby mohlo oproti obviněnému býti nastupováno (§ 111. srv. s. § 91. odst. 2. a § 213. č. 2 ř. tr. a contr.). Pravidlem jest, že každou pro rozhodnutí důležitou okolnost třeba dokázati. Z pravidla toho však sluší vyjmouti také okolnosti, které jsou mlčky obsaženy v samém ději žalobním nebo z něho vyplývají, jako na př. že obviněný jest osobou podrobenou našim zákonům trestním a našemu řízení trestnímu; že soud trestní jest příslušným atd. Ovšem kdyby činěny byly důvodné námitky, slušelo by i tyto okolnosti dokázati. Podobně má se věc v příčině takových okolností, které potud lze pokládati za pravdivé, pokud dle obyčejného běhu věcí není rozumné příčiny o tom pochybovati, tak o příčetnosti obviněného, o příčinné spojitosti atd. Vzešla-li by však v té příčině závažná pochybnost, nastala by tím potřeba i tyto okolnosti dokázati. Další okolnosti, jež bez důkazu sluší pokládati za pravdivé, jsou okolnosti obecně známé (notorické) a konečně takové, pro které stanovena jest zákonná domněnka (praesumtio iuris) a které proto sluší potud pokládati za pravdivé, pokud nebyla dokázána jejich nepravdivost. Při tom arci třeba připomenouti, že domněnky toho způsobu, poněvadž jich připuštění nesrovnává se s účelem pravdy materiálné, mají platnost jen v některých otázkách práva processního (na př. § 181., odst. 1. ř. tr.), při čemž vlastně mění se toliko předmět dokazování, ježto místo okolnosti, která v pravdě má býti dokázána, dokazuje se jen okolnost zakládající právní domněnku. Vedle toho jsou některé okolnosti, jež zákon dokazovati buď vůbec nedovoluje (srv. § 490. tr. z. z r. 1852), nebo jen za jistých podmínek (srv. § 151. č. 2. tr. ř.). Tu však vlastně jest smysl zákona ten, že samy okolnosti ty nemají býti řaděny k okolnostem pro rozhodnutí závažným a že proto řízení trestní vůbec a tedy také dokazování k nim vztahovati se, aniž při rozhodování k nim hleděno býti nemá. Jiné okolnosti zase není dovoleno bráti vůbec v pochybnost v řízení trestním, tak že by bylo zbytečno je tu dokazovati. To platí o takových okolnostech, na kterých závisí rozhodnutí otázky praejudiciálné, náležející v jiný obor právní, zejména otázky soukromoprávné, pokud soud trestní jest vázán rozsudkem soudu civilního o takové otázce praejudicialné (§ 5. odst. 3. ř. tr.). Naproti tomu nezávisí potřeba dokazovati některou okolnost na tom, zdali strana, proti kteréž okolnost ta se uvádí. ji popřela, neboť taková podmínka byla by v odporu se zásadami officiálnosti a pravdy materiálné platnými v řízení trestním. Řízení průvodní, pokud o jeho výsledky opírati se má rozsudek, náleží dle zásady přímosti do hlavního přelíčení; v ostatních stadiích processních naskytuje se potřeba dokazovati jen ty okolnosti, na kterých závisí různá rozhodnutí nebo opatření rázu processního do těchto stadií náležející. Avšak i řízení průvodní, pokud náleží do hlavního přelíčení, rozšiřuje se zároveň na stadia předcházející. Ve stadiu přípravném (vyhledá. vání a vyšetřování přípravném) mají totiž důkazy býti připraveny a pro hlavní přelíčení z a. bezpečeny (srv. § 91. odst. 2. a § 111 ř. tr.). K tomu konci předseberou se tu různé výkony vyšetřovací, jako zejména soudní ohledání, výslech obviněného, svědků a znalců, opatřují se listiny a jiné věci pro řízení důležité atd. Při tom z příčin vhodnosti činí se částečná úchylka od zásady přímosti v ten způsob, že některé důkazy již v tomto stadiu provádějí se v plném rozsahu, tak že ve hlavním přelíčení předčítá se jen protokol o tom sepsaný v řízení přípravném. To platí o soudním ohledání a nálezu znaleckém a za jistých podmínek též o výslechu svědeckém (§§ 117., 124., 169., 252. ř. tr.). Vedení důkazu v samém hlavním přelíčení vloženo jest dle našeho práva v ruce předsedajícího, kterýž má při tom v celku tutéž působnost, jako soudce vyšetřující v přípravném vyšetřování, na němž zejména jest, aby vyslýchal obžalovaného, svědky a znalce §§ 232., 245 odst. 1., § 248. odst. 1.). Ostatní členové soudu, porotci, strany a jich zástupci mohou jen se svolením předsedajícího dávati osobám vyslýchaným otázky (§§ 249. a 315.). Zůstaviti výslech úplně stranám, jako jest tomu v právu anglickém a jak také za jistých podmínek jest možno i dle ř. tr. německého (srv. čl. cross-examination), náš ř. tr. nedovoluje' Zásada přímosti dochází ve hlavním přelíčení platnosti v tom, že soud nalézající (rovněž porotci) má rozhodovati jen dle toho, co vyskytlo se ve hlavním přelíčení, ke spi. sům pak má hleděti jen potud, pokud tu byly předčítány (§ 258. odst. 1., § 326. odst. 2. a 3. ř. tr.). Při tom i samo předčítání dotčených spisů, zvláště pak spisů z předcházejícího řízení přípravného, jako jsou protokolly o výslechu spoluobviněných a svědků a posudky znalecké, obmezeno jest jen na určité případy, v zákoně pevně stanovené (§ 252. ř. tr.). Co do otázky, jaké míry důkazů některé okolnosti nasvědčujících jest třeba, aby okolnost ta při oceňování důkazu soudcem mohla pokládána býti za dokázanou, náš ř. tr. podobně jako novější zákony vůbec nestanoví nijakých průvodních pravidel, nýbrž zůstavuje to volnému uvážení soudcovu, vedenému jen platnými zákony lidského myšlení (zásada volného uvažování důkazů § 258. odst. 2., § 326. odst. 2. a 3. ř. tr.). Avšak jen v tom jest soudce volným, že vlastní jeho přesvědčení rozhoduje o tom, zdali vedený důkaz jest či není dostatečný; toto své přesvědčení smí však opírati výhradně jen o důkazy, které zákonnými průvody a v zákonné formě byly provedeny. Formalného břemene průvodního řízení trestní nezná (srv. čl. Břemeno průvodní v ř. tr.). Poněvadž však materiálně břímě průvodní stihne tu stranu, které na tom záleží, aby některá okolnost byla dokázána, poskytuje se stranám právo jednotlivé průvody navrhovati. V řízení přípravném obsaženo jest toto právo v právu navrhovati jednotlivé výkony vyšetřovací (§ 97. odst. 1., § 112 ř. tr.). Pro hlavní přelíčení strany navrhují průvody již ve stadiu přechodném. Žalobce činí tak ve spise obžalovacím (§ 207. odst. 4.), o jeho návrzích pak, jestliže po. dány byly proti spisu obžalovacímu námitky, rozhoduje sborový soud druhé instance (§ 214. 0dst. 2.), jinak předsedající, nebo má-li pochybnosti v příčině připuštění všech navržených svědků a znalců, radní komora (§ 225). Obviněný může svoje průvody navrhnouti v námitkách podaných proti spisu obžalovacímu, o čemž rozhoduje sborový soud druhé instance (§ 214. odst. 2.). Mimo to mohou po pravoplatném již vydání v obžalovanost žalobce soukromý, účastník i obžalovaný navrhnouti, aby ještě jiní svědkové a znalci byli obesláni, než které jmenuje spis obžalovací nebo které připustil nález sborového soudu druhé instance. O návrzích těch rozhoduje předsedající anebo, nemíní-li mu dáti místa, radní komora (§ 222. a 225.). Ve hlavním přelíčení samé m strany mohou nejprve obnoviti návrhy učiněné ve stadiu přechodním, avšak radní komorou zamítnuté (§225. odst. 2.), i mohou také učiniti návrhy na připuštění průvodů zcela nových, o čemž tu rozhoduje předsedající nebo shromážděný soud dle povšechného pravidla § 238. (srv. k tomu § 276.). Právo to chráněno jest zmatečnou stížností dle § 281., č. 4 a § 344. č. 5. Průvod některou stranou navržený a soudem připuštěný stává se pro obě strany společným; strana ta může proto jen se svolením strany druhé od něho zase upustiti (§ 246. odst. 2.). Vedle zmíněné působnosti stran uznává se však i povinnost soudu pečovati o to, aby, potřeba-li toho, ještě další průvody byly opatřeny. V řízení přípravném povinnost ta jest obsažena v povšechné officiální působnosti soudce vyšetřujícího (§ 96). Ve hlavním přelíčení pak propůjčena jest k tomu konci předsedajícímu t. zv. moc diskreční, podle kteréž může »nové«, t. j. takové svědky a znalce, kteří nebyli k návrhu stran soudem již připuštěni (aneb od kterých strany zase byly upustily), ke hlavnímu přelíčení obeslati, za »nové« posudky znalecké žádati nebo jinaké průvody dáti opatřiti, zvláště také předsevzíti se soudem ohledání nebo vyslati k tomu některého člena soudu, který by potom podal zprávu. Z novější literatury srovnej kromě spisů povšechných: Bonnier, Traité théorique et pratique des preuves en droit civil et en droit criminel (3. vyd. 1862); Best, Grundzüge des englischen Beweisrechts, bearbeitet von Marquardsen (1851); v. Bar, Recht und Beweis im Geschwornengericht (1865); Glaser, Beiträge zur Lehre vom Beweis im Strafprozess (1883); Rupp, Der Beweis im Strafverfahren, 1884. -rch.

Související hesla