Dumas Alexandre st.

, francouzský prozaik, dramatik kreolského původu; otec Alexandra Dumase mladšího. Prvního úspěchu dosáhl historickým dramatem Jindřich III. a jeho dvůr, předchůdcem romanticky pojatého divadla. Pod vlivem W. Shakespeara, F. von Schillera, W. Scotta psal úspěšné historické divadelní hry (Antony), ve kterých vyjádřil romantické pocity své generace. Později se obrátil k pseudohistorickému románu, který mu přinesl veliký úspěch (Tři mušketýři, Hrabě Monte Christo, Královna Margot). Se skupinou svých spolupracovníků (zejm. historikem A. Maguetem) napsal kolem 300 dramat a románů. Přestože čerpal látku z francouzské historie, jeho díla jsou založena spíše na dobrodružnosti a napínavosti děje než na touze po objasnění pravdivých historických událostí a poznání lidské společnosti. Později z jeho děl mizí romantická citlivost ke společenským problémům. Svým optimismem, životní energií a smyslem pro čest, která je vlastní jeho hrdinům, se stal jedním z nejoblíbenějších spisovatelů své doby. Česky vyšlo např. Válka žen, Po dvaceti letech, Královnin náhrdelník, Černý tulipán, Věštba staré cikánky, Pařížští Mohykáni.

Ottův slovník naučný: Dumas Alexandre st.

Dumas [dymá] Jean Baptiste, znamenitý chemik franc. (* 1800 v Alais – † 1884 v Cannes). Duch jeho mnohých schopností uvedl jej do různých proudů činnosti lidské, i působil Dumas v Athenaeu na Ecole centrale des arts et manufacture, v Sorbonně, na škole polytechnické i medicinské v Paříži, byl ministrem, rádcem u věcech veřejných (otázky vodní, phylloxera, mor hedvábníků), stálým tajemníkem Akademie. Zásluha Dova v chemii záleží v tom, že vedle povahy prvkové jal se váhu klásti na postavení, které element zaujímá v molekule chemické; ono postavení pak mělo býti stanoveno posloupností, jakou jeden element v téže sloučenině může býti nahrazen – substituován – jiným. Ta theorie, zvaná substituční, vyslovena byla Laurentem i Dumasem, ona jest základem moderní theorie chemické; z ní rozvinul se pojem o chemické konstituci. Dumas posuzoval chemickou sloučeninu jakožto celek; chemický charakter jest dle něho závislým na uspořádání a počtu atomů, méně na povaze elementů. Na základě názorů těch vážených z prací o sloučeninách uhlíka dostal se Dumas do prudkého sporu s Berzeliem, jenž obíraje se ponejvíce studiem elementů a sloučenin mineralných, na elektrické náladě a povaze elementů chemický charakter stavěl. Ve sporu tom Dumas zvítězil. Veliká jest řada prací Dumasových z chemie, fysiky i vědy lékařské, kteráž s počátku byla jeho zaměstnáním předním; práce ty jsou uloženy v »Annales de chimie et physique«, kteréž od r. 1840 redigoval. Jeho činnost učitelská jest jasna z objemných spisů jeho: Traité de chimie apptiquée aux arts (1829, 7 sv.); Essai de statique chimique des ętres organisés (s Boussingaultem, 1841) a ve výtečných Lecons sur la philosophie chimique (1837). Jakožto akademik vyznamenal se velmi pečlivým vydáním děl Lavoisierových (Oeuvres de Lavoisier, publiées par les soins du ministre de l'instruction publique, r. 1862) ve 4 kvartových dílech, a bedlivě upravenými díly skutečně uměleckými, jakými jsou jeho éloges Pelouza, Balarda, Regnaulta, Faradaye a j. Stkvostný pomník postavil mu největší chemik německý A. W. Hofmann, napsav nadšený jeho nekrolog (Berl. Bericht der chem. Gesellsch. XVII., str. 629). Rn. Dumas [dyma] Alexandre st., vl. jm. Davy de la Pailleterie, * 24. 7. 1802, † 5. 12. 1870, francouzský prozaik, dramatik kreolskéhoT24086 původu; otec Alexandra Dumase mladšíhoT10517. Prvního úspěchu dosáhl historickým dramatem Jindřich III. a jeho dvůr, předchůdcem romanticky pojatého divadla. Pod vlivem W. ShakespearaT43049, J. Ch. F. von SchilleraT43167, W. ScottaT42442 psal úspěšné historické divadelní hry (Antony), ve kterých vyjádřil romantické pocity své generaceT14258. Později se obrátil k pseudohistorickémuT298276 románuT40773, který mu přinesl veliký úspěch (Tři mušketýři, Hrabě Monte Christo, Královna Margot). Se skupinou svých spolupracovníků (zejm. historikem A. Maguetem) napsal kolem 300 dramat a románů. Přestože čerpal látku z francouzské historie, jeho díla jsou založena spíše na dobrodružnosti a napínavosti děje než na touze po objasnění pravdivých historickýchT16679 událostí a poznání lidské společnostiT45039. Později z jeho děl mizí romantickáT305808 citlivost ke společenským problémům. Svým optimismemT33871, životní energiíT11537 a smyslem pro čest, která je vlastní jeho hrdinům, se stal jedním z nejoblíbenějších spisovatelů své doby. Česky vyšlo např. Válka žen, Po dvaceti letech, Královnin náhrdelník, Černý tulipán, Věštba staré cikánky, Pařížští MohykániDumas Alexandre Davy de la Pailleterie, řečený A. Dumas starší, také A. Dumas otec, dramat. spis., romanopisec franc., syn generála Alex. Dumasa (* 24. čce 1803 ve Villers-Cotterets – † 5. pros. 1870 v Puys u Dieppu). Jeho vychování řízené ovdovělou matkou nebylo valné a přispělo více k vývoji Dumasových sil tělesných než duševních. Z bídného postavení advokátního písaře vysvobodil ho generál Foy, jenž mu opatřil místo mimořádného sekretáře v kanceláři vévody Orléanského. Dumas užil výhodné změny k tomu, aby doplňoval ponenáhlu své vzdělání, tím více, když ho po stkvělém úspěchu dramatu Henri III. et sa cour vévoda povýšil za výpomocného bibliotékáře. Brzy mohl se vzdáti všech úřadů a oddati se dobrodružnému životu spisovatele dychtícího po slávě a bohatství. Účastnil se horlivě červencové revoluce, kterou div že nepokládal za své vlastní dílo, cestoval a především psal: zaplavil všechna divadla pařížská svými kusy a knihkupecký trh svými romány, cestopisy, kronikami R. 1847 založil si vlastní divadlo »Théâtre historique«, které většinou sám zásoboval a jež se udrželo až do r. 1851. I do politiky se ještě jednou pustil: v revoluci r. 1848 byl spolupracovníkem denníku »Liberté«, založil sám politickou revui »Mois« a kandidoval, ale s nezdarem, v départ. Seineet-Oise. R. 1851 musil se před věřiteli uchýliti do Brusselu, kde zůstal do r. 1853. V létech padesátých vydával, hlavně pro své feuilletonové romány, časop. »Mousquetaire« (1853 – 57) a »Comte de Monte-Cristœ (1857 až 1860). Důležitější roli hrál již jen v povstání italském roku 1860, súčastniv se jako zpravodaj Garibaldiovy výpravy na Sicilii. Od té doby přestalo se mu dařiti. Jeho pracem, čím dále chvatnějším a nedbalejším, ubývalo obliby a ani s novým divadlem, s přednáškami pořádanými v cizině (ve Vídni, v Pešti, v Benátkách), s továrnou na omáčky (Dumas byl proslulý svým labužnictvím a svými kuchařskými vědomostmi) valně nepochodil. Poslední léta zůstal odkázán na péči své dcery, paní Petelové, a svého syna. – Literární činnost Dova je kvantitativně úžasná. Zachvácen jsa proudem literárního výdělkářství v létech třicátých, jež Sainte-Beuve tak pravdivě líčí v »Portraits contemp.« (sv. III., str. 431), rozvinul všechny síly svého podivuhodného talentu a užil všech prostředků, často dost podezřelých, jen aby výnosnost své práce vyhnal do nejkrajnějších možných mezí. Jeho příjmy obnášívaly až 200.000 franků. ročně a jeho způsob života slynul svého času knížecím přepychem. Vytýkalo se Dumasovi, že často a bezohledně plaguje, a různé processy, souboje a polemiky vrhají na něho nepěkný stín nepoctivosti ke spolupracovníkům. Co se prvé výtky týče, je jisto, že Dumas měl o duševním majetku tuze volné názory, tvrdě, že »geniální muž nekrade, nýbrž si osvojuje«, a odkazuje k příkladu Molièrovu i Shakespearovu. Proto se nelze diviti, setkáváme-li se u Dumasa skutečně s četnými výpůjčkami z Waltera Scotta, ze Schillera, Aug. Thierryho, Chateaubrianda a j. V příčině druhé výtky lze odkázati na oba pamflety Mirecourtovy (Sur le mercantilisme littéraire, 1845, a Fabrique des romans, maison A. D. et Cie 1845). Dumasových spolupracovníků bylo by lze vypočítati dlouhou řadu při dramatech i při románech (přední místo mezi nimi zaujímá Aug. Maquet), tak že pasquilní firma »Dům A Dumas a spol.« nebyla právě neodůvodněna. Některé romány podepsané druhdy jeho jménem nemají od něho docela ani řádky (»Les deux Dianes« od P. Maurice, »Le chasseur de Sauvagine« od M G. Chervilla). Nicméně při tom všem zůstává A. Dumas effektním dramatikem, půvabným causeristou a především svůdným romanopiscem Jeho pseudohistorické romány, jež si proklestily cestu do celé Evropy, nedají se ovšem co do věrnosti přirovnati ani z daleka k románům W. Scotta, J. F. Coopera, A. de Vignyho. U něho je historický podklad pohlcen proudem nezkrocené fantasie. Ale právě ta vytvořila hlavní půvab Dumasových románů: jí děkuje svou přímo zázračnou vervu, svou lehkou živost, přirozenou dramatičnost scén, energičnost svého výrazu, duchaplnost a hybnost svých dialogů, oslňující pružnost svého vypravování, jež bez zastávky spěje ku předu, odstraňujíc zručně každou překážku, aniž ochabuje. Po mravních nebo sociálních ideách není u něho stopy, tím patrnější je všude snaha po silných effektech, vypočítaných leckdy na pouhé polehtání čtenářových smyslů. Zběžnost, myšlénková prázdnota a směšné gaskonády, které na četných místech kritika zarážejí a jež některé z jeho románů, zejména posledních, činí nezáživnými, vysvětlují se snadno z úsilí, docíliti z každé látky co možná nejvíce svazků. Za to mu patří zásluha, že stvořil typy, jež čas tak brzo nevyhladí: tři mušketýři, Joseph Balsamo, Ange Pitou jsou ve Francii populární. Sháňka po effektech jeví se ještě větší měrou v jeho dramatech, na jejichž první úspěchy víže se rozhodné vítězství francouzského romantismu nad klassicismem. Ať béře látku z historie franc. nebo římské, ať z mravů současné společnosti, ať ze světa fantasie, nikdy mu nejde ani tak o vlastní děj, jenž se obyčejně ztrácí ve spoustě malebných podrobností, jako spíše o jednotlivé dovedně připravené, s důmyslnou vypočítavostí umístěné a účinně sestavené scény, jež otřesou divákem v nejhlubších útrobách. O umělecké stavbě kusu nelze u něho mluviti, za to ovšem o obratném arranžování. Prudké útoky na nervy diváků přesahují často všechny tradice romantismu. Vášeň hnaná do největších krajností a výstředností (Antony, Angèle), hrůzy sveřepé ukrutnosti (Don Juan de Marańa, Caligula, toť jeho literární zbrojnice. Připojíme-li k tomu ohebnost a živost jeho dialogů, mluvu citu ohnivou, až i vroucí, vysvětlíme si lehko kouzlo, jímž Dumas s jeviště ovládal své obecenstvo. Že i tu nalézáme mnoho prázdného, nepečlivého, násilného, ba nesprávného, v obsahu i formě, ve verši i v prose, netřeba dále ani připomínati. Že však Dumas dovedl býti také roztomilým, scribeovsky duchaplným, rozmarným, nenuceným, rozpustilým, dokazují jeho komédie, hlavně znamenitá Mademoiselle de Belle-Isle. Pro podobné vlastnosti těšily se také jeho povídavé cestopisy, vlastně cestovní causerie, veliké oblibě. Četné kompilační spisy historické, memoiry, pěkné povídky pro mládež, kuchařský slovník a p. jsou odpadky plodného Dova talentu, spadající na účet jeho peněžních potřeb. Svou literární fysiognomií je Dumas romantik a jeho nadobyčejná obraznost opravňovala ho více, nežli koho jiného, státi v čele francouzských »třicátníků«. Ale povrchnost, zběžnost, improvisační způsob tvorby zabránily, aby vytvořil nesmrtelná veledíla. Z nekonečné řady Dumasových dramat, románů a j. můžeme uvésti jen nejhlavnější a to z dramat vážných: Henri III et sa cour (1829); Stockholm, Fontainebleau et Rome (1830); Antony (1831); Charles VII chez ses grands vassaux (1831); Richard Darlington (1831); La tour de Nesle (1833); Angèle (1833); Catherine Howard (1834); Don Juan de Marańa (1836); Kean ou désordre et génie (1836); Caligula (1837); Alchimiste (1839); Monte-Cristo (1848; Catilina (1849); La dame de Monsoreau (1860); La jeunesse de Louis XIV (1874); – z románů: Trois mousquetaires (1844, 8 sv.); Le comte de Monte-Cristo (1844–45, 12 sv.); Vingt ans après, pokračování »Mušketýrů« (1845, 10 sv.); La reine Margot (1845, 6 sv.); Le chevalier de Maison-Rouge (1846, 6 sv.); La dame de Monsoreau (1846, 8 sv.); Dix ans plus tard ou le vicomte de Bragelonne, další pokračování »Mušketýrů« (1848 – 50, 26 sv.); Ange Pitou (1853, 8 sv.); Les Mohicans de Paris (1854 – 1858, 19 sv.); – z cestopisů: Impressions de voyage (1833, 5 sv.); Excursions sur les bords du Rhin (1841, 3 sv.); Nouvelles impressions de voyage (1841, 3 sv.); Le Caucase (1859) a De Paris à Astrakan (1860), později pod společ. tit. La Russie (3 sv.); – z memoirů: Memoires (1852 až 1854, 14 sv.); Souvenirs de 1830 – 1842 (1854, 2 sv.); Bric à brac (1861, 2 sv.); Histoire de mes bêtes (1868); – z polohistorických spisů: Louis XI V et son siècle (1845–1846); Louis XV (1849); Louis XVI (1850); Le drame de Quatre vingt-treize (1851). Souborná vyd.: Théâtre complet (1841, 3 sv.; 1846, 4 sv.; 1874, 15 sv.); Oeuvres complčtes v »Musée littéraire«, Sièclu a v Lévyho »Bibl. contemp.« Do češtiny i romány i dramata Dova velmi hojně se překládaly, tak »Hrabě Monte-Cristœ (Fr. J Šubrt a P. Sulc), »Hrabě z Bragelonne« (Fr. Tomsa), »Pařížští Mohikánį (M. Vávra), »Tři mušketýřį (Fr. Tomsa, nově u Jaroslava Pospíšila), »Z mladého věku Ludvíka XIV.« (Fr. Doucha), »Antony« (Jar. Vrchlický) a j. Srv. Fitzgerald, Life and adventures of A. Dumas (Londýn, 1873); Blaze de Bury, A. Dumas, sa vie, son temps, son oeuvre (Paříž, 1885); Glinel, A. Dumas et son oeuvre (1885); Jar. Vrchlický, Studie a podobizny (1893). Vd. Dumas Michel, malíř franc. (* 1812 – † 1885 v Lyoně), přišel mlád do Paříže a vstoupil spolu s Flandrinem do atelieru Ingrova. Jeho historické obrazy vynikají vznešeným a přísným slohem, avšak nedostává se jim často procítění. Teprve r. 1853 dosáhl veřejného uznání svým Loučením sv. Petra a Pavla, po kterémž následovaly Svaté ženy u hrobu; Mater dolorosa (1857); Salvator mundi, jeho hlavní dílo (1863); Oslavení sv. Dionysia (1866); Pokušení Ježíše Krista (1872) a j. red. Dumas Alexandre mladší, také A. Dumas syn, syn Alex. Dumasa 4), dramat. spisovatel a romanopisec franc. (* 27. čce 1824). Projevil v mládí předčasnou zralost ducha a byl záhy otcem uveden do literárních a uměleckých kruhů. Jeho životopis je vývoj jeho literárního významu. Již r. 1842 počal uveřejňovati básně, sebrané r. 1847 pod tit. Péchés de jeunesse, bez další důležitosti. Současně začal s romány a snažil se vstoupiti ve šlepěje otcovy. Aventures de quatre femmes et d'un perroquet (1847, 6 sv., nové vyd. 1858) jeví svou fantastičností zřejmé stopy otcova vlivu. Podobně: Césarine (1848); Le docteur Servans (1849, 2 sv.); Antonine (1849, 2 sv.); Trois hommes forts (1850, 4 sv.); Revenants (1851); Le régent Mustel (1852, 2 sv.); k nimž se co do významu řadí Contes et nouvelles (1853) a Un cas de rupture (1854). Ještě více je znáti otcovu vůdčí ruku na historických románech Tristan le Roux (1839, 3 sv.); Henri de Navarre (1850) a Les deux Frondes (1851), tvořících čásť nedokončeného cyklu Les quatre Restaurations. Ale v tom všem není Dumas svůj, jeho obraznost nebyla podle toho, aby mohl pokračovati začatým směrem. Vlastní, osobitá jeho tvorba datuje se od pověstného románu Dame aux camélias (1848, 2 sv.: illustr. vyd.: Gavarni 1858. A. de Neville 1875, Alb. Lynch 1886), kde přejal místo uprázdněné po Balzacovi; jemný pozorovatel, jenž studuje společnost, zejména její stinné stránky, co možná z blízka, neúprosný analytik, jenž bez rozpaků nasazuje sondu na nejbolavější místa. skrupulosní moralista, jenž se bojí plouti sproudem obecných, běžných názorů, vystupuje v »Dámě s kaméliemį v určitých rysech. Stanovisko, jež v ní Dumas zaujal ke problému sociálního postavení padlé ženy, a jež akcentoval v následujících románech: Le roman d'une femme (1848, 4 sv.); Dame de Lys (1851, 3 sv.); Dame aux perles (1854, 3 sv.), bylo na svůj čas přímo revolucionářské, tak že drama Dame aux camélias (1852), z románu spracované, dlouhý čas bylo censurou zadržováno. Nicméně nedal se Dumas s jeviště již odstraniti; to bylo pravé místo pro činnost moderního apoštola. Nehledíc k románům a novellám La vie à vingt ans (1856, L'affair Clémenceau (1866, spracováno v drama od Armanda Artoisa 1887), Thérèse (1875), soustředil všechnu další svou činnost v oboru dramatickém a učil obecenstvo vážně přemýšleti o otázkách rozvodu, cizoložství, kuplířství, svůdcovství, konkubinátu, paternity. Ke každé z nich podává příslušné drama Dumasovu odpověď. Jsou to: La question d'argent (1857); Le fils naturel (1858); Un père prodigue (1859); Ľ ami des femmes (1864); Les idées de Mme Aubray (1867); Une visite de noces (1871); La princesse Geores (1871); La femme de Claude (1873); Monsieur Alphonse (1873); L'etrangère (1876); La princesse de Bagdad (1881); Denise (1885); Francillon (1887). K nim druží se komédie vyšlé ze spolupracovnictví: Le marquis de Villemer (1864) se Sandovou; Le supplice d'une femme (1865) s Em. Girardinem; Helois e Paranquet s Durantinem (1866); Le filleul de Pompignac s M. H. Lefrançoisem (1869); La comtesse Romani s M. G. Fouldem (1876), obě podepsané pseudonymem Gustave Jalin; Les Danicheff s P. Corvinem (1876), pod pseud. Alex. Newski. I jemu jako otci přivodilo spolupracovnictví mnoho sporů, ačkoli podíl Dumasův na společné práci byl vždy rozhodující. Při moralistických tendencích nešlo Dumasovi o sensaci, ačkoli premièry jeho kusů bývaly provázeny často až vášnivými veřejnými diskussemi a obecným živým interessem: předmluvy ke dramatům vydaným tiskem a různé brošury L'homme-femme 1872, Les fem mes qui tuent et les-femmes qui votent 1880, Question du divorce 1880, Recherches de la paternité (1883) jsou zřejmým důkazem, že jeho vývody, většinou paradoxní, byly jeho přesvědčením, a že by je byl se stejnou horlivostí zastával na parlamentární tribuně jako na divadelních prknech. Co se však týče průkaznosti jeho vývodů, třeba se míti na pozoru před suggestivní silou jeho logiky, jež z výjimečných případů chce vyvozovati všeobecná pravidla. Ostatně nebude nikdo hodnotu Dova nadání oceňovati podle podstatnosti jeho thesí, nýbrž spíše podle neodolatelnosti, se kterou diváka strhuje na svou stranu, vyplývající z důmyslného sestavení scén a ze vtipného, svižného dialogu. R. 1874 byl Dumas zvolen za člena Akadémie francouzské a byl několikráte předsedou Společnosti dramat. autorů. Souborné vyd. »Théâtre complet« (1868 – 79, 6 sv., vyd. z r. 1882–1886, 6 sv, určeno jen pro herce jeho kusů) obsahuje ještě Le verrou de la reine (1845), ale schází v něm Atala, lyrická scéna s hudbou Varneyovou (1848). Rozličné Dumasovy články časopisecké, studie a listy sebrány v Entractes (1878 – 1879, 3 sv.) a v Nouveaux entreactes (1890). Pro úplnost dodáváme brošury: Lettre sur les choses du jour (1871); Nouvelle lettre sur les choses du jour (1871) a mystický Retour du Christ (1874). Do češtiny přeloženy: Dáma s kaméliemi (E. Züngel, Levoboček (J. Počátecký), Princezna Georges (A. Pulda), Žena Klaudiova (dvakrát, J. P. a A. Pulda), Pan Alfons (Em. Bozděch), Princezna z Bagdadu (dvakrát, J. V. Frič a B. Frida), Francillon (J. Kühnl) a četné novelly po časopisech. Srv. Jules Claretie, A. Dumas fils (1883); Paul Bourget, Nouveaux essais de psychologie contemp. (1885). Vd.

Související hesla