Dumka

1. ukrajinská lyrická melancholická lidová píseň; 2. instrumentální nebo vokální skladba melancholického charakteru.

Ottův slovník naučný: Dumka

Dumka viz Duma.

Duma (dumka), druh maloruské národní písně hrdinské, opěvující hlavně boje kozáků proti Turkům a Tatarům, později též proti Polákům (Ljachům, a zabíhající časem i do událostí rodinných a soukromých. Zpívá se v průvodu kobzy nebo bandury a liší se od jiných písní historických nepravidelným rhythmem a volným rozměrem o verších 4–30slabičných, nerýmovaných, anebo spojených rýmem, obyčejně ženským, často jen pouhou assonancí, několikráte se opětující (aabbbbb a pod.) Dumka obsahem svým jest pozoruhodným zjevem národního eposu slovanského, líčíc všecky důležitější dějinné události Malorusů od XVI. do XVIII. stol. Mnohdy podává klíč k důležitým výjevům historickým, jež letopisci nezaznamenali, tak že někteří historikové maloruští, jako Markevič a Kostomarov, s prospěchem použili jich k svému badání, ano i oživili své spisy mnohými citáty z nich O starobylosti dumy svědčí patrná příbuznost její se staroruským eposem »Slovo o polku Igorevě«. Pozoruhodno jest však, že maloruská dumka nezná podání starokijevské epiky, jež tak dokonale zachovala se v severoruských bylinách. Pypin vysvětluje to okolností, že věsti starokijevské byly zatemněny novými ději, jež podaly novou potravu národní obrazotvornosti. Dojmy těchto událostí byly příliš mocny a čerstvy, tak že nemohly se spojiti s minulostí v epickou posloupnost, a byly tak blízky národnímu citu, že zatlačily staré věsti v zapomenutí a daly vznik nové historické dumě (Historie literatur slov. I. díl. str. 319). Pokud známo, první zmínka o dumách činí se v letopisech Sarnického při r. 1506, ač není pochybnosti, že objevily se dříve, než dostaly se do listin. Též ve vypsání válek Chmelnického nalézají se zprávy o dumách, ano někteří maloruští dějepisci samému B. Chmelnickému připisují dumu o smutném stavu Malé Rusi (Oj bida, bida...). S. Temberski, živší v XVII. st., podává latinský výtah z dumy o Bajdovi a vykládá ji na Dimitra Višněveckého (1564). V pozdějších rukopisech souvěké písně o kozáckých válkách objevují se častěji. V ukrajinském lidu dumka zachovala se až do posledních dob, a proto často v její klidný, čistě epický tón mísí se hluboký cit lyrický, jenž ve spojení s četnými básnickými obrazy dodává dumě neobyčejné krásy. Nejznámějšími z nich jsou dumy o kozácích Holotě, Kišce, Bajdě, Paliji, Mazepě, pak o bouři na Černém moři, o sestře a bratru, o vdově a j. První k maloruským dumám poukázal v novější době P. Certelev (Opyt sobranija starinnych maloros. pěsen, Petrohrad, 1819). Mnohé zaznamenány jsou též ve sbornících Srezněvského (Zaporožskaja Starina, Charkov, 1833 – 38); Maksimoviče (Sbornik ukrajin. pěsen, Kijev, 1849); Lukaševiče, Metlinského, Kuliše, Kostomarova, Zakrevského (Starosvětskij Bandurista, Moskva, 1860 – 61, 3 díly), Russova, Lisenka a zejména ve sborníku V. B. Antonoviče a Dragomanova (Istoričeskija pěsni malorusskago naroda, Kijev, 1874 – 75), jenž vyniká nad mnohé předešlé kritickým rozborem a neobsahuje bezcenných padělků. V umělé poesii mnozí slovanští básníci užili názvu dumka pro epicko-lyrické básně chmurnějšího rázu s podkladem časovým i historickým, snažíce se tak vytvořiti druh slovanské ballady nebo romance. Tak ujal se název dumy zejména v Polsku, kde užil ho poprvé básník Rakowski za Sigmunda III. Později vynikli v tomto oboru hlavně Niemcewicz a B Zaleski. U nás K. V. Zap vytýkal Erbenovi, že nazval své epické básně balladami a doporučoval mu název dumy. (Srv. Slov. Sborník, 1883, 317.) Řř. Šnk.

Související hesla