Dumouriez Charles François du Périer

, francouzský generál a politik. Od jakobínů přešel k girondistům. 1792 ministr zahraničí a velitel francouzských vojsk (přenesl válku do Rakouského Nizozemí, porazil Prusy v bitvě u Valmy). 1793 ztratil důvěru jakobínů a přešel na stranu protivníka.

Ottův slovník naučný: Dumouriez Charles François du Périer

Dumouriez [dymurié] Charles François, vojevůdce franc. (*25 led. 1739 v Cambrayi – †14. bř. 1.823 u Londýna). Byv velmi přísně vychován a v 18. roce vstoupiv k vojsku, vyznamenal se ve válce sedmileté, ale v bitvě u Klosterkampu byl zajat a teprve r. 1761 vyměněn. Po válce sedmileté cestoval po Korsice, Portugalsku a Španělsku, odkudž jest povolán zpět a poslán jako generální pobočník na Korsiku, když ostrov ten r. 1768 připadl Francii. R. 1770 poslán jest do Polska, aby zastupoval Francii při Barské konfederaci, ale poněvadž vláda franc. neměla v úmyslu pro Polsko zaplésti se do války s dílčími mocnostmi, Dumouriez, jenž nad to od Rusů byl poražen, jest odvolán a Polsko ponecháno svému osudu. Bez vědomí ministra zahraničných věcí Aiguillona král Ludvík XV. vypravil ho v důvěrném poselství do Švédska, ale Aiguillon kázal ho v Hamburce zatknouti a do bastilly zavříti. Teprve po nastoupení Ludvíka XVI. jest propuštěn na svobodu a jmenován velitelem cherburským. Znaje vady a nedostatky Francie při vypuknutí revoluce, přidal se na stranu oprav, vstoupil ve spojení s Mirabeauem, ano udržoval i důvěrné styky s Jakobiny. R. 1790 byl vojenským velitelem v Nantech, za zasedání sboru zákonodárného spojil se s Girondiny ajejich působením povýšen jest za generála a roku 1792 jmenován ministrem věcí zahraničných. On prvý vyslovil potřebu přirozených hranic (Alpy a Rýn) pro Francii. Za jeho ministerstva vypověděna jest králi českému a uherskému válka. Když ministerstvo jeho padlo. Dumouriez odebral se jako divisionář k vojsku a převzal po Lafayettovi velení nad střední armádou, ale ve srážce u Grandprč v lese Argonském 14. září generálem Kellermannem přinucen couvnouti. Po bitvě u Valmy, kde vítězné pokroky Prusů jsou zastaveny, Dumouriez obratným jednáním zdržel Prusy, až nastal u nich nedostatek potravy a vypukly nakažlivé nemoci, tak že přinuceni jsou rychle vykliditi Francii. Po tomto úspěchu Dumouriez vtrhl do Belgie, porazil vojsko rakouské pod vévodou sasko-těšínským 5. a 6. listopadu u Jemapp tak rozhodně, že Belgie jedinou touto bitvou byla ztracena. Pokus jeho odlákati Prusko od spojenství s Rakouskem se mu nepodařil, protože Prusku z toho neplynula výhoda. Když v Paříži strana republikánská krále s trůnu svrhla a do Templu zavřela, Dumouriez odebral se do Paříže, aby dopomohl králi k moci, ale poznal, že vše jest ztraceno. Od té doby roztržka mezi ním a vládnoucí stranou byla nezhojitelna. Vrátiv se k vojsku, pomýšlel na dobytí Hollandska, ale utrpěl u Neerwind 18. břez. rozhodnou porážku, stoje mezi Rakušany, od nichž byl poražen, a mezi Jakobiny, od nichž byl na smrť nenáviděn, a tu místo, aby vzdal se hodnosti své, sáhl k prostředku hanebnějšímu – k vlastizrádě – jal se vyjednávati s Rakušany; ale konvent, jakmile přišel piklům těm na stopu, vyslal čtyři poslance s ministrem vojenství Beurnouvillem do jeho tábora, aby ho buď přivedli do Paříže nebo uprostřed vojska ho zatkli. Poselstvo konventu dostavilo se do ležení a Dumouriez přijal je v čele svého štábu. Když nechtěl podrobiti se po dobrém, jest úřadu svého zbaven. Dumouriez vydal posly Rakušanům, ale že vojsko nedalo se zaplésti do zrady svého vůdce, nezbývalo mu než uprchnouti do tábora rakouského. Konvent vypsal na hlavu jeho cenu 300 000 fr. Do Francie nesměl se vrátiti. Od té doby bloudil po Německu, Švýcarsku a Italii, až nabyl útočiště v Dánsku a později v Anglii. Dumouriez napsal Memoires du général Dumouriez (1794) a pokračování téhož díla La vie du gén. Dumouriez (1794), které vydány jsou také v Collection des mém. ŕ la révol franç. Srv. Berville a Barriée, La vie et les mémoires du gén. Dumouriez; Boguslavsky, Das Leben des G. Dumouriez (Berlín, 1872, 2 sv.).