Durych Václav Fortunát

, český filolog. Jeho práce De slavo-bohemica sacri codicis versione dissertatio (Rozprava o slovansko-českém překladu) a Bibliotheca slavica (Slovanská knihovna – nedokončeno), o archeologické, kulturní historii a etnografii Slovanů podnítily další slovanská studia (J. Dobrovský).

Ottův slovník naučný: Durych Václav Fortunát

Durych Václav, řeholním jménem Fortunát (psáván též Durich), kněz řádu paulánského, první slavista český (* 28. září 1735 – † 31. srpna 1802), studoval na piarist. gymnasiu v Kosmonosích u Mladé Boleslavě. V září 1751 vstoupil do noviciátu řádu paulánského v Tachově a na kněze vysvěcen jest r. 1758. Za několik let učil jakožto lektor řeholní své bratry bohosloví a obzvláště jazykům východním ve Vídni. Za týmž účelem přeložen r. 1765 do Mnichova, kdež povzbuzen ke studiu slavistiky, a sice dvorním bibliotékářem Ondř. Fel. Oefelem. Již v Mnichově počal sbírati materiál k tomuto studiu. Vydav zde první spisek svůj o některých hláskách hebrejských (Dissertatio philologica de vocibus Hhartimím et Belahatchem; Exod. VII. 11.), přesazen do Prahy r. 1767, kdež několikrát zastával hodnost spolurektora, a potom též po tři roky byl vikářem provinciálním. Po zrušení řádu jesuitského jmenován král. examinatorem z řečtiny a hebrejštiny při zkouškách přísných a ze všech předmětů bohosloveckých při zkouškách obyčejných. Úřady ty zastával bez odměny po 10 let až do roku 1784, při čemž zastupoval též professora hebrejštiny. V Praze seznámil se Durych mimo jiné s Adauc. Voigtem, Frant Pelclem a Josefem Dobrovským, a Durychovi náleží zásluha, že Dobrovského povzbudil též ke studiu slovanštiny. Uveřejniv v Praze r. 1771 knižečku De originibus templi Satvatoris et monasterii S. Francisci de Paula Veteris Pragae, vystoupil zde r 1777 s prvním plodem studia svého slovanského De slavo-bohemica sacri codicis versione dissertatio, kdež vykládá též azbuku kyrillskou, v Čechách tehda již naprosto neznámou. Ale záhy byl Durych od studia slovanského na čas odvrácen delší prací, jež naň a spolu na Faust. Procházku vznesena arcibiskupem pražským, aby totiž pořídil nové vydání bible jazykem českým, které k rozkazu císařovny Marie Terezie mělo býti takové, aby též lidem chudobným přístupno bylo. Práce tato trvala několik let, až r. 1778 vyšel Zákon nový a r. 1780 Zákon starý. R. 1784 zrušen paulánský konvent pražský a kněží a klerikové jeho rozsazováni po větších řeholích. Durych vyžádal si, aby v cís. bibliotéce vídeňské směl přerušené studium svoje dokonati. Maje jakožto bývalý paulán 300 zl. roční pense, přibyl v červenci 1785 do Vídně, ale roznemohl se a dlouho churavěl, v kteréžto době podnětem Pelcla a Dobrovského jmenován přespolním členem Učené společnosti pražské. Teprve na konci zimy počal studia svá v císařské knihovně, kdež tímto způsobem strávil téměř celé desítiletí. Ale nepřestávaje na tom, sbíral vědomosti i z jiných končin, kdekoli se jich mohl dopíditi, i ze slavné oxfordské knihovny Bodleyovy. Dobrovskému, na literární cestu do Rus se chystajícímu, dal Durych v této příčině zvláštní dotazník. Když pak již po tři desítiletí s pílí neobyčejnou se zabýval svým úkolem, tu Dobrovský důtklivě ho napomínal. aby pamatuje na svůj pokročilý věk a zdraví chatrné, konečně již hleděl uveřejniti, co má připraveno ze sbírek a úvah o literatuře slovanské.Tiskna právě poslední arch své»Gesch. d. böhm. Sprache« (1792), mohl Dobrovský v tomto spise poprvé veřejnosti oznámiti Durychovo připravované dílo. Za rok potom vydán ve Vídni již úplný stručný obsah díla a r. 1795 konečně vyšla první objemná čásť (XXXVIII a 396 str.) prvního dílu Durychova spisu, na pět dílův rozvrženého, pod názvem Bibliotheca slavica antiquissimae dialecti communis et ecclesiasticae universae Slavorum gentis. Vytištěna byla ve Vídni nákladem Štěpána Novakoviće, majetníka »slovansko-srbské« tiskárny. Učená společnost pražská, jíž Durych spis ten dedikoval, vyznamenala jej velikým penízem a všemi svými spisy; od císaře dostalo se mu čestné zlaté medaille a »Allg. Literatur-Zg.« (v Jeně, 1798. č. 167) přinesla o spise Durychově obšírný posudek Když r. 1796 i konvent paulánský ve Vídni byl zrušen, odebral se Durych do Turnova ke svému synovci; avšak nevycházeje zde z tísně hmotné, domáhal se místa skriptorského při cís. knihovně vídeňské, ale marně. Posléze na jaře r. 1797 dostalo se mu 200 zl. přídavku k jeho pensí řeholní. Ale Durych přes to nevymanil se z poměrů nuzotných, zajisté asi proto, že o důchod svůj sdílel se s příbuznými. Přes to však v »Bibliothece slov.« přece pokračoval a dokonav 2. čásť dílu I. (1800), poslal ji do Budína k tisku, protože Novakovićova tiskárna mezitím byla tam prodána. Ale tato 2. čásť spisu na světlo již nevyšla, bezpochyby pro tehdejší události válečné, a brzká potom smrť Durychova zarazila vůbec další vydávání díla. Často byv týrán pakostnicí, byl Durych r. 1800 nad to raněn ještě mrtvicí, a v tomto bídném stavu navštívil jej Dobrovský v Turnově a přijal v bezpečí jeho rukopisy, které potom uloženy v Č. Museu. Když pak Durych zemřel, věnoval mu Dobrovský vřelý nekrolog v »Abhandl. der Böhm. Gesellsch. der Wiss.« (1804), kdež vychvaluje pilnost, učenost a ušlechtilou povahu Durychovu. R. 1867 posvěcen byl nad jeho hrobem pomník zřízený Čtenářskou besedou turnovskou. Obšírný životopis Durychův obsahuje spis: Fortunát Durych od J. M. Černého (Turnov, 1889), kdež vytištěno též jediné Durychovo pojednání české o Červenkovi z Věznova i jediný jeho zachovaný dopis český. Vědecké zásluhy Durychovy o slavistiku pohříchu dosud čekají na odbornické ocenění. Čr.