Edikt

, veřejná úřední vyhláška, důležitý úřední výnos, úmluva či nařízení mající platnost zákona. V nové době edikt soudní (veřejná vyhláška), oznámení nebo výzva (např. na úřední desce) určené zpravidla neurčitému počtu osob, osobě neznámé nebo nezvěstné.

Ottův slovník naučný: Edikt

Edikt (z lat. edictum). vyhláška.

Edikt v právu processním značil již v soudním řízení doby justiniánské veřejnou vyhlášku soudní, jíž žalovaný, jenž zvěděl o obeslání, ale k soudu se nedostavil (contumax), vyzván, aby rozkazu soudního uposlechl. Bylo třeba čtveré vyhlášky takové, čtvrtá měla býti peremptorická, po případě stačilo také jediné peremptorické obeslání. Ve středověku užívalo se takového obeslání ediktm (ediktální citace) zprvu proti osobám, jež se skryly, aby ušly obeslání nebo jinak je překazily, pak i vůbec dle uvážení soudcova, kde nebylo možno jinak žalovaného obeslati, na př. zdržoval-li se v obvodu jiného soudu, jenž obeslání neprovedl, nebo nebylo-li známo bydliště jeho. Užito-li ediktální citace bez důvodu, mohl to žalovaný, odsouzený rozsudkem kontumačním, vytýkati v odvolání. Dále užíváno prostředku toho, když měly býti vyzvány k žalobě osoby neznámé (na př. věřitelé neznámí), jako při soudním prodeji zástavy, v konkursu a pod. Právo kanonické zavedlo vedle toho oznámení vyhlášky takové s kazatelen a začátkem XVIII. stol. rozšiřovalo se také vyhlášení novinami Soudce měl voliti takový způsob uveřejnění, aby se obeslaný mohl co nejdříve dověděti o vyhlášce. Praxe žádala tu často (na př. říšský soud komorní), aby edikt byl veřejně přibit na několika místech (nejméně na třech) a to na místech veřejně přístupných (budovách úředních – ad valvas curiae – radnicích, dveřích kostelních, branách městských), a musil po jistou dobu býti vyvěšen. red.

Edikt za naší doby jest úřadní vyhláška veřejnosti určená a proto v úřadní budově vyvěšovaná i novinami uveřejňovaná ediktu užívají úřady jednak k účelům veřejné správy (na př. při konkursech na místa úřadnická), jednak vykonávajíce jednotlivé zákony, jež samy podrobně stanoví, které vyhlášky, kdy a za jakým účelem ediktem díti se mají, kterými novinami – z pravidla Úřadním listem Pražských novin, po případě však i jinými veřejnými listy (čl. 14. obch. z.) domácími, ano i cizozemskými (§ 113. obč. z., § 132. pat. o nespor. říz., § 120. knih. ř, § 424. tr. ř.) – a kolikrát vyhlášeny býti mají, namnoze též podstatný obsah ediktu (§ 328. soud. ř., § 277 pat. o nesp. ř., zák. ze 16. ún. 1883 č. 20. ř. z.), ano i jeho doslovné znění (§§ 128., 233. pat. o nesp. ř.. Edikt obsahuje někdy pouhé oznámení, na př. o veřejných dražbách (§ 328 soud. ř., § 277. pat. o nesp. ř.), o vyhláškách obch. zákonem kázaných, o prohlášení stanného práva (§ 431. tr. z.), o zřízení opatrovníka §§ 172., 251. obč. z.); ponejvíce však bývá s ním spojeno též určité vyzvání. svědčící 1. buď osobám neznámým a to: a) osobám hromadným (majícím zájem na téže věci. na př. při vyzvání věřitelů (§ 813. obč. z. § 67. konk. ř.), dědiců (§ 128. pat. o nesp. ř., vlastníků věcí nalezených při obviněném (§ 376. tr. ř.) neb osob majících nárok na náhradu z notářské záruky (§ 29. not. ř.); b) jednotlivcům, jako při nálezích v ceně přes 25 zl. (§ 390. obč. z.) a při amortisaci listin a cenných papírů; 2. aneb osobám určitým, jichž bydliště však známo není, na př. při amortisaci starých jistin (§ 118, knih. ř.), při žalobách, jež nelze žalovanému dodati (§ 391. soud. ř.). při vyzvání zmizelého obžalovaného, aby se vrátil (§ 423. tr. ř.), nebo při vyzvání toho, jenž za mrtva prohlášen býti má (zák. ze 16. ún. 1883 č. 20. ř. z.). Z pravidla týče se edikt jediné jen věci, avšak nepatrné věci téhož druhu lze v určitých případech vyhlásiti též hromadně společným ediktm (§ 376 tr. ř a zák. ze 31. bř. 1875 č. 52. ř. z.). Útraty ediktu ve sporech stihnou toho, kdo podlehne, leč by dokázal, že jeho bydliště bylo odpůrcem zúmysla zamlčeno; v jiných případech stihnou útraty ony toho, jehož podání neb jednání k ediktu dalo podnět. Sd. V právu středověkém slul edikt rozhodnutí panovnická, jimiž upravovány jednotlivé otázkv právní, neb udělovány výsady.

Ve Francii měl každý královský edikt, aby se mohl prováděti, býti registrován parlamentem; odepřel li toho parlament, donutil jej k tomu král často zvláštní schůzí (lit de justice), nebo vypověděl soudce jemu odporující.

Edikt v dějinách: 1. Edikt milánský, r. 313 od Konstantina Vel. vydaný, vyslovoval oprávněnost náboženství křesťanského v celé říši římské. – 2. Edikt nanteský vydal dne 13. dub. 1598 franc. král Jindřich IV. a zabezpečoval v něm hugenotům francouzským svobodu náboženskou a rovnost občanskou; dne 23. říj. 1685 byl však edikt n. od Ludvíka XIV. zrušen. 3. – Edikt restituční, po válce dánské od Ferdinanda Il. r. 1629 prohlášený, nařizoval protestantům, aby vrátili katolické církvi všecky statky, kterých se po smlouvě pasovské r. 1552 zmocnili. Nařízení to nebylo vlastně než provedení náboženského smíru augšpurského. – 4. Edikt věčný z r. 1665, od provincie Hollandu vydaný, ustanovoval, aby hodnost generálního kapitána vojenské moci této provincie na vždy byla odloučena od důstojenství místodržitelského; nařízení to již r. 1672 zrušeno. – 5. Edikt wormský ze dne 8. května 1521 vyslovoval z nálezu sněmu wormského říšskou klatbu nad Martinem Lutherem a nad každým, kdož by se ho ujímal a jeho knihy, které měly býti spáleny, četl a rozšiřoval.

Související hesla