Egypt

, Egyptská arabská republika, arabsky Al-Džumhúríja Misr al-Arabíja – stát v severovýchodní Africe a na Sinajském poloostrově; 1 001 071 km2, 61,3 mil. obyvatel (1998), hustota zalidnění 61 obyv./km2, hlavní město Káhira (6,95 mil. obyvatel, aglomerace 9,9 mil. obyvatel, 1996); úřední jazyk arabština, měnová jednotka egyptská libra (EGP) = 100 piastrů. Administrativní členění: 26 guvernorátů. – Území Egypta je součástí pouště Sahara. Na západě od údolí Nilu Libyjská poušť, sklánějící se pozvolna od jihu (500 m n. m.) k severu (100 m n. m.), prostoupená pánvemi s oázami (nejhlubší Kattarská proláklina, –133 m), ale i osamělými stolovými horami a horskými masívy (na jihozápadě 1 934 m n. m.). Na východě od údolí Nilu Arabská poušť, při pobřeží Rudého moře hornatá a skalnatá, stejně jako sousední Sinajský poloostrov (hora Sv. Kateřiny, Jabal Katrīnah, 2 637 m n. m.). Podnebí u pobřeží Středozemního moře je subtropické, se suchým létem a deštivou zimou. V Alexandrii je průměrná srpnová teplota 26 °C, lednová 14 °C, roční průměr srážek jen 184 mm. Ve vnitrozemí podnebí ostře kontinentální, s velkými denními i sezónními rozdíly teplot, srážky jsou minimální nebo zcela chybí. Jediným stálým tokem je Nil; suchá údolí (vádí) mají vodu jen v době dešťů. V údolí Nilu a v oázách kulturní rostlinstvo, pouště jen místy křovité nebo travnaté. – Obyvatele tvoří egyptští Arabové (98,5 %) vyznávající islám (94 %). Náboženská menšina křesťanských Koptů (6 %). Mimořádná koncentrace obyvatel v údolí a deltě Nilu. Ročně přibývá 1,9 % obyvatel (1997). Střední délka života mužů je 64 let a žen 67 let. Negramotnost 38,6 % (1996). Ve městech žije 44 % obyvatel (1997). – Agrárně průmyslový stát s významnými příjmy z provozu Suezského průplavu a z cestovního ruchu (4 mil. turistů, 1997). Vysoká zahraniční zadluženost. Hrubý domácí produkt 1 200 USD/obyv. (1997). Podíl ekonomicky aktivního obyvatelstva činí 39,8 % (1997), z toho 34 % pracuje v zemědělství a 22 % v průmyslu. Obdělává se jen 2,6 % území, na zavlažovaných plochách jsou možné 2 – 3 sklizně ročně. Pěstují se obilniny (17,9 mil. t, kukuřice, pšenice a rýže, 1998), zelenina (nejvíce rajčata), brambory, batáty, luštěniny, palma datlová (710 000 t datlí, 1. místo na světě; 1997), ovoce (nejvíce pomeranče a banány). Z vývozních plodin nejdůležitější bavlník (342 000 t vlákna, 10. místo na světě) a cukrová třtina. Egypt není potravinově soběstačný. Stavy dobytka poměrně nízké; chybí krmivová základna. Hospodářsky významná stáda buvolů (3,1 mil. kusů, 1997). Rybolov převážně sladkovodní. Těží se ropa (43,9 mil. t, 1998), zemní plyn, fosfáty, sůl, železná ruda. Tradiční průmysl potravinářský a textilní, dále chemický a petrochemický, metalurgie, strojírenský, výroba stavebních hmot. Výroba elektrické energie 48,9 mld. kW•h (z toho 22 % Asuánská vodní nádrž, 1995). Důležitou mezinárodní námořní tepnou je Suezský průplav (252 mil. t nákladů, 1996), dvě mezinárodní letiště. – V oblasti dolního toku Nilu došlo koncem 4. tis. př. n. l. k vytvoření států Horního a Dolního Egyptu. Jednotný egyptský stát od 1. pol. 3. tis. př. n. l. (tzv. archaická doba – 1. a 2. dynastie) s pevnou vnitřní organizací a administrativou. Za 3. – 6. dynastie (tzv. Stará říše, 2700 – 2180 př. n. l.) došlo k rozvoji státní administrativy, což spolu s vnitřní kolonizací země vedlo k posílení egyptské ekonomiky a umožnilo rozkvět monumentální architektury, umění a řemesel. Rozvíjela se aktivní zahraniční politika, zaměřená zejm. na obchod a jednorázové získávání surovin a lidské pracovní síly (tažení do Núbie a Libye). V důsledku nadměrného růstu moci administrativy a oslabení ekonomiky země došlo za tzv. 1. přechodného období (2263 – 1991 př. n. l.) k úpadku a dočasnému rozpadu jednotného státu. Na přelomu 3. a 2. tis. př. n. l. se místním vládcům z Vésetu podařilo zemi znovu sjednotit. Panovníci Střední říše (1994 – 1797 př. n. l.) se zejména z ekonomických důvodů zmocnili velké části Núbie, nepodařilo se jim ale trvale upevnit královskou moc, jejíž oslabení za 2. přechodného období (1786 – 1580 př. n. l.) vedlo k opětnému rozpadu Egypta, kdy byla delta Nilu obsazena Hyksósy. Jejich porážkou na počátku Nové říše (1543 – 1080 př. n. l.) začínalo období egyptské expanze, při níž Egypt ovládl Núbii až po 4. nilský katarakt a dočasně i Palestinu a Sýrii až po Eufrat. Egyptskou moc nakrátko oslabila náboženská reforma Amenhotepa IV. (Achnaton), při níž se pozornost soustředila na vnitřní problémy země. Odrážení útoků tzv. mořských národů a postupný úpadek egyptské administrativy a ekonomiky vedly na konci 20. dynastie ke konci Nové říše. V tzv. pozdní době (1085 – 332 př. n. l.) došlo až k faktickému rozdělení země na Horní Egypt v moci kněžské a vojenské thébské oligarchie a Dolní Egypt s převahou vojenských panovníků libyjského původu. Na přelomu 8. a 7. stol. př. n. l. se Egypta nakrátko zmocnili núbijští a po nich i asyrští vládci. Období samostatnosti egyptského státu skončilo za 26. dynastie dobytím Egypta Peršany 525 př. n. l. Perskou nadvládu, provázenou řadou povstání, ukončil příchod Alexandra III. Velikého 332 př. n. l. V helénské době (332 – 30 př. n. l.) vládli v Egyptu Ptolemaiovci. 30 př. n. l. Egypt připojen k Římské říši. 395 – 640 součást Byzantské říše, ve 4. stol. založena samostatná koptská křesťanská církev. 640 připojen k arabskému chalífátu, zahájena islamizace. Egypt se stal centrem samostatných států: 686 – 905 Tulúnovců, 935 – 969 Ichšídovců, 969 – 1171 Fátimovců, 1171 – 1517 mamlúků. 1517 připojen k Osmanské říši, Mamlúci však udrželi autonomní vládu. Po Napoleonově egyptské expedici 1798 – 1801 likvidována vláda mamlúků i přímá vláda tureckého sultána. 1805 – 49 Muhammad Alí získal autonomii, založil vlastní dynastii a prosadil reformy, jež se staly základem moderního Egypta. Modernizace jeho nástupců však vyčerpala egyptskou pokladnu a po egyptské krizi 1876 – 82 byl okupován Brity. 1914 vyhlášen britský protektorát. 1922 Egypt prohlášen nezávislým státem v čele s králem Fuádem I.; nezávislost rozšířena britsko-egyptskou smlouvou 1936. 1952 egyptská revoluce vedená G. A. an-Násirem svrhla krále Fárúka. 1953 vyhlášena republika, 1958 – 61 Egypt spolu s Jemenem a Sýrií součást Sjednocené arabské republiky. Do arabské protiizraelské politiky se Egypt zapojil účastí v palestinské válce 1948 – 49, suezské 1956, šestidenní 1967 a říjnové (jomkipurové) 1973. Stal se iniciátorem mírového procesu v rámci campdavidských smluv 1978. 1991 se zapojil do mnohonárodnostních sil, které se účastnily protiirácké ofenzívy v Perském zálivu (viz válka v Zálivu); roku 1998 odsoudil anglo-americké bombardování Iráku. Státní moc tvrdě postihuje islámské extremisty, kteří od počátku 90. let zintenzívnili svou činnost, namířenou proti zahraničním turistům. Hrozba islámského extremismu přetrvává a brzdí snahy o všestrannou modernizaci země. V 90. letech zahájila vláda proces ozdravování financí a ekonomickou liberalizaci. – Egypt je nezávislý stát, republika. Hlavou státu je prezident, volený obyvatelstvem v celostátním referendu na 6 let. Zákonodárným sborem je jednokomorové Lidové shromáždění (454 poslanci, z nichž 444 volí obyvatelstvo na 5 let a 10 jmenuje prezident republiky). Nejvyšším konzultativním orgánem je Poradní rada (210 členů, z toho 153 volených a 47 jmenovaných prezidentem). Poslední parlamentní volby se konaly v říjnu a v listopadu 2000. Prezident Muhammad Husní Mubárak. Od roku 1981 platí výjimečný stav.

Tabulka: Egypt- Predstavitele
DĚDIČNÍ MÍSTOKRÁLOVÉ
1805 – 1849 Muhammad Alí
1849 – 1854 Abbás I.
1854 – 1863 Saíd Paša
1863 – 1867 Ismáíl Paša
CHEDÍVOVÉ
1867 – 1879 Ismáíl Paša (do 1867 místokrál)
1879 – 1892 Muhammad Taufík Paša
1892 – 1914 Abbás II. Hilmí
SULTÁNOVÉ
1914 – 1917 Husejn Kámil
1917 – 1922 Ahmed Fuád
KRÁLOVÉ
1922 – 1936 Fuád I. (do 1922 sultán)
1936 – 1952 Fárúq
1952 – 1953 Ahmed Fuád II.
PREZIDENTI
1953 – 1954 Muhammad Nagíb
1954 – 1970 Gamál Abdal Násir (do 1956 předseda vlády a hlava státu)
1970 – 1981 Anwar Sadat
od 1981 Muhammad Husní Mubárak
 
Související hesla