Eim Gustav

, český novinář a politik. 1874 redaktor Národních listů; po 1879 jejich zpravodaj ve Vídni. 1891 poslanec říšské rady za mladočechy. Prosazoval pozitivní politiku mladočeské strany vůči vládě K. F. Badeniho.

Ottův slovník naučný: Eim Gustav

Eim Gustav, publicista a politik český (*9. října 1849 ve Šťáhlavech u Rokycan). Studia právnická a filosofická konal v Praze. V mladých již létech jevil nadání žurnalistické. Ještě jako gymnasista psal do »Plzenských novi◁ a do Barákovy »Svobody« a záhy věnoval se úplně povolání, k němuž je) poutaly talent a láska. Schopnosti jeho poznal Frant.Jeřábek, který právníka přiměl, že roku 1870 vstoupil do redakce »Politi▽; zároveň byl Eim soudním zpravodajem v »Pokrokų. Když pak Frant. Šimáček odstoupil z vedení »Posla z Prahy«, postavil v čelo jeho Eima, který dav denníku tomu jméno »České Noviny«, pracoval proň s nevšední horlivostí. Psal co den úvodní stati, všechny divadelní kritiky, občas nedělní feuilletony a redigoval jej až do lokálek a části hospodářské. R. 1874 získán Eim pro »Národní Listy«, kdež redigoval čásť lokální a působil současně jako článkář. Vedle této činnosti novinářské súčastnil se čile divadelního života českého, ve kterém se za dob trpné opposice soustřeďoval všechen národní ruch. Míval vliv na správu divadla a byl i dramaturgem po Bozděchovi. Upravil a přeložil obratně pro české jeviště velikou řadu časových her dramatických, zejména veseloher. – Rok 1879 znamenán na životní dráze G. Eima jako důležitý milník pro všechen jeho budoucí vývoj. Na podzim roku toho české poselstvo vstoupilo do říšské rady a s ním také referenti českých časopisů. »Národní Listy« vyslaly do Vídně jako svého zástupce a dopisovatele G. Eim a, jenž byl pro svůj nový úkol nabyl důkladné průpravy ve zpravodajství ze sněmu království Českého. Passivní politiky byl vůbec odpůrcem. Psal proti ní, snad nejdříve v Čechách, v roudnickém »Podřipanų a »České Koruně«. Ve Vídni naskytla se mu příležitost ukázati nejskvělejší stránky svého ducha. Neúmornou pílí dnem i nocí, stálou bdělostí a vzácnou dělností získal si Eim záhy jméno nejen nejlepšího českého, ale nejlepšího vůbec zpravodaje z vídeňské sněmovny. Ne. byly malé nesnáze, které musil překonati. Především vadila vzdálenost od Prahy a plynoucí z ní spěch, ještě více však novota věci, pro niž bylo třeba vytvořiti nové terminy, nový sloh Eim při všem tom spojoval důkladnou znalost předmětu se zručností a všude s citem veskrze českým. Jeho kommentáry k jednání říšské rady a jeho úvahy, ve kterých se družily politická soudnost s nehledanou, ale příjemnou a působivou formou, staly se nejoblíbenější lekturou ve všem lidu českém, u přítele stejně jak odpůrce – Eim též o protivníku psal vždy způsobem šetrnýma přispěly tak nejplatněji ke povznesení »Nár. Listů«, kterým se Eim věnoval cele. – Nevynikl však jen jako publicista, nýbrž také jako politický essayista podal práce ceny trvalé. Jsou to hlavně vzorné monografie o knížeti Bismarckovi, hr. Andrássym, kn. Auerspergovi a Kol. Tiszovi. Zmínky zasluhují jeho epištoly vánoční a velkonoční a novoroční přehledy. V ohledu národohospodářském vzbudily pozornost populární jeho články o nápravě měny. Nejzáslužnější je serie historicko-politických statí »O nás – pro nás«, obsahující vzácné reminiscence z l. 1848 – 79 a četné stránky dějin doby té novými, nepovědomými dosud momenty a detaily osvětlující a obohacující. Opposice. do které přešel proti vládě vídeň. národ český r. 1891, postavila Eima na kolbiště parlamentární. Zvolen byl při všeobecných volbách na říšskou radu dvakráte: v městských skupinách kralohradecké a litomyšlské. Rozhodl se pro tuto. V akci, vládou podniknuté k úpravě valuty, v níž byl hlavním mluvčím českým, jeho přičiněním dán na nové mince titul panovníka jako krále českého, a zmizelo německé pojmenování hodnoty z mince drobné Jako řečník vystoupil v debattě o předlohách valutových poprvé co nejšťastněji: jako řečník ryze český a při tom moderní. Když pak dva měsíce později česká opposice dostala se do delegace, vyložil tam Eim stanovisko její a celého národa k otázkám politiky celorakouské: ve výboru k otázkám vojenským i zahraničním, v plenum delegace ke trojspolku a hlavně spolku s Německem se zřetelem na historii a její naučení, se zřetelem na prospěchy Rakouska a se zřetelem na budoucnost národa českého v něm. Jeho výklady vzbudily pozornost politického i diplomatického světa a vydány pak o sobě česky a něm. (Die Slaven und der Dreibund). Ony zjednaly mu také styky s vyslanci mocí zahraničních. Ve sněmovně má spojení se všemi stranami, jejich členy a žurnalisty, a udržuje přátelský poměr s vůdci slovanských kmenů rakouských i mimorakouských, hlavně ruskými a chorvatskými, k čemuž také přispěly jeho opětné cesty Chorvatskem. Autopsií seznal kromě toho Německo, Nízozemsko, Belgii, Švýcary, Francii, Švédsko a Dánsko. Nedávný výkon Eimův ve sněmovně je výtečná jeho řeč proti výjimečnému stavu v Praze, kterou řadíme mezi nejlepší jeho práce vůbec (vyšla nákladem »Polit. spolkų v Kroměříži). Česká otázka staví se v ní na vysoké hledisko, jehož dostupuje řečník od zájmů dne k velikému historickému processu mezi národem českým a Rakouskem. – Jako znatel a odborník povolán Eim do výboru pro reformu tiskového zákona, jehož předloha za usilovného jeho spolupůsobení, namnoze na jeho počin, je pro plenum v duchu pokrokovém vyhotovena. Eim jako politický žurnalista jest odchovatelem celé nové generace publicistické, která kráčí jeho šlepějemi, jí je vzorem českého novináře. V politice je střízlivý: odměřuje cíl a prostředky; je věcným a kritickým v posuzování sil českého národa i jeho protivníků, při tom však rozhodný v obraně jeho práv a důležitosti pro Rakousko a Slovanstvo J. P. Dodatky Viděl v opposici, která se stala údělem českého poselstva na říšské radě po r. 1891, pouze cestu k politice účasti na státní moci, jíž ovšem nelze nabýti parlamentní straně bez účasti ve vládě. Proto pracoval k tomu, aby český klub poslanecký v ústředním sněmu byl co nejsilnější početně, aby nejen imponoval odpůrcům, nýbrž aby byl i uznáván za činitele, s nímž se počítá při kombinacích o parlamentních útvarech. V prvém směru snažil se o spojení všech českých poslanců na říšské radě. A jeho dílem také byl kompromiss mezi moravskou stranou lidovou a stranou národní na Moravě, jímž trvaleji připoutal všechny české poslance z Moravy k jednotnému českému klubu. Ve směru druhém byly dány národní straně svobodomyslné všechny předpodmínky, aby opravdu mohla imponovati i Němcům i vládě. Měla zejména ve svém středu řadu odborných pracovníků, kterými uplatňovala svůj vliv při parlamentním projednávání důležitých otázek zákonodárných; a mezi nimi pravě Eim sám zaujímal místo neposlední. Mimo to i politicky postupem proti koaliční vládě Windischgrätzově národní strana svobodomyslná prokázala-a zase za účinného přičinění Eimova v parlamentě, že je schopným a zdatným parlamentním odpůrcem, jehož třeba získati. A tu, v zákulisních jednáních, jejichž nitky všechny se sbíhaly v jeho ruce, prokázal straně služby nedocenitelné. V té době Eim pracoval na všech stranách: ve Vídni upravoval půdu nové politice své strany; doma vlastní stranu pro nový postup politický teprve získával a to nejen působením na kruhy vůdčí, nýbrž i v lidu osobně na schůzích, kde měl-jeden z prvých-odvahu vystupovati proti radikalismu a nabádati k politické rozvaze. Tím způsobem česká situace za Badeniho je předem dílem Eimovým. Badeni přicházel s úmyslem počítati s Čechy a zejména s poslanci národní strany svobodomyslné jako s činitelem parlamentním. To již byl zisk po dobách vlády Taaffeho a vlády koaliční, které nechtěly s českým poselstvem, když v něm nabyli většiny zástupci národní strany svobodomyslné, nijak počítati. Při tom Eim nutně vítal myšlenku Badeniho o utvoření parlamentní většiny česko-polské se svobodomyslnými Němci; neboť spojení svobodomyslných Čechův a Němců, aby společně bránili reakci, bylo jeho starou myšlenkou a tužbou. Pokrokovost české politiky byla vůbec Eimovi podmínkou sine qua non. Proto kladl značnou váhu na volební opravu, »kterou Čechové vůbec měli vždycky začínatį; proto jeho politika byla v prvé řadě národní a ne státoprávní (»bylo by chybnou zastaralostí jíti skrze státoprávní programm k národnímų; »bylo třeba zrovna opačně skrze národní programm jíti ne ke starému státoprávnímu programmu, ale ke státnímu právu na poměry nově doby přizpůsobenémų). Zemřel 7. ún. 1897. G. Žd.