Ekvivalence

, rovnocennost, rovnomocnost; 1. fyzika ekvivalence hmotnosti a energie, Einsteinův vztah mezi hmotností m a energií E; E = mc2, kde c je rychlost světla ve vakuu; 2. fyzikální chemie poměry, v jakých spolu zanikají výchozí látky nebo vznikají produkty chemické reakce (např. při neutralizaci je jedna molekula hydroxidu sodného NaOH ekvivalentní polovině molekuly kyseliny sírové H2SO4); 3. logika ekvivalence logická, vzájemné vyplývání dvou výroků ze sebe sama. Viz též spojky logické.

Ottův slovník naučný: Ekvivalence

Aequivalence (z lat.), rovnoplatnost, rovnomocnost, značí:

Aequivalence: aequivalence sil, dvojic, značí rovnomocnost aneb nahraditelnost jejich jinými silami, dvojicemi. Ss.

Aequivalence: V lučbě stejný chemický effekt způsobený rozličnými chemicky působícími hmotami. Jelikož chemický effekt srovnáváme v chemii váhami látek případných, jmenujeme ona relativní váhová množství hmot lučebně podobně působících jejich aequivalenty. Ač pojmu aequivalentů nebylo v chemii vždy důsledně šetřeno, a ačkoliv novější názory chemiků často aequivalentním pojmům odporují, jest právě v nejnovější fasi chemie pojem aequivalence zase naopak hnán v extrem, jenž až rozpaky vzbuzuje. Po prvé vyskytuje se pojem aequivalence, když byly studovány první váhové vztahy při vzájemném nasycování kyselin a zásad. Váhy různých zásad sytících totéž množství kyseliny a váhy různých kyselin sytících totéž množství zásady byly to, co později jmenováno aequivalenty látek těch (Bergmann, Kirwan, Richter, Wenzel). Když pak veškeré chemické pochody čím dále tím více byly vyvozovány z prvkův a vlastností jich, tu byla pozornost předem věnována oněm poměrům váhovým, s nimiž prvkové při slučování vzájemném se objevují. Zde ovšem byl základ četných nesrovnalostí, neboť prvkové sami jsou nestejně valentní, nestejně mocní, čehož jen v některých dobách rychlého vývoje chemie s dostatek bylo šetřeno. Tak položena za jednici aequivalentů slučovací hodnota vodíku, i psáno H=1, a odtud sestaveny byly aequivalenty všech prvků. Záhy však bylo pozorováno, že mezi prvky jsou podstatné rozdíly. Tak slučuje se vodík (H) v jediném určitém poměru s chlorem (Cl) a dlužno bylo psáti sloučeninu vznikající HCl (chlorovodík), kdežto nejmenší množství slučovací kyslíku (O) slučuje se s dvěma takými podíly vodíku v H2O (vodu) a se dvěma podíly chloru ve Cl2O. Zkoušeno dále i shledáno, že dusík (N) slučuje se podobně pouze se třemi podíly vodíku v H3N (ammoniak), a uhlík (C) se čtyřmi podíly vodíku v H4C (plyn bahenní, plyn báňský). Srovnáme-li výsledky tyto s jinými: HCl, H2O, NH3, CH4, CO2, CNH; jest nám zajisté doznati, že prvkové H (vodík), O (kyslík), N (dusík), C (uhlík) nejsou aequivalentní. nýbrž, má-li H valenci (mohutnost slučovací) rovnou jedné, že jest kyslík dvojmocný, dusík trojmocný a uhlík konečně čtyřmocný. I uvykli sobě chemikové vyznačovati tu valenci (mohutnost, objem slučovací) čárkami aneb římskými číslicemi položenými nad písmenem prvkovým: H’ (HI), O’’ (OII), N’’’ (NIII), C’’’’ (CIV). Píšíce pak sloučeniny chemické vyznačujeme jednu takovou valenční jednici čarou spojovací, na př.: HCl . Formulemi takovými, které ovšem pro potřebu každodenní se zjednodušují, jest aequivalence zcela patrna: vidímeť, že O2 jest aequivalentní čtyřem podílům slučovacím vodíku H4, čili že uhlík CIV může poskytovati sloučeninu CH4 a CO2 atd., jak i skutečně se děje. Chemikové znají prvky až sedmi- ba až osmimocné, jen že čtyři jsou hlavní, obyčejné formy slučovací, jež podlé základních sloučenin (nahoře vyvinutých) nazývají se formami či typy: chlorovodíku, vody, ammoniaku a plynu bahenního. Rn.

Související hesla