Elegie

, žalozpěv – lyrická báseň vyjadřující smutek (Ovidiova Tristia z exilu, vlastenecké elegie Kollárovy, satira Tyrolské elegie K. Havlíčka Borovského). V Řecku původní forma politické a válečné písně psaná elegickým distichem.

Ottův slovník naučný: Elegie

Elegie (slovo převzaté z řečtiny, ač i tam jest snad původu cizího) označuje v moderním smyslu hojný a rozmanitý druh básní, v nichž snoubí se živel lyrický, převládající, s živlem epickým v poetický útvar, halený namnoze jemným žalem. Básník líčí totiž předmět zevnější (událost, nějaký zjev z přírody neb ze života mravního) s epickou skoro širokostí, pohodlností a mírností, ale ovšem ne s úplnou objektivností, nýbrž tak, jak se mu právě zrcadlí v mysli, subjektivně se vyvinuvší a živějším citem i zvláštní situací pohnuté. Kdežto však epický básník svou subjektivnost tají, básník elegický staví ji do popředí a tím jest lyrickým Od ostatních druhů lyrického básnictví liší se elegie tím, že živel lyrický není v ní tak nepostředný, ani tak soustředný a pouhý jako na př. v písni. Elegie se ráda rozšiřuje a do budoucnosti, zvláště však do minulosti zalétá, tu sobě libujíc v líčení pomíjivosti toho, v čemž mysl radostně a s podivením se kochala, tam tvoříc sobě s blahou nadějí neb s tesklivým tušením obrazy v daleké budoucnosti. Prudkost vášně a bystrý proud citů horoucích a mohutných nenáleží k po. vaze její, nýbrž spíše volné vlnění citů zmírněných a jemnými odstíny splývajících. Ani jásání radosti, ani pronikavý bol a neukojitelný žal nemohou se v elegii ozývati, ani touha nesmírná a beznadějná zoufalost. Také převládání jediného citu v plné jeho pouhosti příčí se její povaze a odtud také dále příkré formy, ohromné obrazy, křiklavé barvy, smělé přechody a protivy. Její rozměr nesmí se pohybovati kvapným chodem, ani se značiti úsečností a rozmanitostí, nýbrž volnějším, mírnějším a vlnitým tokem plynouti (podle V. Nebeského). Elegie, neb aspoň zárodky jich, shledali bychom asi ve všech literaturách jako písně a jiné prosté druhy. U Hellénů byl pojem elegie mnohem širší než náš, protože každá báseň, složená elegickým distichem, slula elegií. Tak měli elegie válečné a vlastenecké (Kallinos, Archilochos, Tyrtaios), politické (Solón), gnomicko-didaktické (Theognis, Simonidés) i elegie více našim podobné, líčící útrapy lásky, strasti života, pomíjivost mládí a pod. (Mimnermos). Rovněž alexandrinská poesie elegická značně se podobá moderní elegii (Filétas, Kallimachos), i římská, jdoucí po stopách básníků alexandrinských (Catullus, Tibullus, Propertius, Ovid). Ve středověku hojné elegie vykazuje zvláště poesie troubadourská. Z moderních básníků elegických světoznámí jsou u Francouzů Lamartine, Hugo, Béranger, Leconte de Lisle, Fr. Coppée, u Italů Petrarca, Manzoni, Leopardi, u Angličanů Gray, Young, Burns, Byron, Moore, Shelley, Tennyson, Swinburne, u Němců Novalis, Mathisson, Goethe (Římské elegie), Schiller (Spaziergang), H. Heine, u Čechů Kollár (předzpěv k »Slávy dceřį), Čelakovský, Turinský (Elegie polabské), Chmelenský, Koubek (Hroby básníků slovanských), Heyduk (Zaváté listí), J. Sládek, E. Mužík a j., u Poláků Kochanowski, Niemcewicz, Slowacki, B. Zaleski, u Rusů Konst. Baťuškov, Puškin a j. .

Související hesla