Endemismus

, rozšíření endemitů.

Ottův slovník naučný: Endemismus

Endemismus (z řec.) znamená v botanice a zoologii, v palaeontologii a zeměpise rodiště a rozšíření bylin a zvířat, žijících i vyhynulých, obmezených na jistý kraj neb místo. Naproti němu stojí pravidelné rozšíření obou v obyčejných oblastech, jako jest palaearktická, neotropická a j., jakož i kosmopolitismus. Zvláště byliny jsou obmezeny často na jediné místo, což platí především o ostrovech, na př. o ostr. sv. Heleny a Kanárských (kde Rosa armidae vyskytuje se pouze na hoře Rosalo, Rhamnus coriacea na hoře Guaxaře), také však o celinách. Uvádíme jako příklad jen Dioscorea pyrenaica, Xatardia – monotyp Umbellifer na jediném místě v Pyrenejích (Couillade de Nouri), nebo Primula Palinuri jen na mysu t. jm. v Italii, která ovšem již vyhynula. Obyčejnější jest rozšíření obmezené na malý kraj, zvl. horský. Tak jest Sanguisorba dodecandra endemická na dvou místech v Lombardii, někdy i jinde v nížinách; Fibigia triquetra na 3 místech u Splitu v Dalmacii, Wulfenia carinthiaca na 3 místech nižších jihovýchodních Alp, tak monotyp Zahlbrucknera (Ponale, údolí Lavantské a Lassnické), Viola comollia na 4 místech Veltlinu. Lze však mluviti také o endemismu celých velikých krajů, jako Australie, Madagaskaru, Španělska a j. Známý botanogeograf Griesebach zdělal katalogy bylin endemických a napočetl v arktické floře 23, v alpské 190, ve skandinavské 1 – 2, v Uralu 1 (Gypsophyla uralensis), ve španělské 782, italské (mimo ostrovy) 207, na Balkánském poloostrově 479, v Malé Asii a Syrii 816, na mysu Dobré Naděje 460, v Antillech 2240, v Brazilii 10.000 endemických druhů (Vegetation der Erde, II., 613). Čásť udajů těch jest již zastaralá. J. Palacký v Kr. české Společnosti nauk r. 1881 podal přehled dosavadních našich známostí o endemismu a vytkl zejména chudobu severní a střední Evropy a bohatství Ameriky na endemismus Tak jest 1/3 všech brazilských, 1/2 všech antillských a dle Griesebacha dokonce 3/4 flory antarktických lesů jihoamerických endemická. Přihlížíme-li k rodinám bylinným, pozorujeme, že jest jich jen asi 1/8 endemických a to zejména v Australii a na mysu Dobré Naděje, v Sev. Americe, také však i v Nové Kaledonii (Balanopseae). Madagaskarské Chlenaceae našly se dvě na celině africké. Bohatý na endemisjest zvláště N.Zealand (72% všech bylin), ostr. Sandwichské (přes 60%, t. 370 ze 600 dle Manna), Fidži a Galopagos přes 50% atd., ve Středomoří 1/7, pod. v Malé Asii a na Madeiře. Maximum endemismu na celém světě jest asi na ostrově Sv. Heleny t. % všech bylin, za to však úplně schází endemismus Evropě střední. Trimen, jsa toho mínění, že záp. strana celin (Chile, mys Dobré Naděje, záp. Australie) jest vždy endemičtější – mínění dnes překonané – pronesl vzhledem k endemismu, že byliny povstaly v severu a šířily se pak dle pobřeží od severu k jihu a od západu k východu, následkem čehož bychom měli na západě starší a tudíž i bohatší floru. Stěhování bylin od severu k jihu jest nepřípustno se stanoviska geologického od té doby, co víme, že trias jižní hemisféry, v Indii, Africe a Australii. byl pokročilejší našeho. N. Guinea i Madagaskar jsou endemičtější nežli Peru a Guinea. V živočišstvu shledáváme, že tropických ptáků endemických jest dosti, rovněž i ještěrů a hadů, nikoli však arktických neb antarktických. Jako jednotlivé čeledi zvířat, tak i rodiny bylin mají zvláštní své úkazy a zákony. Mor. Wagner zastával theorii pravdě podobnější, že rody jsou ve svých počátcích monotypické, nejčetnější v době svého rozvoje a že vymírají zase monotypy. Proto lze uvésti jistý počet geologických dokladů, na př. v ganoidech; Hammamelidy z převahy monotypické (9) nebo po 2 druzích (6 z 18 rodů). Palacký podotknul již r. 1863, že vyskytuje se u jistých bylin jistá proměnlivost (polymorfismus), že ho však většinou postrádají. Zdá se, že ho přibývá alespoň v záp. Evropě a v Alžírsku. Hlavní rozdíl však zdá se spočívati v geologickém stáří čeledí i zemí. Tak střední a severní Evropa nemají endemismu, poněvadž ledová doba zhubila staré bylinstvo a zvířectvo a nové ještě nemělo času na rozčlenění. Za to hory středomořské vykazují bohatý endemismus jak v Katalonii tak na Balkáně, poněvadž tam nebylo doby ledové. Týž úkaz jeví se v Sev. Americe, kde celý severovýchod postrádá endemismu, jenž však naproti tomu vyskytuje se v geologicky staré Kalifornii a Mexiku. Jest pochopitelno, že roviny všude mají méně endemismu než hory, tak jest Argentina v pampách chudší na endemismus než Andy a Chile, ruská step chudší než Kavkáz, Maraňonská rovina chudší než planiny (campos) vnitřní Brazilie, vnitřní roviny jihoafrické jako Karú a Kalahari chudší než kopce u mysu Dobré Naděje, z nichž na jediném u Worcestru napočítáno 700 druhů. Jsou však také v horách výjimky – dle geologického stáří. Tak má na př. posteocénní záp. Himálaja více tvarů palaearktických nežli endemičtější východ. Zákon, že nižší byliny a zvířata jsou rozšířenější než vyšší, dosud se nepotvrdil, aspoň pokud se týče řas a hub, kdežto jinde nedostává se nám ku zjištění toho přehledu systematického. Za endemismus potvrdilo se, co již De Candolle pozoroval, že vodní byliny a zvířata jsou poněkud rozšířenější než zemní. Upozorňujeme v té příčině na rody Typha, Cyperus, Scirpus. Ryby však nejsou méně endemické než ptáci. Méně endemismu vykazují geologicky staré čeledi – tak mají ho želvy, krokodili (nyní vymírající) a salamandridi méně než hadi a žáby, trávy a gnetaceae i kapradí méně než composity a crucifery. Při coniferách upozornil Palacký na možnost polymorfismu v Mexiku, kde český cestovatel Benedikt Roezl našel na jediné hoře u Agangeia 16 druhů. Palaearktické byliny, zdá se, nejvíce se různí v jižní Číně, kde je na př. 94 pedicular, 57 gentian. 65 rhododender (v Mupinu v jediném údolí 16!). Zvláště to platí u Junnanu. Ovšem zasáhla zde ruka lidská mohutně ve vývoj přírody, vyhubivši původní floru a faunu v některých krajích, tak že východ Číny v té příčině jest velmi chudý, západ velmi bohatý (Čína má 23 druhů jelenů). .