Epigram

, krátká didaktická nebo reflexívní báseň vyjadřující většinou satiricky a vtipně výraznou, adresnou myšlenku; obvykle se skládá ze dvou částí – expozice a pointy.

Ottův slovník naučný: Epigram

Epigramm (z řec.), čes. nápis, slove kratičká básnička, vyjadřující s duchaplnou pointou vážnou nebo satirickou myšlénku výrazně úsečnou formou a se vztahem k určité osobě nebo věci. Tím epigramm nový souvisí s původním svým pojmem; býval to totiž prvotně každý nápis, zvláště na pomnících, veřejných budovách, darech obětních, označující buď účel pomníku neb osobu dárce atd. Po stránce formálné epigramm myšlénku svou buď prostě vypovídá (epigramm prostý), anebo dodává jí důrazu předchozí návěští (epigramm složený). V dějinách literatury nejvíce prosluly epigrammy řecké, zvláště Simónida Keiského, jehož slavný nápis na pomníku 300 Sparťanů padlých u Thermopyl je světoznámý. Ze sbírek řeckých epigrammů slavná je Anthologie řecká (sestavená v XIV. st.), z níž Věnec (výbor) přeložil česky Jan Vondráček. Římané napodobili Řeky, avšak dodali epigrammu rázu satirického, jako Martialis (v I. stol. po Kr.), později Ausonius. Martialis a římští epigrammatikové byli také vzorem básníkům středověkým, na př. Angličanu Owenovi, Francouzi Clam. Marotovi (XVI. stol.), Boileauovi a j. Kdežto humanisté následovali forem klassických, přiblížili se zvláště románští epigrammatisté často k národním madrigálům a sonetům. Z novějších a nejnovějších básníků epigrammatických prosluli Němci Logau, Lessing (jenž psal také o theorii epigrammu) a zvláště Schiller a Goethe (Xenien), Grillparzer, Platen a j.; Polák Kochanowski, Rus Ivan Dmitrijev. Z českých epigrammatistů vynikli Jos. Jungmann, Frant. Lad. Čelakovský (Kvítí), Jan Kollár, Frant. Hajniš, Karel Havlíček a j. Ze sbírek epigrammů známější jsou R. Benedixe »Sammlung deutscher Epigramme« (Lipsko, 1861); Booth, Epigrams, ancient and modern (Londýn, 1865); J. A Kouble, Zrnka české soli a j. .

Související hesla