Epištola

, dopis, list;
1. apoštolský list, spis Nového zákona, napsaný jako dopis, buď konkrétně adresovaný (místní církvi, osobě), nebo obecný (určený libovolným čtenářům). Třináct epištol připisováno Pavlovi z Tarsu, tři Janu Evangelistovi, dvě Petrovi, po jedné Jakubovi (Jákobovi) a Judovi; u epištol Židům autor nebývá uveden. V epištolách se formuluje raná křesťanská věrouka a předkládají se konkrétní aplikace evangelia pro mravní a duchovní život křesťanů;
2. žánr básnického listu; někdy též v poučné publicistice (K. Havlíček Borovský Epištoly kutnohorské).

Ottův slovník naučný: Epištola

Epištola viz Epistola.

Epistola (řec.-lat.). list, dopis, poslání . V církevní mluvě užívá se slova toho často a v různém významu. V původním významu jako list, dopis vyskytuje se v kanonu knih svatých Nového Zákona o 14 epištolách sv. Pavla Apoštola a o 7 epištolách katolických (2 sv. Petra, 3 sv. Jana, 1 sv. Jakuba a 1 sv. Judy), jež jsou listy pastýřské od jmenovaných apoštolů jednotlivým církvím neb osobám psané a jež mají více méně formu dopisů, ač některé spíše k učeným traktátům počítati lze. – Ve významě přeneseném užívá církevní mluva slova toho mluvíc o epištolae formatae, jež více známy jsou pod literae formatae. Tak nazývají se listiny, které duchovním osobám obdrževším nějaké svěcení vydávají se od světícího biskupa na důkaz, že svěcení řádné na nich vykonáno bylo.Jméno formatae epištolae dáno bylo jim proto, že měly jmenované listiny k zamezení podvodů všelikých jakási znamení, jimž toliko biskupové rozuměli, z pravidla písmena řecká k označení jména toho, kdo je vydával, přijímal, místa, času atd. Též nazývají se tyto listiny epištolae canonicae (literae canonicae), dřív proto, že byly důkazy přátelství a společenství mezi různými biskupy a diécésemi (odtud název řecký ειρηνικα), později proto, že vydávání listů těch bylo církevními předpisy (canones) nařízeno. Mezi lidem nejznámější jest epištola (epištola) mešní, totiž čásť formuláře mešního mezi kollektou a gradualem. Jako židé v synagogách se scházeli ke společnému čtení písma sv. St. Zákona, tak četli i křesťané při svých bohoslužbách písma sv. (Srv. sv. Pavel ke Koloss. 4, 16 a j.) Čtení to bylo podstatnou částí liturgie mše sv. (Srv. mimo jiné svědectví sv. Justina v »Apologiį I. c. 65–67: Die solis omnes ex urbe et agris in unum conveniunt, ibi scripta apostolorum et prophetarum leguntur; dein ubi lector desiit, antistes adjungit exhortationem.) Za prvých dob určoval biskup, ze které posvátné knihy má se čísti a mnoho-li po každé. Že řídil se ohledem na připadající doby a památky roku církevního, samo sebou vysvítá. Čtení zvoleno tak, aby spolu vyjadřovalo význam doby nebo dne.

Proto již za prvých dob (stopy toho se vyskytují již u sv. Hippolyta, biskupa na začátku III. st.) čítaly se určité výňatky v jisté dni pravidelně každý rok, až pak obecným zákonem ustanovena čtení stálá též na dni, které významem svým neukazovaly na určité části biblické. Tak čtla se o Velikonocích místa z Písma sv., která jednala o vzkříšení, mezi Velikonocemi a Svatodušními svátky, dle svědectví sv. Augustina a Chrysostoma, Skutky apoštolské atd. Řekové podnes čtou evangelia po pořádku až do konce, ano dle toho nazývají i neděle, na př. první, druhá neděle sv. Matouše atd. Liturgie latinská zná dvě taková čtení biblická, z nichž prvé sluje epištola, druhé evangelium. Epištola sluje proto, že nejčastěji jest to výňatek z listů apoštolských, řídčeji ze Skutků apoštolských, Zjevení sv. Jana nebo některé posvátné knihy St. zákona. Až do IX. stol. náleželo epištolu čísti lektorovi na ambónu (kazatelně), později přidělen úkol ten subdiakonovi, který dle praxe nyní platné epištolu čte jen při slavné, zpívané mši sv., jinak ji čte kněz sám. U Řeků čte ji lektor doposud. Během času ustálily se též jisté formule, jimiž se čtení biblické začíná. Církev latinská jmenuje knihu, z níž čtení je vzato, na př. Lectio epistolae beati Pauli apostoli ad Hebraeos, a před čtení samo předkládá několik ustálených slov, jako Fratres, In diebus illis etc. Podobné formule vyvinuly se na východě, na př. liturgie jakobitských Syrů před čtením evangelia vyzývá ústy diakona: Accedite ad me, fratres, tacete et auscultate annuntiationem Salvatoris nostri ex evangelio sancto, quod vobis legitur. Ve slavné mši papežově čte se epištola podobně jako evangelium latinsky a řecky, čímž má se vyznačiti jednota církve katolické při různosti mluvy liturgické. Důležitý jest pro církevní život zbytek této praxe, totiž zvyk, na různých místech podnes zachovávaný, že epištola aspoň o svátcích a nedělích se čte v řeči lidu. Důvod, že epištola čte se z počátku před vlastní obětí mše sv., jest ten, že i Kristus Pán prve učil božské pravdě, nežli se obětoval na vykoupení světa. Po čtení epištoly (která se též lectio, čtení v užším smyslu, nazývá) odpovídá posluhovatel jménem lidu Deo gratias, díky vzdávaje za poučení, kteréž Bůh dává lidu věřícímu skrze ústa služebníků církevních. dk.

Související hesla