Erbovní strýcovství

, heraldika, způsob nabytí znaku, kdy nešlechtic byl přijat k erbu a predikátu šlechtice. V českých zemích se erbovní strýcovství poprvé objevilo na počátku 16. stol. a uplatňovalo se až do vydání Obnoveného zřízení zemského. Přistupovalo se k němu, pokud hrozilo nějaké rodině vymření nebo za úplatu (rytířské nebo erbovní měšťanské rody tak přijímaly ke svému znaku a predikátu jiné osoby). Praxe erbovního strýcovství byla značně rozšířená za stavovské monarchie (erb takto získaný byl levnější než nový, udělený panovníkem). Pokud však tito noví erbovníci nebyli přijati do rytířského stavu, zůstávali měšťany.

Ottův slovník naučný: Erbovní strýcovství

Erbovní strýcové (něm. Wappenvettern) nazývají se, kdož mají stejný praedikát a erb, nejsouce nikterak jinak příbuznými. Jindřich Selmický z Cítova, vladyka starožitného rodu českého na Žatecku, přijal k rodu a erbu Jakuba Steinmüllera jinak Litoměřického r. 1593, na kteréžto přijetí zvláštní list erbovní z kanceláře královské vydán byl. Melichar Daník nadán jest erbem a titulem, aby se psáti mohl z Kočice a z Ostrova r. 1584 a přijal k tomuto erbu a titulu své přátele a známé, J. Kříže, rychtáře českobrodského, a Jiříka Boleslavské ho, souseda chrudimského. Na dvou těchto příkladech vidíme, že jak starožitní rodové čeští tak noví erbovníci k rodu a erbu cizí osoby za erbovní strýce přijímali, ale vždy jen s povolením královským. V Polsku již r. 1413 bylo 47 rodů šlechty litevské přijato k rodům a erbům polským a čím dále tím více takoví erbovní strýcové se množili, až r. 1602 a 1634 to zakázáno bylo a ustanoveno r. 1678, aby nešlechtici jen se svolením sněmu nobilitováni býti směli. Klř.