Erós

 (21kB - 216×330px)

, řecká mytologie bůh lásky i láska sama; zosobnění všeoživující síly spojující protikladné složky kosmu, zrozené z prvopočátečního Chaosu současně s bohyní Země Gáiou. V pozdějších verzích syn boha války Area a bohyně lásky Afrodíty, zasahující šípy lásky každou bytost včetně Dia. Sám se zamiloval do smrtelné dívky Psýché, která se nakonec stala jeho manželkou a získala nesmrtelnost. Ve výtvarném zpodobnění znám spíše pod latinským názvem Amor, popř. Cupido (okřídlený chlapec či malé dítě s lukem a šípy).

Ottův slovník naučný: Erós

Erós (Eρως) byl starým Řekům bohem lásky. U Hésioda (nikoliv u Homéra) Erós jest božskou osobou, an po chaosu vedle Země vznikl bez rodičů a mysl všech bohů a lidí sobě podrobuje; jest to tedy zosobněná tvůrčí síla v přírodě v nejširším smyslu. Pozoruhodno, že i v nejstarších kultech Erós měl úzký vztah k božstvům chthonickým; tak v Thespiích v Boiótii na Helikónu, kdež každého pátého roku jemu konána slavnost skvělá se závody gymnickými a músickými, pokládán za syna Herma a chthonické Artemidy. Staro. bylým byl rovněž kult Erótův v Pariu na Helléspontě, osadě to založené od Paria, syna Jasióna, miláčka Démétřina. Konečně starobylý byl též chrám a háj Erótův v Leuktrech v Lakónii, kamž asi přenesen od Boiótů. Tento kosmogonický Erós, jsa již od prvopočátku pojmem dost abstraktním, stal se předmětem úvah theosofických i pozdějším filosofům (j. Parmenidovi, Empedokleovi), jejichž názory však více méně vycházejí z nauky orfiků: dle těchto Erós vyšel z kosmického vejce, jež se sbalilo ze tmy a prázdnoty, vedle něho pak působí rozum jako prvotní síla. – Dalším postupem jeví se Erós jako bůh lásky pohlavní, jenž rozlišuje se v bytosti dvě: Pothos, touha, a Himeros, příchylnost. Nejstarší již básníci erótičtí (Alkman, Alkaios, Sapfó, Ibykos, Anakreón) vytýkají jeho bouřlivou povahu; jest synem Iridy a Zefyra, buší mohutným kladivem jako kovář a spouští pak na svou oběť studenou bystřinu. Sapfó však již Eróta pokládá za syna Urana a Gaie neb Afrodity, a blíží se tím k pozdějšímu obvyklému názoru (nejprv u Simónida), že Erós byl synem Area a Afrodity. U Pindara a Aischyla stýkáme se s mnohočtem Eρωτες, ač osobě boha samého málo pozornosti věnují. Zcela jináče Sofoklés (Antig., 781) a Euripidés, jenž Eróta zve dokonce synem Zevovým a stěžuje si do nedostatku kultu. Jemu Erós jest zlatostkvoucím, pestrokřídlým druhem Afroditiným, jenž vládne lukem a jenž s mírností spojen jest základem blaha, nezdar však působí sloučen jsa s nestřídmostí. – Současně však Erós též ctěn jako bůh vzájemné lásky mužů v ušlechtilém závodění v míru i ve válce. Tak na Krétě a ve Spartě jemu se obětovalo před bitevním šikem. V gymnasiu samském konána jemu slavnost Eleutherií. V gymnasiu élidském ctěni vedle sebe Erós. a Anterós jakožto zástupcové milujícího a miláčka. V Athénách Charmos, příbuzný Hippiův, zasvětil Erótovi oltář při vchodu starého gymnasia akadémie; v Athénách měl též Anterós svůj oltář od metoiků zasvěcený. – Kterak populární bytostí Erós od konce V. stol. př. Kr. se stal, o tom svědčí nejlépe Platónovo Symposion, kdež se o pojmu Eróta vykládá různým směrem; Platón sám jej pokládá za personifikaci lidského snažení a bažení, jež člověka stupňovitě přivádí až k nazírání dobra a krásna; rodiči jeho prý jsou Poros a Penia (Důmysl a Bída). Platónův dialog Faidros dal pak asi popud k spojení Eróta s Psychou. zvláště v umění oblíbenému. – Konečně v době alexandrijské Erótova personifikace řádně ustálena; není však to již ušlechtilý jinoch, nýbrž rozpustilý chlapec (Jrasn paidarion) s lukem a pochodní, před jehož šibalskými nápady není jist ani člověk, ani bůh. Týž ráz jeví též Amor-Cupido básníků římských, jenž se neostýchá (dle Ovidia) i boha Apollóna, když se mu směje, kterak luk napíná, zraniti šípem lásku budícím a současně na Dafnu vystřeliti šíp lásku odpuzující. klk. Erós v umění. Nejstarší monumenty, na nichž Erós jest zobrazen, spadají do zač. V., snad i do konce VI. stol. př. Kr. Zde zobrazen bývá Erós jako něžný chlapec nebo dospívající mladík (mellefébos), z pravidla s křídly. Attributy jeho jsou květina nebo lyra nebo obé zároveň, věnec, ratolest, taenie; luk, toulec a střela stávají se attributy jeho teprve ve IV. stol. Již na starších monumentech spatřuje se někdy ne jeden, nýbrž více Erótů (v literatuře poprvé u Pindara, frag. 122, 4): na př. dva oblétají Afroditu, rovněž Erótové se Sirénami oblétají hodovníky atd. Na váse Hierónově představující rozsudek Paridův oblétají Afroditu čtyři Erótové (Klein, Griech. Vasen mit Meistersignaturen, 2. vyd., str. 168). Na vasách s červenými figurami nalézá se Erós Erós kruhu mladíků nebo mužů: přináší dary, pronásleduje eféba atd. Co se plastiky týká, máme dosud dvě kopie originálu pocházejícího z V-stol. př. Kr., a sice Eróta petrohradské ermitáže (Friederichs-Wolters, Gipsabgüsse č. 217) a torso spartské (t., 218): na obou představen byl Erós ve skupině s Afroditou, k níž zrak svůj upíral. Z doby Feidiovy uvésti jest Eróta na vých. části vlysu celly Parthenónu: zde zobrazen jest jako melleféb; opírá se o kolena Afrodity a drží nad ní stinítko, tato pak ukazuje mu prstem blížící se průvod panathénajský. Na 25. metopě Parthenónu pocházející se strany severní zobrazen jest Erós poletující nad pravým ramenem Afrodity, jež zastupuje cestu Menelaovi chystajícímu se usmrtiti Helenu. Na vých. části vlysu chrámu Niky apteros stojí okřídlený Erós mezi Afroditou a Peithó. Na basi olympijského Zeva Feidiova zobrazen byl Erós, jak pozvedá Afroditu z moře se nořící (srov. E. Petersen, Mittheil. des röm. Instituts, 1892). Na konci V. stol. shledáváme na vasách Eróta ve společnosti žen, jež zdobí, pronásleduje, s nimiž si hraje atd. Epochálním pro rozvoj typu Erótova bylo stol. IV., kde jeho postava stala se zvláště oblíbeným předmětem výtvorů uměleckých. Zejména z dílny Praxitelovy vyšlo několik slavných soch Erótových (Archaeol. Zeitg. 1885, str. 81) Nejslavnější z nich byl Erós věnovaný Frynou do chrámu Erótova v Thespiích. Socha byla z pentelského mramoru; Erós nedržel, jak se zdá, luku v ruce, pouze výraz roztouženého, něhyplného oka označoval jej jakožto boha lásky (srv. epigramm u Athénaia 13. 591 A a Anthol. Plan. 4, 204). Luk a střela byly snad na mramorové opoře umístěny. Dlouhou dobu pokládán neprávem za kopii této sochy Praxitelovy Erós Centocellský (Friederichs-Wolters, č. 1578), jenž však pochází patrně z doby římské a představuje truchlícího genia smrti, nebo Erós Elginský (F.W.1291), avšak tato socha představuje spíše Apollóna než Eróta. Poslední dobou pokládá Benndorf (Bullett. della commiss. archeol. di Roma, 1886, 54) jednu sochu chovanou v palazzo dei Conservatori v Římě za repliku okřídlené postavy na columna caelata z Artemisia efeského a soudí, že obě tyto sochy jsou napodobením Praxitelova Eróta thespijského, avšak proti této domněnce vyslovil se právem Robert (Archäol. Märchen, str. 160). Pravděpodobněji shledává Furtwängler repliku Praxitelova Eróta v torsu vykopaném na Palatině a chovaném nyní v Louvru. Torso to vyniká neobyčejnou krásou a měkkostí forem a jeví úplně ráz Praxitelův. Jinou sochu Eróta vytvořil Praxitelés pro město Parion na Propontidě. Kopii této sochy již Bursian právem shledával na mincích města Paria, kde zobrazen jest Erós opírající se levým ramenem o pilíř a hledící snivě do dálky. Do IV. stol. spadá též typ Eróta napínajícího luk Obyčejně bývá zobrazen, jak pokouší se ohnouti luk tak, aby mohl tetivu na dolním konci již připevněnou také k hornímu konci přivázati (Ovid Met. 5, 383). Sem náleží vedle jiných soch Erós kapitolský (Fried. W. 1582), Erós berlínského musea (Beschreib. d. ant. Skulpturen, Berlín 1891, č. 138) a Erós benátský, tak také představují Eróta dvě terrakotty berlínského antiquaria č. 7803 a 7960, některé gemmy atd. Luk, jejž Erós napíná, náleží mu jakožto bohu lásky, jenž střelami svými žár lásky vzbuzuje (srv. Apoll. Rhod. III, 275) a není třeba s Friederichsem souditi, že Erós napíná luk Hérakleův. Za doby alexandrijské stává se Erós skotačivým děckem (putto) s malými křidélky, což souvisí úplně s celým rázem doby alexandrijské, jevícím zvláštní zálibu pro látky idyllické, sentimentální a pro postavy něžné (Michaelis Verhandl. d. 39. Philologen-Versammlung in Zürich, 1887, 40). Stálými attributy Erótovými jsou nyní luk a pochodeň. Na monumentech doby alexandrijské vystupuje vedle jednoho Eróta též množství Erótů (Amoretti) Tak na terrakottách tanagerských zobrazeni jsou Erótové v zaměstnáních lidských: jeden nese amforu, druhý boty, opět jiný drží slabikář, jeden zobrazen jako zápasník atd. (Furtwängler, Sammlung Sabouroff, tab, 124). Na nástěnných malbách pompejských a herkulanských. na římských sarkofazích a gemmách zobrazeni jsou Erótové v rozkošných scénách genrových: prodej Erótů (Helbig, Wandgemälde č. 824 a 825), Erós lovící s dívkou, hnízdo Erótů vybrané milenci, Erótové hrající si se zbraněmi, tančící, provozující hudbu, vijící věnce, hrající si jako děti. slavící Vestalie, lovící, jako vinaři, truhláři, ševci, hrající si s maskami tragickými a komickými a za ně se schovávající, Erós jede na zkroceném lvu a hrá při tom na lyru, Erótové provozující zápasy gladiatorské, Erós prohánějící se s kanci v cirku (mramorový relief vatikánský, Friederichs Wolters č. 1900), Erós potrestaný, Erótové odnášející zbraně Areovi (base kandelábru britského musea, F. W. 2136), hrající si s různými zvířaty nebo jedoucí na kozlu, labuti atd., čtoucí ve svitcích, hrající v astragaly, Erótové krotící hippokampy a delfíny (štukové reliefy pompejské, F. W. 2214 až 2215) atd V pozdním řeckém umění a umění římském užito Eróta často na pomnících náhrobních. Zde zobrazen bývá mdlý, chabý, opírající se paždím o pochodeň obráceně postavenou, s hlavou klesající chabě na ramena, nebo Erós představen jako děcko tiše spící, čímž označen klidný spánek mrtvého. Sochy posledního druhu byly též ozdobou studnic. Soch spících Erótů zachovalo se ze starověku veliké množství. Ze skupin, v nichž Erós bývá zobrazován, uvésti jest Eróta zápasícího nebo závodícího s Anterótem, zápasícího s Panem a Eróta ve skupině s Psychou. Často zobrazen jest Erós v sousoší s Afroditou (několik takových soch chová museum berlínské); rovněž velmi často ve vasách a malbách nástěnných představujících rozsudek Paridův: Erós zdobí zde Afroditu, nebo domlouvá Paridovi, nebo ukazuje Paridovi na Afroditu atd – Srv. Furtwängler, Eros in der Vasenmalerei (Mnichov, 1874); týž v Roscherově Ausführl. Lexikon d. griech. u. röm. Myth., I., 1349 – 1372; Baumeister, Denkm. der klass. Altertums, 495-504. .

Související hesla