Espartero Baldomero

, španělský generál a politik. 1815 – 24 bojoval ve španělském vojsku v Latinské Americe proti osvobozenecké revoluci. V první karlistické válce 1834 – 39 důstojník, od 1835 vrchní velitel vojska regentky Marie Kristiny. Vojenské úspěchy liberálů dovršil 1839 uzavřením dohody s karlistickým generálem Marotem ve Vergaře, která vedla k ukončení války. 1840 přiměl Marii Kristinu k abdikaci, od 1841 regent království. 1843 svržen povstáním, do 1849 žil v exilu, 1854 – 56 předseda vlády.

Ottův slovník naučný: Espartero Baldomero

Espartero, don Baldomero, hr. z Luchany, vévoda z Victorie, špan. vojevůdce a politik (*1792 v Granatule – †1879 v Logrońu), syn kovářův, byl určen k stavu duchovnímu, ale jako seminarista vstoupil 1808 v době francouzského vpádu do »svatého plukų, utvořeného z kněží a seminaristů, a pak do vojenské školy, z níž vyšel jako podporučík. R. 1815 účastnil se výpravy P. Morillovy, která měla potlačiti pokusy jihoamerických kolonií o usamostatnění. Espartero vynikl tu odvahou i hrdinností a vrátil se do Španěl r. 1824 po vzdání se Ayacucha jako plukovník a boháč. Po smrti Ferdinanda VII. přidal se ke straně Isabellině. Vyslán byv potom jako vizcayský velitel proti Karlistům, bojoval s neúspěchem proti Zumulacarreguyovi. V květnu 1836 přejal zatímně vrchní velení, v srpnu t. r. zachránil Madrid, v září jmenován byl místokrálem navarrským, generálním kapitánem provincií baskických a vrchním velitelem armády severní. V září 1837 znova zachránil Madrid před Don Carlosem, zahnal jej za Ebro, zmocnil se výšin Luchanských a vvbavil z obležení Bilbao, začež jest odměněn titulem hraběte Luchanského. U Burgos zničilr. -1838 generála Negriho. Toto šťastné tažení vyneslo mu důstojenství granda a vév. z Victorie. Diplomaticky využil pak nesvornosti mezi Karlisty k vyjednávání s Marotem, které vedlo ke smlouvě vergarské, jíž skončeny jsou boje karlistické. Vyslán byv r. 1837 do sněmu, stal se předákem strany exaltádos. Přijetí návrhu obmezujícího svobodu obcí a nepokoje tím vzniklé měly za následek, že královna Kristina 12. řijna 1840 vzdala se vlády a obě komory svěřily ji ve jménu mladé královny Isabelly Esparterovi (8. kv. 1841). Nepokoje a vzpoury ohrožovaly jej však na všech stranách. V Pampeluně potlačil povstání gen. O,Donnella ve prospěch královny-matky a v Madridě podobnou vzpouru gen. Diega de Léon a Conchy, pokořil prov. baskické a republikánskou vzpouru v Barceloně. R. 1842 uzavřel smlouvu obchodní s Anglií na škodu Španěl. V listopadu t. r. vypuklo znova povstání v Barceloně, jež Espartero zkrotil surovou násilností, která vzbudila obecný odpor proti němu a způsobila, že progressisté i umírnění spojili se a přivodili pád vlády Esparterovy. Espartero uprchl v červenci 1843 do Anglie, odkud se vrátil teprve r. 1848. Tu pak stranil se ruchu politického až do revoluce progressistů r. 1854, kdy královnou Isabellou svěřeno mu sestavení kabinetu. Ten však měl jen krátké trvání: v červenci 1856 následkem roztržek mezi Esparterem a O,Donnellem, ministrem války, kabinet odstoupil. Občanská válka vypukla znova, načež Espartero vzdal se úplně politiky. Po pádu Isabellině r. 1868 chtěli ho sice někteří federalistní republikáni znova postaviti v čelo vlády, avšak Espartero sám zamítl podobné návrhy. Srv. Florez, Espartero, historia de su vida militar y politica (Madrid, 1843 – 44); Mariano, La Regencia de B. Espartero (t., 1870). Šld.

Související hesla