Estetika

, z řeckého aisthésis - vnímání; nauka o estetičnu; souhrnný pojem pro relativně samostatnou filozofickou disciplínu o estetické činnosti člověka, který vnímá, formuje a hodnotí svět z hlediska vzájemného poměru krásy, ošklivosti a dalších estetických kategorií. Původně filozofická disciplína, postupně se vyvíjející v samostatnou vědu. Prolíná se s teorií umění, avšak není s ní totožná, neboť se zabývá i mimouměleckými oblastmi estetična. Estetiku jako filosofickou disciplínu (teorii smyslového poznání) založil r. 1735 A. G. Baumgarten, pojmy estetiky jako teorie krásy byly formulovány již v antice (extáze, harmonie, katarze, symetrie aj.). Platón lidská umělecká díla však označil za napodobeninu (stíny stínů), Aristotelés se zaměřil zejména na zkoumání umění samého a důkladně rozpracoval teorii nápodoby. Velký význam má krása v učení Plótínově. Na počátku středověku Augustinus přejímal princip jednoty v rozmanitosti a učil, že všechna krása pochází od Boha. Aktivní roli subjektu v estetickém soudu zkoumal I. Kant; G. W. F. Hegel definoval estetiku jako „filozofii umění“; smyslová krása je pro něj projevením absolutní ideje, v umění se člověk pozvedá k absolutnu. V 19. a 20. stol. vznikaly estetické proudy kladoucí důraz na iracionální aspekty estetického vnímání a tvorby (H. Bergson, B. Croce, W. Dilthey) i školy zaměření pozitivistického. Psychologická estetika klade důraz na introspekci a analýzu prožitku umělců (S. Freud aj.), sociologickou estetiku představuje např. H. A. Taine a J.-M. Guyau. Značného vlivu nabývá škola fenomenologická (M. Geiger, R. Ingarden). Srovnávací estetika zkoumá vztahy mezi jednotlivými druhy umění, strukturální estetika zkoumá jeho formy a struktury.

Související hesla