Etika

, z řeckého ethos, původní místo k bydlení, později zvyk, mrav; teorie morálky; filozofická nauka o správném jednání. Zabývá se soudy, které hodnotí činnost člověka z hlediska dobra a zla. Na rozdíl od morálky, která je blíže konkrétním pravidlům, se etika snaží najít společné a obecné základy, na nichž morálka stojí, popřípadě usiluje morálku zdůvodnit. V německé jazykové oblasti nazývána též praktickou filozofií (podle Aristotelova členění filozofie). Rozlišuje se etika autonomní (etické zásady si stanoví sám člověk, popř. sama společnost) a etika heteronomní (mravní zásady a pravidla chápány jako dané z vnějšku, např. Bohem). Etika deskriptivní pouze popisuje mravní jednání a hodnoty, etika normativní usiluje najít a analyzovat normy lidského chování. Individuální etika se zabývá morálními otázkami jednotlivce, sociální etika zkoumá mravní život různých společenství a sociálních skupin. Etika profesní aplikuje obecná etická pravidla na poměry konkrétních oborů lidské činnosti (lékařství, novinářství ap.).

Ottův slovník naučný: Etika

Éthika (z řec., Éthos) jest věda o mravnosti čili mravověda; též v nižším konkretnějším smysle naučení či návod k mravnosti, obsahující příkazy a zákazy mravní kterými se člověk říditi má, čili mravouka (morálka, Sittenlehre). Poněvadž pak vše, co mravním zřetelem posuzujeme, spadá pod přísudky dobra (a zla), tlumočí se ethika také slovem dobrověda. A pokud mravnost projevuje se v úmyslném konání lidském čili v jednání, jemuž ethika předpisuje, jest ona vlastní filosofií lidského jednání, totiž filosofií praktickou (konavou). Slovo »praktický« zde naznačuje toliko předmět její, právě jednání (πραττειν = jednati), při čemž ostatní běžné odstíny slova toho (jako užitečný, prospěšný, výnosný, výhodný) sluší bedlivě odlišiti. Dd.

Související hesla