Eudaimonismus

, z řeckého eudaimonia - štěstí, blaženost; učení považující dosažení osobního štěstí (blaženosti) za nejvyšší dobro. Podle významu, který je přisuzován pojmu štěstí, lze rozlišovat např. eudaimonismus hedonistický (dosažení slasti - Epikúros, J. Bentham), aretologický (ctnostný život, Sókratés, Aristotelés), altruistický (štěstí druhých).

Ottův slovník naučný: Eudaimonismus

Eudaimonismus (řec.) jest směr, který všemu lidskému konání za nejvyšší cíl vystavuje oblažení (rozkoš). Poněvadž eudaimonismus řeší účeloslovnou záhadu, dostalo se mu přirozeně vypěstění filosofického: dáváť se jím jedna z také možných odpovědí na otázku, k čemu jest zde život individua a život celku, k jakým účelům má je uvědomělá činnost vésti, když obé jedenkráte zde jest. K opatřování blaha jednotlivcova, k zjednávání blaha a prospěchu celkového – odpovídá eudaimonismus Konání t. zv. dobra mravního má jen smysl vzhledem k prospěchům odtud vzcházejícím, tak že zásada: konati dobro k vůli dobru samému, nemá podle eudaimonismus-mu místa. Morální filosofie řecká mimo Platóna – a to teprve v pozdější jeho době – jest veskrze eudaimonistická. Nejhrubší formu eudaimonismu, t. j. rozkoš smyslnou, vynesli hédonikové (Aristipp a jeho škola) Kynikové kladli blaženost v odříkání se světa a jeho lahod. Nejušlechtilejší formu vytvořil Epikur, jemuž jest blahem zdraví tělesné a nezkrušená mysl. V moderní filosofii jest Jeremy Bentham († 1832) nejvýraznějším zástupcem eudaimonismu svým utilitarismem: co možná největší blaho co možná největšího počtu individuí, na kteroužto zásadu staví veškeru mravovědu i pravovědu. Eudaimonismus všech forem jest svými důsledky vždy egoistickým, tak že křesťanství, Kantův rigorismus, Comteův altruismus a všechny spekulativní směry, kterými samostatnost mravnosti, jakož řádu absolutně vížícího, se zdůvodňuje, jsou s eudaimonismem v nejpříkřejší protivě. Zb.

Související hesla