Eufrat

, arabsky Furát, turecky Firat – největší řeka Blízkého východu; délka 2 760 km. Vzniká soutokem Karasu a Muratu v Arménské vysočině v Turecku. Protéká Sýrií a Irákem a společně s Tigridem vytváří tok Šatt-al-Arab, ústící do Perského zálivu. Max. odtok v květnu a červnu. Hydroelektrárna Keban a Atatürk. Povodí Eufratu je jednou z nejstarších kulturních oblastí.

Ottův slovník naučný: Eufrat

Eufrát (staropersky Frata, novoper. Furát, Frát, arm. Efrát, veletok, jenž odděluje téměř celou Přední Asii od ostatního trupu kontinentálního. Vzniká na vysočině armenské ze 2 pramenů, z nichž severní Kara-su pramení na Dymly-dagu sev. Erzerúmu u výši as 2200 m n. m. a po velmi vinutém, divokém toku 444 km povšechného směru nejprve západního, pak jižního spojuje se u Keban Madenu (812 m) s jižnějším 666 km dl. a vodnatějším Murádem (arm. Aradzani, ant. Arsanias), jenž přichází od východu, z končiny sev. jezera Vánu, s výše 2750 m. Spojená řeka pokračuje v divokém toku směrem jižním a v mohutných oklikách prodírá se skrze Taurus tvoříc na 150 km as 300 peřejí. U Teleku proudí v soutěsce pouze 20 m široké, odtud jest na 190 km splavná, obrací se pak k jihozápadu a mezi Gergerem a Samsátem (465 m) překonává poslední katarakty. Na 38° v. d. zahýbá Eufrát na jih a pod Biredžikem (38° v. d. 37° s. š., 191 m) opouští horské kraje, v nichž byl, přijav se všech stran krátké, avšak vodnaté přítoky, vzrostl v mocnou řeku. Přiblíživ se v těchto místech až na 155 km moři Středozemnímu, obrací se u Meskene (Balis) na 36° s. š. a 38° v. d. trvale k jihových. Řeka teče hluboce jsouc zaryta v údolí málo úrodném, kdežto krajina po obou březích má ráz stepi, místy i pouště. Jediný větší přítok Chábúr (Chaboras) ústí od severu u Abú Seráje. U Deiru setkáváme se s prvními stromy citronovými a oranžovými; na březích zdvihají se kopce a v tisíci stanech i kamenných obydlích se zdržují beduini. Až u Hítu nastává změna. Od tohoto místa teče řeka trvale v rovině, jest však hluboká a dravá. Počíná vlastní Mesopotamie, t. země, již Eufrát a Tigris během věků nanesly do sev. části zálivu Perského. U Feludže naproti Bagdádu přibližuje se Eufrát až na 35 km Tigridu, obě řeky se však zase rozcházejí, při čemž odbočují od hlavního toku četné průplavy i slepá ramena. U Korny spojují se jasné, klidně plynoucí vody Eufrátu s divokým, zkaleným Tigridem, a spojené řeky nyní Šatt el Arab zvané, přijímají od sev. značnější řeku Kerchu a počínají u Mohammery, 20 km pod Basrou vytvořovati deltu, z níž jen pravý břeh hlavního ramene náleží Turecku, vše ostatní Persii. Od sev. ústí tu, již do delty, důležitý Kárún. Celý Šatt el Arab i se svojí deltou náleží rovině velmi úrodné a hustě obydlené. Z ramen delty jen jediné je přístupno velikým lodím. Jméno Šatt el Arab není asi zvláště staré, neboť ještě ve XIII. st. arabský geograf Jákút nazývá tuto čásť řeky Tigridem Basorským, jakož Tigris, ač kratší Eufrátu, mnohem jest vodnatější. Délku Eufrátu od pramenů až k moři udává Chesney na 2860 km (2770 km dle jiných), z čehož na Šatt el Arab připadá 160 km Uvodí 673.400 km2. Spád řeky v horním toku od pramenů až k Biredžiku na 1062 km obnáší 2559 m, tedy 2,4 m na km, od Biredžiku k moři. po 1800 km jen 191 m, tudíž 0,106 m na km. Od svého vstupu do roviny u Biredžiku ztrácí Eufrát na množství své vody a u Hítu unáší 2065 m3 (Tigris u Bagdádu 4656) ve vteřině. Množství vody v Šatt el Arabu cenil Burns na 6696 m3 za vteřinu. Byl čas, kdy Eufrát, Tigris, Kercha a Kárun vlévaly se každá o sobě do moře. Ještě klínové nápisy znají tuto dobu a při výpravě Sanheribově líčí nebezpečenství krále na moři, než se dostal z ústí jedné řeky do druhé. Za posledních 3000 let cení se postup delty na 150 km a Rawlinson počítá postup její v létech 1793 – 1853 na 3,2 km, tudíž 53 m ročně. – Eufrát počíná stoupati koncem března a dosahuje nejvyššího stavu (asi 4 m nad nízkou vodou) koncem května nebo v červnu, načež pomalu a pravidelně opadávaje nalézá se obyčejně v říjnu v nejnižším stavu. Za plíště bývá delta po více měsíců zatopena a parníky mohou až k Biredžiku nebo Samsátu, za sucha však pokrývají se břehy delty solnou korou. Od října do března jeví se jisté kolísání ve stavu vody, odvislé od množství dešťů v Armenii. V tuto dobu plavba od Basry vzhůru jest velmi nesnadna. Na podzim po opadnutí vod řádívá malarie a pouze v zimě jest poříčí dolního Eufrátu prosto zimnice. Od r. 1563, kdy benátský kupec Cesare Federigo plul po Eufrátu od Biredžiku až ku Felúdži, často pomýšlelo se učiniti z Eufrátu dráhu spojovací, zůstalo však při plánech. Zvláštní obchodní drahou sotva kdy Eufrát byl, za to však bývala důležitost jeho v dobách antických veliká vzhledem k zavlažování kraje. Za účelem tím vykonány obrovské práce a ještě za chalífů věnována jim péče. Teprve vpád Tatarů a nešťastné panství turecké nechalo je zajíti. Po věky tvořil Eufrát vých. hranici říše římské, až Traján ji pošinul na Tigris. V těchto dobách panoval na Eufrátě přece čilejší život než nyní, neboť císař Julián mohl zde shromážditi na 800 lodí. Ve IV. stol. po Kr. octla se hranice římská zase na Eufrátu. Dnes provozuje se tu málo rozsáhlá plavba na člunech a vorech a jen někdy zabloudí i parník dále od delty. Důležitější místa na Eufrátu dolů po řece jsou: Erzerum, Erzindžán, El Deir, Ana, Hít, Hille, na Šatt el Arabu Basra a Mohammera. Hydrografický výzkum Eufrátu děkujeme anglické výpravě pod plukovníkem Chesneyem, jež v l. 1831 – 1836 pronikla na parníku od ústí až k Biredžiku a vydala dílo »Expedition for the Survey of the rivers Euphrates and Tigris, by Col. Chesney« (Londýn, 1850, 2 sv. a desetilistovou mapu řeky v měř. 1: 31680. Šv.

Související hesla