Fantazie


1. hudba jednovětá instrumentální skladba volné formy; v období hudebního baroka užívaná imitační technika podobná ricercaru;
2. psychologie obrazotvornost, představivost, obrazivost; jedna ze základních poznávacích funkcí vedle vnímání a myšlení. Spočívá v kombinování a rozvíjení představ předmětů, symbolů nebo událostí, které nejsou bezprostředně vnímány, a ve vytváření nových představ. Charakteristickým rysem fantazie je spojování reality a představy. Rozlišuje se fantazie automatická (sny, halucinace, fantazma), reprodukční, jež vzniká na základě aktivního vybavení a kombinace vjemů, a tvůrčí (kreativní), např. fantazie umělecká. Funkcí fantazie je mimo jiné uvolnění psychického napětí a náhradní uspokojení neuspokojených potřeb; v nepřizpůsobené podobě může znamenat únik od reality. Lidé se liší kvalitou fantazie; bohatou fantazií vynikají děti, zejm. proto, že nejsou schopny náležitě rozlišit realitu od představy.

Ottův slovník naučný: Fantazie

Fantasie (z řec). Tímto výrazem naznačujeme nejvzácnější stupeň volného pozměňujícího představování, které z daných živlů skládá (produkuje) nebývalé nové skupiny (obrazy), tvůrčí to činnost či mohutnost ducha lidského. Nižší stupeň její jest obrazivost (imaginace, Einbildungskraft). Tu vystupují obrazy bez ladu a skladu, podle mechanické souvislosti své, jako plody přírodní, jsouce pozměněny nahodilými okolnostmi, zevnějšími a tělovými podněty, jakž to pozorujeme na dítěti, které se ještě rozumem nespravuje, na člověku opojeném nebo pominulém, na živém snu, však i na sobě samých bdících, kdykoli bez pevného cíle vzdáme se ledabylému proudu představ svých, ano i tenkráte, když ve svém myšlení sledujeme sice určitý směr, ale přece obrazy v rozmanitých obměnách větším nebo menším úsilím do mysli tanou, tak že chtějíce zůstati při svém zase násilím je zapuzovati musíme. Obrazy jsou potud nové, pokud složky jejich objevují se v jiném a jiném složení; novost týká se tedy formy, nikoli složek. Něco absolutně nového, kdež by i složky byly nové a člověku posud cizí, nemůže poskytnouti žádná obrazivost. Člověk od narození slepý nemůže imaginovati sestavy barev, i kdyby měl nejživější obrazivost; zde platí stará věta: nihil esse potest in phantasia, quod non prius fuerit in sensu. Obrazivost má každý člověk, více méně rozmanitou, čilou a novotářskou. Rozmanitost, živost a novost jsou její hlavní známky a stupně, kterými se důtklivě liší od pouhé paměti jakožto od reprodukce nepozměňující. Obecná řeč má ostatně mnoho výrazů, které k pochodu obrazivosti se táhnou; jsou to zejména slovesa, jako bájiti, blouzniti, dumati, horovati, sníti, třeštiti a j. Zvláště pak sen jest pravý výlupek obrazivosti, schopný, aby objasnil podstatu její. Ale i omyl všeho druhu, klam smyslů, přízrak temení z obrazivosti. Mluvíce o ní jakožto o mohutnosti duševní mějmež vždy na zřeteli, že slovo to jest jen pohodlný výraz souhrnný pro množství podobných sobě zjevů, do čehož i spolu hraje snaha, zvěcňovati pochody, činiti je silami, ano osobami (hypostase a personifikace); též obrazivost stala se mohutností, silou, osobou, bohyní hojně opěvanou. Obrazivost sama však jest výsledkem vzájemnosti představ, jich klesání a stoupání, jich associace a reprodukce (sdružování a vybavování), i vyžaduje vysvětłení, jako každá z četných tak zvaných mohutností duševních. – Obrazivost stává se obrazotvorností čili právě fantasií, kdy se k ní druží důmysl, a výtvory její nad všední zkušenost podávají obraz něčeho nebývalého, znamenitého, ku příkladu poznané pravdy nebo vypěstěné krásy. Fantasie má všecky znaky obrazivosti, ale nad tyto ještě více, které se obyčejně vyslovují podle hlavních kategorií aesthetických a buďto se připisují jí samé nebo plodům jejím, jako: bohatost, hojnost, síla i při jednoduchosti, živost, názornost, rozmanitost, původnost i novost či originálnost, význačnost, pravděpodobnost, pravdivost, přirozenost; plod její jest jednotný, pln souhlasu a ladu, správný a kde odchylný, přece vyrovnaný, uzavřitý, samostatný, jakýsi celek pro sebe. Jsou to spolu požadavky, kterým fantasie jednotlivce po větší nebo menší míru vyhovuje, a skládají tedy vzorný její obraz. Představování takto upravené samo jest něco uměleckého, krásného, a fantasii tudíž pojímáme jakožto umělecké dílo na představování lidském, jakožto ideál představivosti. Mimo to lišíme fantasii, pokud se na ní jeví odtahování (abstrakce), určování (determinace) a sestavování (kombinace). Fantasie odtahovací tvoří obrazy čisté; zbavujíc dané obrysy všeho nepřístojného a nahodilého, zjednodušuje záhady složité, vylupuje z nich vlastní jádro, úlohu podstatnou, kterou řešiti lze. Totě něco jiného než pouhé přijímání hotových již pojmů všeobecných; totě tvoření, které abstrakci provází a prvotnou koncepci poznatku sestrojuje. Fantasie určovací zaplňuje povšechné představy svými podrobnostmi, vypodobuje neurčité idee a přimýšlí k nim rysy konkretní, kdežto fantasie sestavovací souborem (synthesou) zjednává plody nové, při čemž také odtahuje i určuje. Ona jest vlastní tvůrčí schopnost ducha, vynalézá, buduje, sestrojuje a provádí. Vynálezce, státník, vojevůdce, zpytatel i umělec, všichni sestavují si dříve obraz a pak provádějí jej, tak že všechno nové vzniká fantasií; tato podmiňuje všechno vyšší nadání. Stupňův a druhův jest tu ovšem množství veliké, i naskytá se také širé pole pro vylíčení jich, jak se jeví fantasie v přemítání, v básnění a v umění vůbec, i v jiných činnostech duševních, o čemžto všem obšírně pojednáno zejména ve spisech psychologických, aesthetických i dějepisných. Fantasie jest též podmíněna jakostí svého daného materiálu, povahou všech oněch prvotných dojmů, kterých se duchu vnímajícímu dostalo, vzorův a popudův z jeho okolí, a můžeme zde mluviti o vývoji fantasie jednotlivců i národů. Úloha ta však náleží spíše do životopisů individuálních a do dějin kulturních. Působení fantasie projevuje se v našem malém životě všedním, ve všech důležitých činnostech velkého ruchu, ve vědách, ve filosofií, v umění i v náboženství. V nové době počali myslitelé si jí zase bedlivěji všímati a poukazovati k významu i k hodnotě její jakožto základní mohutnosti ducha. Ano jako jiní myslitelé za podstatu či za princip světa prohlásili tu rozum a ideu (Hegel a jiní před ním), onde vůli (Schopenhauer), tak za našeho věku podobné učinil Frohschammer s fantasií, prohlásiv ji za tvůrčí princip světový (»Die Phantasie als Grundprincip des Weltprocesses« Mnichov, 1876, a ostatní knihy jeho), když ovšem rozsah slova fantasie nad obyčej rozšířil, bera do něho také pojem síly bezvědomě, ale rozumně tvořící vůbec. Tato utvařuje jednotlivce i celek, vyvíjí zjevy v přírodě i v dějinách a zprostředkuje mezi duchem a smyslností. Ponětí o bytosti božské tímto pomyslem nejspíše se zjednává (Bůh tvůrce). Viz ostatně výklady o fantasii v knihách svrchu dotčených (v psychologii a aesthetice) a pod hesly jinými, která k látce této se vztahují a v předchozím právě uvedena byla. Dd.

Fantasie v hudbě (ital. fantasia, franc. fantaisie) jest původně název jedné z nejstarších samostatných forem instrumentální hudby, vyskytující se poprvé ve věku XVI. u varhanníků benátských v Italii, kdež značí krátké, imitačním způsobem propracované věty varhanní, na nichž zřejmě již v popředí vystupuje snaha, vymaniti se v komposici nástrojové z područí skladby vokální. Ve dnešní nauce o formách jest fantasie nástrojovou skladbou, jež neváže se žádnou určitou formou, nýbrž ponechává úplně skladateli, aby pod vlivem uvolněné obrazotvornosti vytvořil formu novou; i tehdáž, kdy fantasie zřejmě těží z vymožeností některé určité formy, činí tak jen na okamžik, neprovádějíc jí nikdy důsledně. Přidán-li fantasii program, přechází již na pole symfonického obrazu, resp. symfonické básně. Str.

Související hesla