Farář

, kněz působící ve farnosti, kde většinou i bydlí.

Ottův slovník naučný: Farář

Farář (lat. parochialis, presbyter, rector, plebanus, persona, cur tus, curio, pastor a v novějších dobách nejčastěji parochus) jest v církvi katolické kněz, jemuž biskup pravidelně s určitým beneficiem přikázal správu duchovní (cura animarum) nad určitým kruhem věřících. Potřeba zřízenců takových jevila se v církvi býti záhy nutnou, neboť jen čilé a trvalé styky mezi duchovenstvem a věřícími mohly náboženský ruch vzbuditi a udržovati. Ježto křesťanství s počátku nejvíce v městech kořeny zapouštělo, byla přirozeně sídelní místa biskupská střediskem života duchovního a kostel biskupský byl jediným chrámem křestním (ecclesia baptismalis). Ale biskup jako vládce celé diécése nemohl sám při větším šíření se křesťanství nikterakž vyhověti praktickým potřebám; jemu příslušel přirozeně dozor vrchní. A proto již ve III. stol. na Východě a ve IV. stol. na Západě vyskytují se jednotliví kněží působící na venkově mimo sídlo biskupské, aniž lze s určitostí vytknouti jejich působnost a postavení. V pozdějších dobách ovšem vystupují již více do popředí nové ecclesiae baptismales, totiž takové přední, patrně nejstarší, kostely venkovské (tituli maiores), ve kterých jediné pro určitý okres diécésní křest i ostatní svátosti udělovány býti mohly, čímž se staly přirozeným střediskem bohoslužby na venkově; náčelníci jejich nazýváni mnohdy archipresbyteri. Tím vyvinul se též farní přímus v tom záležející, že jen ve zmíněných kostelích svátostmi přisluhováno býti mohlo, kdežto v jiných kostelích venkovských (tituli minores) jen ostatní bohoslužebné výkony mohly býti předsevzaty. Duchovní těchto menších kostelů (oratoria. capellae) byli archipresbyterům podřízeni, což vedle zachování pořádku důvod svůj mělo v odvádění desátku hlavním kostelům. Ačkoli rozdělení na fary se tedy záhy vyskytuje, přece nelze za to míti, že snad všechny diécése bývaly stejnoměrně rozděleny na fary. Jednotlivé země mají zde svůj zvláštní vývoj; co se zejména Čech týká, sluší poukázati ku článku Čechy (Církevní záležitosti a Církevní dějiny) str. 184 a 259. Při všeobecném vývoji far sluší ještě míti na mysli význam klášterních kostelů co do správy duchovní, jakož i okolnost, že kláštery i velmožové sami zřizovali kaple a kostely, které časem staly se též farami, dále že inkorporacemi klášterům připadla duchovní správa, čímž se přirozený vývoj far přerušil a majetková stránka mnohdy do popředí se drala. Tím ztrácel též mnohdy biskup věrných pomocníků, neboť na fary dosazováni někdy zástupci farářovi bez vlastností předepsaných. V biskupských městech byl vývoj poněkud jiný. Tu správa farní příslušela prvotně biskupovi, jejž v záležitostech těchto zastával pravidelně nejstarší kněz (archipresbyter). Rozdělení na jednotlivé fary nastalo v nich teprve v XI. stol. Pak nabyly též mnohdy kapitoly kathedrální neb i kollegiátní práv farních a byly farářem jako korporace (cura habitualis), pročež se dávaly zastupovati zvláštním duchovním, jenž skutečně vykonával práva farní (cura actualis). Mnohdy i s určitým místem kapitolním byla spojena práva farní, která pak též zvláštní zástupce vykonával. Sbor tridentský hleděl pak různými předpisy, zejména příkazem přesného rozdělení farního, učiniti nápravu, která se hlavně dostavila po zániku poměrův inkorporačních. V Rakousku byla v l. 1782 – 86 provedena jednotná organisace far, při čemž se přihlíželo k tomu, by poměr byl docílen mezi velikostí kostela a počtem obyvatelstva, jakož i se vzdáleností místní. Různěno pak mezi farami starými, to jest před r. 1782 zřízenými, a farami novými, zřízenými po tomto roku. Rozdělení farní není nyní provedeno hlavně v zemích missijních a tam, kde bylo zrušeno převraty ve stol. XVIII. Tam, kde církev katolická státem jest uznána, musí i stát farní zřízení uznávati a chrániti. Tak tomu celkem také v Rakousku, kde i mnohé funkce státní svěřeny jsou farářům, na př. vedení matrik. Farářem může se státi jen duchovní způsobilý, aby osobně povinnostem úředním zadost učiniti mohl; v té příčině se žádá, aby skončiv již 24. rok byl mužem v každém ohledu mravným, měl dostatečné vědomosti, což konkursem farním na jisto postaveno býti má; dále má znáti dobře jazyk, kterým osadníci mluví. Nebyl-li farář v době udělení úřadu ještě knězem, má do roka kněžského svěcení nabyti, jinak ztrácí faru. V Rakousku žádá se ještě, by byl farář rakouským státním občanem, bezúhonným v ohledu státoobčanském a již vysvěceným knězem. Kdo za faráře ustanoven byl, musí pravidelně složiti vyznání víry katolické, jakož i přísahu povinné poslušnosti a věrnosti biskupovi, načež obdrží od biskupa církevní potvrzení a udělí se mu dekret v němž jurisdikce jeho se mu stanoví; okresní vikář má pak faráře uvésti do farního chrámu dle obyčeje církevního. Činnost farářova vztahuje se k okresu geograficky ohraničenému, to jest ku faře (nazvané dříve diécésí, pak plebs, parochia, parafia), a jen výjimkou udržely se fary, při nichž rozhodují poměry osobní, na př. příslušnost k určité rodině (t. zv. parochiae gentiliciae) nebo příslušnost ke stavu vojenskému. Dle církevního práva zřizovati může fary jediné moc církevní, pravidelně biskup, při čemž podmínky pro zřízení beneficia musí býti splněny; hranice fary nemohou libovolně býti změněny. Rak. zákon ze dne 7. kv. 1874 č. 50. ř. z. žádá (§ 20.) ke zřízení nových osad farních a ke změně hranic jejich svolení státní, které uděliti může poIitický úřad zemský. Křesťané, kteří faráři jako svému duchovnímu správci jsou podřízeni, nazývají se osadníci; jsouť to všichni, kdož ve faře mají svůj domicil, čemuž svědčí věta: quidquid est in parochia, est etiam de parochia. Kdož domicilu nemají (vagi, vagabundi), podléhají faráři místa pobytu svého. Ježto církev katolická vedle sebe žádných jiných oprávněných církví neuznává, příslušejí dle církevního práva všechny osoby křtěné pod pravomoc faráře, třeba se hlásí k jinému vyznání. Ale v moderních dobách bývá tento poměr státními zákony uspořádán tak, že faráři katolickému podrobeni jsou jen katolíci, kdežto jinověrci řídí se dle organisace konfesse své a nejsou katolickému faráři ničím povinováni, pokud povinnost některá nenabyla rázu břemene reálného. V Rakousku byla podřízenost akatolíků pod faráře katolického zrušena nařízením minister. ze dne 30. ledna 1849 č. 107. ř. z., a poměr tento pak blíže upraven čl. 8. a 9. zákona mezikonfessijního ze dne 25. kv. 1868 č. 49. ř. z. a § 35. zákona cit. z r. 1874. Osadu farní zastupuje farář; obcí farních jako souhrnu všech osadníků s právy korporačními církevní právo nezná, neboť mají farní obce zde význam jen passivní, členové jejich nemohou nikterakž o farních záležitostech rozhodovati. Ovšem mluviti lze o farním jmění jakožto o pium corpus, universitas bonorum, ale nikterakž o korporačních právech obecních. Pokud osadníci povinováni jsou příspěvky k účelům farním. §§ 35. – 37. rak. zák. cit. z r. 1874 vycházejí se stanoviska církvi neznámého, neboť mluví o zřizování farních osad, které mají míti korporační práva; všickni katolíci téhož obřadu bydlící v jednom okresu farním mají tvořiti farní osadu. Ale slíbený zákon o ustanovení a zastoupení obcí farních ještě vydán nebyl a proto mají až dosavad zastupiteistva obcí místních obstarávati záležitosti katolických obcí farních. Co se vojenských far tkne, jest Rakousko-Uhersko rozděleno na 15 okresů, z nichž každý má faráře přebývajícího v hlavním sídle vojenského velitelství, a sice jsou to faráři: ve Vídni, Praze, Josefově, Lvově, Krakově. Przemyšli, Inšpruku, Štýrském Hradci, Zadru, Buda-Pešti, Záhřebě, Košicích, Prešpurku, Temešváru a Sibini. Vedle toho má ještě Bosna a Hercegovina faráře v Sarajevě a pro námořnictvo jest farář v Puiji (nejv. rozhodnutí cís. ze dne 3. ledna 1869 a 10. srpna 1883). Vedle toho jest v Rakousku civilní farář povinen též vypomáhati u vedení duchovní správy pro vojenské osoby, jelikož počet vojenských duchovních vzhledem k velikosti armády není dostatečný. V případě tom musí se velitelé vojenští dorozuměti s civilními faráři, jimž pak polní biskup dá příslušnou plnou moc. Farář má skutečné beneficium církevní (munus perpetuum), to jest město své zaujímá trvale a ztratiti je může jen v případech právem stanovených. Výjimkou ovšem vykonávají duchovní správu farní, aniž stále ustanoveni jsou, což se však vysvětluje mimořádnými okolnostmi. Ústav farářů má však základ svůj ve právě církevním, ale ne v právu božském, jak snažilo se dokázati učení zvané parochianismem anebo presbyterianismem. Farář zastupuje biskupa u vykonávání moci svátostné, pokud k tomu není potřebí biskupského svěcení, a pak u vykonávání úřadu učitelského. Vedle toho příslušejí faráři též některé záležitosti povahy více administrativní, které zakládají se buď na právu církevním, buď světském. Co do jednotlivostí budiž uvedeno: Farář má právo udělovati svátost křtu, pokání, pokud tomu nevadí reservace biskupské nebo papežské, svátost oltářní a poslední pomazání: dále má o všech nedělích a zasvěcených svátcích sloužiti mši (missa parochialis) za osadníky své (pro populo), což partikulárně bývá ještě na jiné dny rozšířeno. Farář může dále vykonávati ohlášky svatební, assistovati při uzavírání manželství a žehnati je, vésti pohřby, říditi předepsaná processí, konati určená žehnání a prohlašovati dni sváteční a postní. On může z vážných příčin dispensovati od přikázání postního na dobu kratší jednoho roku a od zápovědi služebné práce o nedělích a svátcích. On bdíti má nad tím, by ve škole se nekonalo nic na úkor katol. víry, pokud ovšem školní zákony světské mu v tom nebrání, dále aby hudba a zpěv chrámový srovnávaly se s církevními předpisy. Farář má účastenství ve správě jmění zádušního, kdežto jmění obroční spravuje sám; též starati se má o chudé a má právo účastniti se synody diécésní. Farář má se starati též o ustanovení nižšího služebního personálu kostelního nebo má alespoň slyšán býti při jeho ustanovení. Dále má farář v kázáních nedělních a svátečních hlásati evangelium a učení církve, v čemž úplně může se dáti zastupovati jen z důvodu churavosti neb stáří, a také má farář vyučovati náboženství. Co se týče tohoto vyučování na školách obecných v Rakousku a zejména v Čechách, jest duchovní správa povinna je udělovati zdarma až do třídy třetí. Za udílení náboženského vyučování ve vyšších než trojtřídních školách obecných a na školách měšťanských má se poskytovati remunerace. Při vyučování náboženství mimo bydliště učitele náboženství mají buď zjednány býti povozy, buď mají býti dány náhrady za cesty (říšský zákon ze dne 17. čna 1888 č. 99. ř. z. a český zákon zem. ze dne 14. pros. 1888 č. 69. z. z.). Konečně má býti farář věrným rádcem svých osadníkův; jemu přísluší právo, by osadníky k plnění církevních zákonů napomínal, i po případě káral. Jurisdikce farářova jest tudíž řádnou, ale jen co do oboru vnitřního a ve smyslu přisluhování svátostmi, ale faráři nepřísluší nižádná jurisdikce pro obor vnější, neboť tu jediné biskup jest oprávněným činitelem. Ze vzájemného poměru mezi farářem a osadníky farními vyvinul se přímusfarní, jehožto následky jsou tyto: Farář může každému duchovnímu cizímu zapověděti vykonávati duchovní funkce ve farním okresu, leda že by papež nebo biskup někomu zvláštní oprávnění k tomu dal, což se však státi má jen z důvodů velmi vážných; naopak zase může farář, ovšem jen výjimečně, jinému duchovnímu dovoliti výkon duchovních funkcí ve faře své, ale má si při tom od cizího kněze vyžádati list doporučný (litterae commendaticiae). Co se věřících tkne, jsou povinni od faráře toho okresu, ve kterém bydlí, tedy od faráře příslušného neboli svého (parochus proprius, competens), přijmouti duchovní funkce, pokud nejsou eximováni z přímusu farního, jakož jest při alumnech seminářů biskupských, řeholnících obojího pohlaví a vojínech. Ve středověku byly to všechny úkony, při kterých někdo přítomen býti měl nebo které si měl dáti uděliti, aby učinil zadost předpisům církevním, což se však následkem exemcí a různých privilejí obmezilo jen na udělení slavného křtu, ohlášky snoubencův a kopulace manželů, poslední pomazání a pohřbení osadníků; ovšem že v případě nouze nebo částečným pobytem na jiném místě i to se mnohdy oslabuje. O velikonočním přijímání přeje si sice církev, by předsevzato bylo ve chrámě farním, ale dovoluje je i v chrámech jiných. Ovšem může farář též dovoliti, by věřící příslušné akty jiným duchovním dali si vykonati. Vyznačená výhradná práva nazývají se iura mere parochialia čili práva ryze farní oproti iura non mere parochialia, která i od jiných kněží způsobem dovoleným mohou býti vykonávána. K těmto právům přísluší mimo velikonoční přijímání: výroční zpověď, úvod šestinedělek, svěcení vody očistné, svící hromničných, popela v popeleční středu, ratolestí palmových na květnou neděli, sloužení mše na zelený čtvrtek, vedení průvodu o vzkříšení, o dnech prosebních a o Božím Těle. Faráři svědčí vždy praesumpce, že smí všechna práva farní vykonávati; kdo opak tvrdí, musí důkaz vésti. Ovšem schází někdy farnímu kostelu jedno nebo druhé právo, což se vysvětluje na př. tím, že se kostely farní znova zřízené odloučily od kostela starého (ecclesia mater), kterému některá práva výhradně zůstala. Faráři mají též povinnost vésti farní knihy neboli matriky , a sice dle Tridentina matriku křestní a matriku oddaných; dle předpisů partikulárních mají vésti namnoze ještě knihy biřmovancův a matriku zemřelých, jakož i knihy osadní (liber status animarum) a knihu ohlášek; vedle toho někde, jako v Čechách, vedou ještě pamětní knihu (liber memorabilium). Že by více kněžím společně příslušela práva farní, nesrovnává se s právem církevním. Farář má užitečná práva hlavně v důchodech farního beneficia a ve štolném. Pro faráře v Rakousku stanovena jest kongrua dle různosti míst v obnosu od 500 – 1800 zl., v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od 700 – 1200 zl. ročně. Zvláštního vyznamenání faráři nemívají; někdy obdržují titul probošta. Farář se tituluje »veledůstojný pane« (venerabilis domine), v kontextu »vaše velebnostį; farním úřadům dává se název »důstojný« (venerabile officium parochiale). V Rakousku jest úřední korrespondence farní poštovného prosta, jakož jest farář od erárního mýta silničního osvobozen při jízdách v povinných úkonech úředních. Farní úřady jsou na roveň postaveny státním úřadům první instance. Ježto úřad farní velmi důležit, nemá farář nikdy svou osadu opustiti, aniž se byl náležitě postaral o zastoupení. Dovolení pro nepřítomnost třídenní nepotřebuje; do šesti dnů dává ji vikář, delší dovolenou uděluje konsistoř, pokud se týká biskup. Mnohdy se uděluje katechetům, expositům nebo vůbec zasloužilým kněžím titul osobního faráře (parochus personalis), což opravňuje nositi synodalie a míti účastenství v synodě diécésní. Hlavním farářem (Hauptpfarrer) nazývá se v Rakousku mnohdy f., který vykonává právo patronátní nad filiálkami.Literaturu podává podrobně Scherer, Handbuch des K.-R. I. § 92. Hnr.

Související hesla