Ferdinand I. Habsburský

, český a uherský král od roku 1526, římskoněmecký král od 1531, římskoněmecký císař od 1556; syn Filipa I. Sličného a Johany Šílené. Zakladatel rakouské linie Habsburků. Vychován ve Španělsku, vyslán do Nizozemí. Po smrti Maxmiliána I. bylo rakouské dědictví 1520 – 22 rozděleno mezi Ferdinanda I. Habsburského a jeho bratra Karla V.; Ferdinand I. Habsburský obdržel wormskou smlouvou v roce 1520 Rakousy a část alpských zemí (Korutany, Štýrsko, Kraňsko), 1521 državy v severní Itálii, 1522 Tyrolsko a habsburské země ve Švábsku (tzv. přední země). Obratný politik, usiloval o pevné spojení a centrální řízení získaných i zděděných zemí, vystupoval proti stavům i nekatolickému náboženství. Od roku 1521 manžel Anny Jagellonské (1503 – 1547), 1526 po smrti jejího bratra Ludvíka byl zvolen králem v Čechách a Uhrách; prosazoval dědičnost trůnu a absolutistické tendence. 1547 potrestal odpor českých stavů konfiskacemi a zejm. omezením pravomocí měst. Odrazil útoky Turků, kteří po bitvě u Moháče 1526 ohrožovali jeho země. Od roku 1521 zastupoval Karla V. v německé říši, usiloval o rekatolizaci, 1555 přispěl k uzavření augšpurského náboženského míru. Od roku 1556 po počátečním nepřátelství vůči nekatolíkům usiloval o náboženský smír s protestanty a reformu katolické církve, dal podnět ke svolání tridentského koncilu. O rekatolizaci usiloval mírnými prostředky, zejm. působením jezuitů, které povolal do země. Založil koleje ve Vídni, Praze a Innsbrucku a svěřil jezuitům dohled nad školstvím. Pokusil se o centralizaci správy habsburských zemí, v roce 1552 vytvořil říšskou dvorskou radu a 1556 dvorskou válečnou radu. Své země rozdělil mezi syny Maxmiliána II. (české země, Uhersko, Rakousy), Ferdinanda Tyrolského (Tyrolsko a tzv. přední země) a Karla Štýrského (Štýrsko, Korutany, Krajina).

Ottův slovník naučný: Ferdinand I. Habsburský

Ferdinand I. Habsburský, arcivévoda rak., král český a uherský, císař římský (*10. bř. 1503 v Alcale de Henares v Nové Kastilii – †25. čce 1564 ve Vídni). Byl syn Filipa Sličného, syna cís. Maximiliána I., a Johanny Šílené, dcery Ferdinanda Aragonského a Isabelly Kastilské, panovníků španělských. Filip Sličný, arcivévoda burgundský a dědic Kastilie, zemřel již r. 1506, vdova po něm upadla do těžkomyslnosti, předzvěsti šílenství. Mladistvý Ferdinand po smrti otcově byl vychováván ve Španělsku při dvoře děda Ferdinanda Aragonského, který přál více jemu, nežli staršímu bratrovi jeho Karlovi. Jakmile děd Ferdinand zemřel, poslal bratra svého, miláčka Španělů, do Nízozemí. Erasmus Rotterdamský zdokonalil tam vzdělání Ferdinanda, kterýž ovládal jazyky španělský, ital., franc., něm. a latinský. Po smrti cís. Maxmiliána I. (v led. 1519) vnukové jeho Karel V. a Ferdinand nejprve společně opatřili vládu v rak. zemích alpských, zděděných po něm, načež smlouvou wormskou (28. dub. 1520) rozdělili se o vládu tím způsobem, že Ferdinandovi postoupena byla správa obojích Rakous, Štýrska, Korutan i Kraňska. Čin ten a zasnoubení Ferdinandovo s Annou Jagellovnou, dcerou krále českého a uher. Vladislava, slavené 26. a 27. kv. 1520 v Linci, vrhlo jasnější světlo na budoucnost zemí pozdějšího mocnářství Rakouského. Po prvním dělení následovalo 30. led. 1521 dělení druhé, kterým Ferdinand dostal ještě Goricko, Gradisku, údolí Pusterské, Ortemburg, Celji, Isterreich, Terst, Rjeku, Furlansko s některými menšími panstvími, a 7. ún. 1522 dělení třetí, jež Ferdinandovi přidalo Tyroly s Vorarlberkem a Kirchberkem a jinými drobnějšími statky jakožto panství dědičné, kdežto habsburská čásť Elsasu, Sundgau a Breisgau postoupeny mu jen doživotně. K oběma těmto důležitým smlouvám domácím, jimiž způsobeno bylo založení dvou větví rodu Habsburského se vzájemným právem dědičným, dodána byla výminka velmi nepříjemná Ferdinandovi I., že totiž smlouvy ty měly býti podrženy plných 6 let v tajnosti a teprve potom směly býti uveřejněny, jako by panování Ferdinandovo bylo jen zatímní. Ale Ferdinand nedodržel této výminky. Smlouvy obě vešly ve známost v zemích alpských již v únoru 1522. Vláda Ferdinandova v zemích alpských narazila s počátku na samé obtíže a překážky, z nichž nejhlavnější byla nedůvěra k cizinci, jakým Ferdinand byl v zemích těch. Bylo tím hůře, že osadil také rak. dvorní radu vesměs cizinci. Sám stav věcí v zemích těch byl na pováženou: stavové všude stáli v boji proti moci panovničí, hledíce rozšířiti práva i svobody své, a jakožto nový živel ne. spokojenosti přibyly novoty náboženské, kdy učení Lutherovo vždy dále se šířilo; v Tirolsku i jinde objevily se (1524 a 1525) hrůzy války selské. Ferdinand I. postavil se velmi rozhodně naproti stavům. Krvavý soud, konaný ve Víd. Novém Městě (v srp. 1522), byl důkazem neúprosné jeho tvrdosti, jíž ostatně zakusili v dobách těch přečetní novotáři náboženští, zvl. novokřtěnci, na př. Dr. Balt. Hubmayer a žena jeho (1528). Stejné přísnosti zakusili evangelíci tirolští. Také tam Ferdinand I. hájil državy náboženství katolického, ale poznav ve válce selské sociální podstatu její, nemeškal svoliti k novému, přiměřenějšímu zřízení zemskému, odmítnuv co nejrozhodněji toliko požadavek o sekularisování panství duchovních. Rovněž upravil městský řád vídeňský přiměřeněji duchu času (1526). Mezi tím dokonaleji upevnil moc svou panovničí, a rok 1526 přinesl mu nové drahocenné rozmnožení panství. Svak jeho Ludvík Jagellovec, král český a uherský, padl v boji proti přesile turecké na polích u Moháče. Spojení Čech a Uher bylo roztrženo ve chvíli největšího nebezpečí zevnějšího a za velmi žalostného stavu vnitřního obou zemí těch, rozrůzněných tu boji strannickými, tu podrýváním ústavy a moci královské, i potřebovaly opory o moc pevně založenou. Vedle mnoha soků Ferdinand připravoval se k tomu, aby získal obě sousední říše. V Čechách podařil se mu záměr jeho bez krveprolití, uměním státnickým a moudrou povolností vůči stavům, chtějícím využitkovati chvíle té k rozšíření svobod svých. Ferdinandovi bylo upustiti od nároků na dědické právo své vlastní i své choti Anny a přijati království České svobodnou volbou stavů (23. říj. 1526). V Uhrách zdařila se mu věc jen z části: díl stavů zvolil ho sice za krále (16. pros.1526), většina však pozvedla na stolec svatoštěpánský magnáta uher. Jana Zápolského, a na získání celé země nebylo lze mysliti bez dlouhých bojů. Vláda Ferdinandova v Čechách nebyla v počátcích svých nežli zápas o udržení moci královské naproti osobivosti stavův, a také tam spory náboženské přiostřovaly napjetí mezi oběma činiteli. Ferdinand I. učiniv na »královské louce« u Jihlavy při pomezí českém přísahu na svobody zemské, korunován byl 24. února 1527 na hradě Pražském korunou svatováclavskou. Záhy zjednal si rozhodující vliv na správu financí zemských, hájil pokoje a míru v zemi a bděl nad konáním spravedlnosti. Rozmíšek náboženských dovedl využitkovati k nenáhlému utužení moci královské. Požáru, který zachvátil hrad Pražský r. 1541 obratně užil k tomu, aby zahladil stopu reversu, jejž byl vydal o svobodné volbě své; nahradil jej zápisem novým jímž dědické právo choti jeho na trůn český bylo uznáno. Odpor stavů českých za války šmalkaldské (1546) Ferdinand ztrestal na »krvavém sněmě« pražském (1547) a dal pocítiti následky svého vítězství hlavně stavu městskému, jejž uvedl do tuhé závislosti na moci královské, a Jednotě bratrské; konfiskací statků, jak městských tak šlechtických, obohatil pokladnu svou o 800.000 kop gr. (asi 10 mill. zl. na penězích našich). Stejně odhodlaně, jako dovedl uhájiti si a rozšířiti moc královskou vnitř, hájil samostatnosti koruny České na venek, odmítnuv na př. požadavek říšského sněmu v Augšpurce (1548), aby také země České byly povinny přispívati penězi na potřeby říšské. V Uhrách rozdvojená volba dala očekávati boje krvavé mezi oběma soupeři. Ferdinand I. měl na své straně smlouvy dědické z l. 1463, 1491, 1506, 1511, 1515, schválené od stavův uherských i chorvatských v l. 1469 a 1491 – 1492, Zápolský pak oblíbenost v lidu pro domácí původ svůj. Když smírný sjezd v Olomouci (5. čna 1527) neprospěl, propukla válka. Štěstí zprvu přálo Ferdinandovi, který již viděl se pánem celých Uher; v tom však Zápolský zjednal si pomoc od Turků. Voje sultána Suleimána II. zmařily úspěchy zbraní Ferdinandových. Samu Vídeň po dvakráte (1529 a 1532) ohrozily těžce. Ferdinand donucen byl vyjednávati s Portou, která potvrdila rozdvojení Uher (1533). Posléze Zápolský dal se nakloniti k tajnému míru velkovaradinskému (1538), který vzbudil ve Ferdinandovi naději, že získá při smrti Zápolského Uhry celé. Zápolský však sňatkem s Isabellou Polskou ruší mír sotva zavřený (1539), umírá v boji s povstáním sedmihradským (23. čce 1540), a vdova jeho i přední rádce jeho Jiří Utěšenovič (Martinuzzi) prohlašují pozůstalého sirotka Jana Sigmunda za krále. Válka propuklá proto dává Suleimánovi II. záminku osaditi čásť Uher a zříditi pašalik v srdci jejich Budíně (1540). Ferdinand získá konečně Utěšenoviče, dává Janovi Sigmundovi Zápolskému náhradou některá knížectví slezská (v červnu 1551), přijímá hold stavů z panství Zápolského, ale Martinuzzi pro záhadné a podezřívavé chování své na základě plné moci dané od Ferdinanda I. generálovi Castaldovi umírá zbraněmi jeho důstojníků (17. pros. 1551). – Tím dny panství Ferdinandova v Sedmihradech a vychodních Uhřích jsou sečteny. Nová válka s Turky propuká, Isabella se synem vrací se do Sedmihrad, a r. 1562 Ferdinand I. je nucen vykoupiti si na 8 let pokoj od Turků. Za těchto nebezpečných dob Ferdinand I. u vnitřní správě Uher musí přehlížeti stavům své části všelicos, i samo šíření se víry protestantské. Zároveň ve všeobecném velikém nebezpečí, hrozícím od Turků, tkví potřeba sjednocenosti zájmů jednotlivých zemí říše Ferdinandovy. Společné to nebezpečí ukládá společná břemena všem zemím, společné státní povinnosti, ať jakkolivěk vzpírají se proti vzrůstajícím dávkám a stálým hotovostem. Ferdinand I. má ještě jiný obor působnosti: od r. 1521 byl v říši Římskoněmecké místodržícím té vlády, kterou sněm řezenský vynutil na cís. Karlu V. Odtud jisté rozmíšky vznikly hned v prvních létech mezi bratry. Ferdinand uražen jsa poručníkováním bratrovým, důrazně žádal na bratrovi, aby dal zvoliti ho za krále římského. Na bedrech jeho těžká úloha spočívala: zastaviti postup náboženské reformace v říši. Jako katolík i jako místodržící přistoupil k řezenskému spolku knížat katolických. Marně naléhal na to, aby svolán byl koncil církevní. Papež Pavel III. tak rozhodně odporoval té žádosti, jako předchůdce jeho Klement VII. R. 1531 dne 5. ledna Karel V. konečně pronikl s volbou Ferdinanda I. za krále římského. Aby usmířil knížata protestantská, pobouřená tím činem, Ferdinand I. neváhal obětovati mírem kadaňským (24. čce 1534) Virtembersko, jež cís. Karel V. byl udělil jemu v léno již r. 1520. Pak obratným způsobem sjednal si přátelství bavorských Wittelsbachů (1534), kteří byli mu nepřáteli od volby české z roku 1526, a zavřel»devítiletý spolek císařský«s nimi a několika jinými knížaty v říši. Když posléze také cís. Karel sám obrátil politiku svou v říši a postavil se proti protestantismu, Ferdinand byl mu spojencem nejvěrnějším. Za války šmalkaldské vypověděl jako král český válku Janu Jiřímu, kurfirštovi saskému. Po válce té kalilo se přátelství bratrů, když Karel V. chtěl pojistiti korunu císařskou po sobě synu svému Filipovi. Ferdinand I. opřel se rázně záměru císařovu a 9. bř. 1551 došlo k vyrovnání mezi bratry, jímž nástupnictví bylo zaručeno Ferdinandovi se závazkem, že přičiní se o to, aby Filip zvolen byl po smrti Karlově za krále římského a následoval po něm v císařství, kdežto syn Ferdinandův Maxmilián měl býti vedle něho králem římským. Kurfirštem Moricem Saským, spojencem císařovým z r. 1546, nechal se Ferdinand přelstíti: na měsíc před tím, kdy Moric vojensky udeřil na císaře, Ferdinand vyjednával s ním v Linci a nechal se překvapiti bez příprav k obraně. Pak vyjednal s ním prozatímní mír pasovský (1552) a přejal ponenáhlu veškerou správu říše do svých rukou. Nastalo nové napjetí mezi bratry: Karel V. znovu dotknul se otázky nástupnictví Filipova. Shoda bratří upevnila se, jakmile Karel upustil od záměru toho, a výsledkem její je náboženský mír augšpurský (6. září 1555), jejž dlužno zváti dílem Ferdinandovým. Karel V. brzy potom poděkoval se (7. září 1556) a kurfirštové předložili Ferdinandovi novou volební kapitulaci. Papež Pavel III, pohoršen jsa nad Ferdinandem hlavně pro zmíněný mír augšpurský a pro náklonnost syna jeho Maxmiliana k protestantismu, odepřel mu svého uznání, horle proti němu slovy: »Každý ví, že on není mocen rozumų. Teprve nástupce Pavlův Pius IV. uznal Ferdinanda (1560) za zvoleného císaře římského. Ferdinand jakožto císař usiloval o náboženský smír s protestanty. Naléhal při kurii papežské, aby církevní sněm tridentský opět byl svolán, a když se tak stalo, horlil pro opravy v církvi: přál si, aby přijímání z kalicha povoleno bylo také laikům, aby nucené bezženství kněžské přestalo, aby poplatky štolové byly zrušeny, posty nebyly nucené, nýbrž dobrovolné, aby jazyk lidu zaveden byl při bohoslužbách místo latiny a j. Tím směrem poslové jeho, Ant. Brus z Mohelnice, biskup v Novém Městě za Vídní, pozdější arcibiskup pražský, Jiří Dražkovič, biskup pětikostelský, a Sigmund z Thunu, působili na koncilu tridentském. Ale když Ferdinand pod slibem povolnosti kurie svolil k tomu, aby koncil se rozešel, nedočkal se mimo dovolení kalicha jiných ústupků. Veškera snaha jeho, aby protestantská knížata říšská obeslala koncil, zůstala marnou. Nedocíliv smíru náboženského, Ferdinand I. zemřel ve Vídni 25. čce 1564, dav v list. 1562 syna svého Maxmiliána zvoliti na krále římského. S chotí svou Annou, jíž byl oddán s upřímnou láskou, měl 3 syny: Maxmiliána (*31.čce 1527), Ferdinanda Tyrolského (*14. čna 1529) a Karla (*3. čce 1540), jimž rozdělil říši svou, a 12 dcer, z nichž nejstarší Anna (*7. čna 1528) provdána byla za Albrechta V., vévodu bavorského, Marie za vévodu klevského Viléma, Kateřina nejprve za Františka Mantovského, pak za Sigmunda Augusta, posledního Jagellovce, krále polského, Eleonora za Viléma Mantovského, Barbora za Alfonsa II. Ferrarského, Johanna za Františka de Medici, velkovévodu toskánského. – Se syny svými Ferdinand měl mnohou nepříjemnost: s Maxmiliánem a Karlem pro náchylnost jejich k protestantství, s Ferdinandem Tyrolským pro nerovný, tajný sňatek jeho. Jako panovníkovi přísluší mu zásluha, že dovedl, vychován byv v názorech španělských, vpraviti se do povahy národů sobě poddaných. Španělská hrdost vystupuje při něm zřetelně na počátcích jeho vlády; ale znenáhla ubývá jí, a Ferdinand jeví při neobyčejně pevné vůli klidnější přívětivost a spravedlivější přísnost, která jen časem vybočuje z mezí. Kdežto s počátku cizí rádcové převládají v okolí jeho pověstný Gabriel ze Salamanky do r. 1525, Petr Bonomo, biskup terstský, Bernard z Clesu a Krištof z Madruzza, biskupové tridentští), později domácí živlové objevují se na místě jejich (Sigmund z Dietrichštejna, Jan z Lobkovic, Vilém z Riesenberka, Adam ze Šternberka, Jan z Martinic, Jan Hofmann z Grünbühelu, Dr. Jiří Gienger z Rottenecku, Dr. Jakub Jonas aj.). V příčině přesvědčení náboženského Ferdinand zůstal povždy katolíkem horlivým; ale jak nemilosrdným nepřítelem všech nekatolíků byl v prvních létech, tak později, poznávaje nutnost smíru, byl proniknut přesvědčením o nutnosti oprav v církvi a byl hotov ke znamenitým ústupkům. Nicméně v téže době otvírá brány zemí svých novému, nejodhodlanějšímu bojovníkovi z tábora katolického, Tovaryšstvu Ježíšovu, jemuž zakládá kolleje ve Vídni, Praze, Inšpruku a dává do rukou školství. Vášnivé hádky náboženské, ať s té, ať s oné strany, zůstaly mu vždy nemily; toho Mystopol a jesuita Bobadilla zakusili. V životě soukromém Ferdinand byl muž způsobův uhlazených, milovný zábav i společnosti, ale při tom střídmý, spořivý, ač zase štědrý, kde měl koho odměniti nebo koho získati. Měl málo nepřátel, ale našel mnoho posuzovatelů spravedlivých. Jako zakladatel mocnářství Rakouského má veliký význam v dějinách všeobecných. Srv. Bucholtz, Gesch. der Regierung F’s I. (Vídeň, 1831 – 38, 9 sv.); Zimmermann, Příběhové v Čechách za panování Ferdinanda I. (Praha, 1820); Oberleitner, Oesterreichs Finanzen und Heerwesen unter Ferdinand I. (Vídeň, 1859); Rosenthal, Die Behördenorganisation Kais. Ferdinands I. (t., 1887); Saftien, Die Verhandlungen Kais. Ferdinands I. und Papst Pius IV. über den Laienkelch (Gotinky, 1890); Rezek, Gesch. der Regierung Ferdinands I. in Böhmen (Praha, 1878); týž, Zvolení a korunování Ferdinanda I. za krále českého (t., 1877); Tieftrunk, Odpor stavů českých proti Ferdinandovi I. r. 1547 (t., 1871); Rezek. Nové příspěvky k volbě české r. 1526 a k počátkům Ferdinandovy vlády v zemích korunních (Pojedn. kr. české Spol. nauk ř. IV., díl 11, r. 1882).

Související hesla