Ferdinand VII.

, španělský král 1808 a 1814 – 33 z dynastie španělských Bourbónů; syn Carlose IV. a Marie Luisy Parmské (1751 – 1819). Na trůn jej uvedl v roce 1808 Napoleon I. Bonaparte. Ještě téhož roku byli Bourbónové zbaveni vlády ve prospěch Napoleonova bratra Josefa Bonaparta. Ferdinand VII. žil poté šest let v exilu ve Francii. Po odchodu Francouzů se vrátil 1814 do Španělska. Zrušil liberální ústavu z roku 1812, zavedl opět absolutismus a inkvizici. Revoluce 1820 jej přinutila obnovit ústavní režim, ale po francouzské intervenci z pověření Svaté aliance byl absolutismus v roce 1823 obnoven. Během jeho vlády ztratilo Španělsko všechny své državy na americké pevnině s výjimkou Kuby a Portorika. Neměl mužského následníka, proto 1830 vydal pragmatickou sankci, která rušila nástupnický zákon z roku 1713 a umožňovala dědictví trůnu dceři Isabele II. proti nároku jeho bratra Carlose. V královské rodině tím vnikl rozkol vedoucí po smrti Ferdinanda VII. k válkám o španělský trůn.

Ottův slovník naučný: Ferdinand VII.

Ferdinand VII., král špan., syn Karla IV. a Marie Luisy Parmské (*14. října 1784). Již v mládí pojal velikou nenávist proti miláčkovi matčinu Godoyovi (»knížeti mírų), pod jehož dozorem byl vychován a jenž také místo slabého Karla IV. v zemi konal vládu. R. 1801 zasnouben jest s Antonií Terezií, dcerou potomního krále neapolského Ferdinanda I. Ta však už r. 1806 zemřela, a to zármutkem, jehož hlavní příčinou byli Godoy a královna. Tehdy Ferdinand z nenávisti proti Godoyovi a jsa popuzován od některých velmožův, že ho rodičové chtějí vyloučiti od trůnu, ve spolky se dal s Eugenem Beauharnaisem, té doby vyslancem franc. v Madridě, a dopisoval si potom i s Napoleonem, jehož ochrany se dožadoval, a za tou příčinou dceru bratra jeho Luciána chtěl pojati za manželku. Avšak Godoy, přišed tomu na stopu, dal Ferdinanda dne 18. říj. 1807 zatknouti a prohlásiti za zrádce. Různic těchto využil Napoleon, jenž tou dobou zmocnil se Portugalska. Zaplavil sev. a záp. krajiny španělské svým vojskem očekávaje, že dvůr madridský po příkladu dvoru lisabonského uchýlí se do Ameriky, do Mexika. Ale národ špan. se proti tomu vzpouzel a povstáním Aranjuezským dne 18. bř. 1808 donutil Karla IV. vzdáti se koruny, načež Ferdinand k veliké radosti vlastenců s Godoyem nespokojených uvázal se ve vládu. Mezitírn obsadili Francouzi Madrid, Karel IV. odstoupení svoje prohlásil vynuceným, a obě strany obrátily se o pomoc k Napoleonovi. Ten povolal je k sobě do Bayonu a dosáhl na nich lstí, že se zřekli koruny v jeho prospěch. Ferdinand internován ve Valencay a 5. kv. 1808 prohlášen na jeho místě králem bratr Napoleonův Josef, dosavadní král neapolský. Proti tomu však národ špan. učinil veliké a mocné povstání, kteréž konečně osudným bylo i Napoleonovi. Tento uznamenav, že Španělů neudolá, za nedlouho po nešťastné proň bitvě u Lipska Ferdinandovi vzkázal, že ochoten jest dědictví rodu jeho mu vrátiti, a tak na základě smlouvy ze dne 11. pros. 1813 král zákonný v březnu r. 1814 opět zavítal do vlasti. Tam uvítán s jásotem; avšak národ v nadějích veň skládaných za krátko se viděl sklamána. Ferdinand byl zpupný despota, zapřisáhlý nepřítel lidu a všeliké svobody. Kortesové r. 1812 způsobili ústavu, kterou zrušeny byly inkvisice, tortura, kláštery, a dána svoboda tisku. Ústavu tuto Ferdinand odstranil, zavedl znova inkvisici jakož i torturu a j. a krutě pronásledoval stranu svobodomyslnou. Avšak r. 1820 vypukla proti němu vzpoura, kteréž súčastnilo se i vojsko. Král donucen dáti zemi ústavu z r. 1812. Pohříchu však členové Svaté alliance na konferenci ve Veroně r. 1822 rozhodli, aby Francie, vojensky zakročíc ve Španělích, ústavu řečenou opět zvrátila, což se r. 1823 také i stalo. Následkem toho jal se Ferdinand opět panovati despoticky. »Absolutně-absolutní« král tento byl čtyřikráte ženat. Poslední manželka jeho Marie Kristina, dcera Františka I., krále neapolského, povila mu dvě dcery: Isabellu, potomní královnu, a Luisu, potomní vévodkyni z Montpensieru. K domluvám jejím Ferdinand zrušil r. 1830 zákon salický z r. 1813 a přivedl zase k platnosti starý řád kastilský o posloupnosti, dle kterého dcera králova má přednost před bratrem královým. »Pragmatickou sankcí« touto bratr Ferdinandův don Carlos vyloučen od trůnu, na nějž po smrti Ferdinandově tedy dosednouti měla prvorozená dcera králova Isabella. Z toho povstaly potom války mezi Karlisty a přívrženci královny Kristiny (Cristinos). R. 1832 Ferdinand ochuravěv, vládu odevzdal Kristině. Tehdy ministr Calomarde, smýšlením Karlista, podstrčil mu ku podepsání dekret, jímžto »pragmatická sankce« svrchu dotčená se rušila. Avšak Ferdinand za krátko se zotaviv, dekret ten prohlásil za neplatný a dal Isabelle holdovati. Zemřel brzy potom dne 29. září 1833. Šra.

Související hesla