Filip V. z Anjou

, španělský král od roku 1700. Zakladatel bourbonské dynastie ve Španělsku (de Borbón), kam byl povolán na základě testamentu Karla II. (1661 – 1700), posledního španělského panovníka z rodu Habsburků. Trůn vybojoval ve válce o špaňelské dědictví 1701 – 14. Zrušil výsady Aragónu a Valencie, 1713 upravil nástupnictví. V roce 1724 abdikoval ve prospěch svého syna Ludvíka (1707 – 1724), po jehož smrti se vrátil k moci. V tomto období jeho vlády se Španělsko účastnilo válek o dědictví polské a rakouské. Ve vnitřní politice měl Filip V. zájem o posílení vojenské a námořní síly Španělska, o povzbuzení výroby a obchodu a o růst kulturní úrovně zakládáním vědeckých akademií a jiných kulturních institucí.

Ottův slovník naučný: Filip V. z Anjou

Filip V. (1700 – 1746), vévoda z Anjou, vnuk Ludvíka XIV. a druhý syn dauphina Ludvíka (*19. pros. 1683), ustanoven byl od krále špan. Karla II., syna Filipa IV. a posledního vůbec Habsburka na trůně špan., r. 1700 za dědice; avšak musil o říši bojovati s cís. Leopoldem I. a nástupci jeho Josefem I. a Karlem VI. Válka o posloupnost španělskou trvala od r. 1701 až do r. 1713 i zakončena byla mírem utrechtským, kterým Filip Karlovi VI. postoupil Nízozemí (Belgie), Milánska (Lombardie), Neapolska a Sardinie, vévodě savojskému Sicilie a Angličanům Gibraltaru a Minorky. Po smrti prvé choti své Marie Gabriely Savoj. vstoupil Filip ve sňatek s Alžbětou Parmskou z rodu Farnese, která ho pak ve spolku s ministrem Alberonim ovládala. Alberoni chtěl přinavrátiti k říši země císaři odstoupené mírem utrechtským, a v tom ho Alžběta podporovala, hodlajíc tak opatřiti »kus chlebæ synu svému Carlosovi, jenžto tehdy ovšem neměl naděje, že dosáhne nástupnictví ve Španělích. Proti tomu spojily se však s císařem (jemuž zastaviti bylo vítěznou válku s Turky) Francie, Anglie a Hollandsko (quadrupelalliance), a ministr Alberoni musil (1719) odstoupiti. Filip byl veliký milovník klidu a pohodlí; proto se r. 1724 odřekl koruny ve pro. spěch syna svého Ludvíka. Avšak když tento po 8 měsících zemřel, musil k naléhání Alžbětinu ve vládu znova se uvázati, t. j. konati vše, co chtěla královna a nový důvěrník její, dobrodružný diplomat Ripperda. Ve válce o posloupnost polskou (1733) Španělsko postavilo se po straně Francouzů proti císaři, jenžto pak mírem vídeňským (1738) vzdáti se musil Neapolska a Sicilie. Země tyto uděleny infantovi Carlosovi – přání královny Alžběty, aby syn její měl kus chleba, tudy bylo vyplněno. Druhého syna, Filipa, podařilo se jí chlebem opatřiti za války o posloupnost rakouskou. Tehdy přistoupilo Španělsko ke spolku Nymfenburskému (1741), proti Marii Terezii sjednanému, i nabylo mírem Ášským (1748) Parmy, kteráž pak spolu s Piacenzou a Quastallou dána Donu Filipovi jako zvláštní vojvodství. Filip stižen byl již od r. 1730 nezhojitelnou těžkomyslností, ze které leda hudbou se probouzel, a tu předkládány mu nejdůležitější rozkazy k podpisování. Nástupcem byl mu syn z prvního manželství, Ferdinand VI., a když tento (1759) zemřel, následoval po něm Don Carlos, syn Alžbětin, dotud král sicilský a neapolský, jakožto Karel III. Šra.

Související hesla