Filozofie antická

, filozofie doby starého Řecka a Říma. Vznikla v 6. stol. př. n. l. v maloasijských řeckých městech (Mílétos, Effesos) a v řeckých osadách na jihu Itálie na základě kritického vyrovnávání s původními mytologickými představami. Předpokladem vývoje je rozvoj řeckého městského státu (polis) se značnou mírou politických a náboženských svobod i rozvoj obchodu a řemesel, umožňující vyvázat člověka z každodenní práce a otevírající prostor pro teoretické promýšlení základních otázek. V rámci filozofie antické se rozvíjely i mnohé vědní obory, které se od ní postupně (v některých případech až v novověku) oddělovaly. Tradičně se dělí na čtyři období: a) předsókratovské (6. – 5. stol. př. n. l.), zabývající se zejm. otázkami kosmologickými (hledání počátků světa – mílétská škola, pýthagorejci, Hérakleitos, eleaté, atomisté); b) klasické, resp. vrcholné (4. stol. př. n. l., zejm. v Athénách), v němž se pozornost přesunula z výkladů přírody na společenské problémy a na zkoumání problematiky jazyka a poznání (sofisté, Sókratés, Platón, Aristotelés); c) helénistické (3. – 2. stol. př. n. l., zejm. v Athénách a Alexandrii), kdy většina významných filozofických témat dřívější doby ustoupila do pozadí, rozvíjel se skepticismus, ale i konkrétní vědy. Důraz byl kladen na etiku, chápanou především z hlediska jednotlivce (stoikové, Epikúros); d) římské (1. stol. př. n. l. – 6. stol. n. l.), kdy docházelo k eklektickému sbližování různých filozofických směrů (Cicero) i kultur, narůstaly mystické tendence (novopýthagoreismus) a mnohé filozofické směry (pozdní stoikové) omezily zájem na morální problematiku. Rozvíjela se řecko-židovská náboženská filozofie (Filón Alexandrijský) a ve 3. stol. n. l. vznikl poslední velký filozofický systém antiky, novoplatónismus. Poté se začala rozvíjet i křesťanská filozofie (Augustinus).

Související hesla