Filozofie náboženství

, filozofická disciplína objasňující lidský obsah a předpoklady náboženských jevů, jejich místo ve struktuře lidské osoby a jejich vztah ke kultuře a společnosti. Vychází jednak z religionistiky, jednak z představ a pojetí člověka a společnosti. Přes antické náznaky (M. T. Cicero) začíná filozofie náboženství až v novověku analýzou náboženského nároku na pravdu. Jejím prvním představitelem je D. Hume, hlavním momentem rozvoje byla diskuse nad Kantovým pojetím náboženství. Narozdíl od jeho racionalistického přístupu pojímá F. E. D. Schleiermacher náboženství jako pocit absolutní závislosti a stojí tak na počátku etizující linie filozofie náboženství. Tyto dvě linie vymezovaly filozofii náboženství i v 19. a 20. století. Oživení náboženství v 2. pol. 20. stol. vedlo i k oživení filozofie náboženství, zvláště v postanalytické filozofii. V současnosti se často stýká i s výsledky hlubinné psychologie, zejména C. G. Junga.

Související hesla