Filozofie renesanční

, období vývoje evropské filozofie mezi středověkem a novověkem v 15. – 16. stol.; jejím hlavním cílem je emancipace filozofického myšlení i vědeckého poznání z pout scholastiky. Nové rysy filozofie renesanční vystihují pojmy: naturalismus (vztah k přírodě), senzualismus (smyslová zkušenost), panteismus (spojení Boha a přírody), racionalismus (rozumové ovládnutí skutečnosti), individualismus a antropocentrismus (člověk je tématem umělců i filozofů; stává se středobodem vesmíru, je strůjcem svých dějin, zodpovídá vnitřně za svou víru). Počátky spojeny s rozvojem italských měst; rozvinula se zvláště v Itálii, poté ve Francii, v Německu, v Anglii a jinde. Často v rozporných vztazích s reformací. Nejprve se utvářela jako renesanční humanismus; spojena s učenci a vzdělanci, kteří se zabývali texty antických autorů a rozvíjeli jejich myšlenky. Významná je v tomto ohledu zejména činnost Akademie florentské, zaměřené platónsky a novoplatónsky. Mimo tento proud P. Pomponazzi rozvíjel od scholastiky očištěný aristotelismus. Humanistickou vzdělanost mimo Itálii ztělesnil zejména Erasmus Rotterdamský a M. de Montaigne. Rozpad středověkých struktur (státu, rytířstva, církve) a vznik nových útvarů vyvolal zájem o sociální otázky (N. Machiavelli, H. Grotius); vznikaly vize o rozumné a harmonické společnosti, utopie (T. Morus, F. Bacon, T. Campanella). Pod vlivem antických autorů, hermetických spisů a očištěného aristotelismu se souběžně utvářela přírodní filozofie (M. Kusánský, H. C. Agrippa, H. Cardanus, B. Telesius, Paracelsus, G. Bruno). Nový pohled na přírodu je spojen s rozvojem vědy, zejména astronomie (heliocentrismus), mechaniky a geometrie (J. Kepler a G. Galilei). – Nejvýznamnějšími českými renesančními mysliteli jsou zejména humanista V. Kornel ze Všehrd, lékař a filozof J. Jesenský (Jesenius) a astronom T. Hájek z Hájku.

Související hesla